Malakai 1.

Doktorka Fe se na něj dívala něžnýma očima, které zcela nekorespondovaly se starostlivou vráskou na čele, když prohlížela jeho poraněnou paži. Rána vypadala velice ošklivě, doufala, že mu ruku zcela uzdraví.

Malakai zatínal své bílé zuby v bolesti, kterou nechtěl dát ani za nic najevo, zvlášť před touhle zvláštní ženou ne. Sakra, proč jen ho tady Carlos nechal! Má zemřít v boji a ne ležet jako Lazar. Nikdy neprojevoval emoce, byly to známky slabosti a bolest mezi slabost patřila. Citům se zásadně vyhýbal už od doby, kdy před více než dvaceti lety zemřela jeho matka.

Pamatoval si na ni jen velice matně. Zdědil její oči, které měla naplněné láskou. Nešťastnou láskou k muži, který ji zradil a sprostě využil, který se k ní choval hrubě a který jí však dal nejcennější dar, když se jí vypočítavě zmocnil, syna – napůl člověka po matce, napůl démona po otci. Ano, už jeho početí nezačalo nejlépe.

Jeho matka milovala, a přesto byla mrtvá, otec nenáviděl, a přesto stále žil. Z toho logicky vyplývalo, že kdo nenávidí, žije. City nebyly k ničemu, utvrzoval se, jeho černá duše dávno propadla temnu, když se dostal do spárů otce, který z něj vychoval vraha žen a dětí a hlavně zloděje duší. Byl to obchod, na kterém ohromně zbohatl. Nenáviděl svého otce a zároveň se mu chtěl vyrovnat. Nenáviděl ho za to, jak se zachoval k matce, ale zároveň chtěl být ve svém oboru lepším a bohatším než on. Potácel se mezi zlobou a nenávistí, myšlenkou na pomstu a tím, co uměl.

Zaplašil myšlenku na jedinou bytost, která se jej snažila před mnoha lety vychovat a podpořit v něm čistotu jeho duše. A přece se mu při pohledu do pronikavých očí doktorky Fe vracely dávno ztracené střípky vzpomínek na dětství, na milující maminku a její slova, kdy mu stále opakovala, aby věřil v Boží světlo, neztrácel naději a miloval lidi. Místo toho se stal démonem, který vrávoral mezi světem lidí a silami Temna. Nepatřil nikam, vyděděnec. Podíval se stranou, aby ho její oči nepropalovaly zvláštním žárem, který ho uváděl do pochybností a nervozity.

Srovnala mu prudkým pohybem kosti, které ještě před chvílí trčely z paže. Zapadly do sebe jako skládačka. Sledoval, jak roztírá podivnou, páchnoucí, nevábnou černou hmotu a pak nad ránou drží dlaň a se zavřenýma očima šeptá tajemnou formuli, které ani trochu nerozuměl. Kdyby jen tušil, že má na ráně zrosolovatělou menstruační a pupečníkovou krev, určitě by neležel tak klidně, pomyslela si Fe. Cítil však teplo, které vycházelo z její ruky, aniž by se jej dotýkala. Vesmírná energie proudila skrze doktorku Fe do krvavé rány bojovníka Malakaie. Bolest ustávala nebo ji pod vlivem únavy přestával cítit. Klížily se mu oči, až vyčerpáním usnul s hlavou položenou v klíně ženy, která jej ošetřovala.

Doktorka Fe ještě chvíli posílala posilující energii do vyčerpaného těla spícího muže. Nakonec ho pohladila po tváři a pozorovala zachmuřený výraz, který se neuvolnil ani během spánku. Co ho asi trápí, ptala se sama sebe. Nenechala se zmást jeho prvotní arogancí, když ho zraněného přivedl jeho přítel. Věděla, že takové projevy jsou jen maskou skutečných emocí, nálad a bolestí, které se snaží lidé před okolním světem ukrývat. O to víc ji zajímalo, co skrývá tento muž, který tak náhle vpadnul do jejího života se svou partou drsných hochů. A zcela jistě to nebyla náhoda, věděla, že náhody přece neexistují. Navíc to jeho zvláštní jméno. Malo znamená zlo, je snad bojovníkem proti temným silám? Nebo jeho jméno pochází z výrazu maleach – anděl?

Jejím posláním bylo pomáhat všem, kteří její pomoc potřebovali. Léčila podle metod starých několik tisíc let, napojovala se na Boží světlo a bytosti Světla pomocí vyššího Já a prosila v meditaci o uzdravení. Myšlenkami posílala světlo každému, kdo jej potřeboval a kdo jej přijal. A tak se ujala ve skromných prostorách i tohoto cizince.

I přes nuzné podmínky života v Podzemí a bídné vyhlídky do budoucna neztrácela naději a optimismus. Věřila v hodnoty, které se dnes už nenosily, v době temna, kdy lidé bojovali o holý život a byli ochotní pro vlastní záchranu udělat cokoliv, stále doufala a nevzdávala se své pravé víry. Věděla, že žije jen další život na planetě Zemi, na níž se její duše toulala už bezpočtukrát během mnoha staletí a tak si s ničím nelámala hlavu. Jednala v duchu svého jména Felicite, cítila se šťastná, ačkoliv se životem protloukala sama bez rodiny, která by ji chránila a poskytovala zázemí. Matku nepoznala, zemřela nešťastně při těžkém porodu sestry – dvojčete, která se uškrtila na pupeční šňůře, a otec v bojích na Povrchu před mnoha lety, který neunesl dvojnásobnou ztrátu, a tak zbytek života utíkal před zármutkem do bitev. V léčitelství ji podporovala babička, sama mající vzácný dar, jejíž duše už také opustila hmotný svět. A tak Fe zůstala bez příbuzných, bez prostředků a bez domova. Začala v Podzemí léčit lidi, až se dostala sem, do nemocnice, kde byl odjakživa nedostatek personálu.

Naopak svým entuziasmem, klidnou povahou a laskavým slovem dodávala svým přátelům a pacientům pocit bezpečí a naděje. Říkávali o ní, že je anděl a nositelka světla. Lichotilo jí to. Ve skutečnosti ji však poháněla nespravedlnost a bezpráví, které se dotýkalo nejen jejích blízkých. Ačkoliv věděla, že bez zla by neexistovalo ani dobro, toužila přinejmenším po rovnováze, která by učinila konec všemu příkoří.

Z myšlenek ji vytrhl výkřik Malakaie. Sehnula se k němu, položila mu prsty levé ruky na spánky a pravým prostředníčkem aktivovala nad kořenem nosu své třetí oko. Napojením na jeho mysl viděla ve své vizi jeho noční můru.

Spatřila malého chlapce, kterého na kolenou houpe krásná laskavá žena s modrýma očima a tmavými vlasy. Směje se a klučíka se stejně zbarvenými kukadly vyhazuje do výšky. Tiskne ho na prsa a zasypává polibky.

Doktorka Fe se usmála a vrátila se zpátky z vize. Vstala, aby zkontrolovala ostatní pacienty odpočívající v tmavých prostorách podzemní nemocnice. Snažila se zútulnit prostředí krytu, aby se zranění hojila rychleji. Její oddělení bylo čisté a plné barev, lišící se podle druhu úrazu. Aby aspoň trochu zajistila svým pacientům soukromí, barevné látky členily prostor podle potřeby a počtu obsazených lůžek.

Malakai vykřikl z neklidného spánku: „Mom!“ Znamenalo to v místním dialektu mami!

Doktorka se k němu spěšně vrátila, přiložila dlaně na rozpálené čelo. Zachvátila jej horečka a trápily jej zlé sny. Utěšovala ho šeptáním, že je maminka u něj a bude to dobré, zatímco mu na čelo pokládala chladivý obklad s vůní levandule pro klidný spánek.

Zůstala u něj, přisunula si stoličku a tiše mu vyprávěla starobylý příběh, který znala z dětství. Držela ho za zdravou ruku, načež ji pevně sevřel.

Sledovala jej, jak tiše oddychuje, tep se zklidnil a horečka ustupovala. Za pár hodin bude v pořádku nejen ruka a její pacient odejde neznámo kam. Prohlížela si jeho rysy. Zdál se jí pohledný, ba přímo hezký. V očích měl zvláštní něhu, kterou ještě u nikoho nespatřila. Dívala se lidem do očí, prozradily mnohé, co mělo zůstat za nepřístupnou maskou a arogantním chováním skryto.

Opřela se a nechala se unášet vzpomínkami na příběhy, které si pamatovala z dětství. Jak se asi žilo před staletími, kdy ještě lidé znali slunce, stromy, kdy mohli svobodně vyznávat svou víru? Kdy žili v domech a měli rodiny?

Usnula lehkým spánkem. Sen ji zavedl do domu, kde hořel v krbu oheň. Rozhlížela se po místnosti plné knih, kde to zvláštně vonělo hořícím dřevem a starými svazky. Nikdy tolik knih pohromadě neviděla, protože je už pár set let nikdo nepsal a ani netiskl. Otočila se za sametovým hlasem, který ji vábil. Ocitla se v měkké náruči, najednou padali do bílé kožešiny vyhubeného ledního medvěda položené před krbem. Její nahé tělo se tisklo žádostí zakódované do buněčné paměti, ačkoliv se dosud s mužem nesblížila. Otevřela oči, aby se podívala do obličeje toho, jenž jí způsoboval první slast. Ponořila se do zraku Malakaie!

Doktorka Fe sebou cukla a s prudkým oddychováním se probudila. Podepřela si hlavu rukou a rozhlížela se po ztichlé místnosti. Byl to jen sen. Sen? Najednou si uvědomila, že to nebyl sen, že se to uskuteční a ona tomu nezabrání, co se má stát, to se stane, ačkoliv se může osudu vzpírat, marně. Ucítila mrazení na těle, ano, s tímto mužem se zase setká, říkal jí šestý smysl.

Zkontrolovala pacienta. Teplota se ustálila a dokonce se ve snu usmíval. Teď však lékařská etika bránila nahlédnout pomocí vize do mužova snění. Kromě duší se kradly i šťastné vzpomínky a sny a ona rozhodně nechtěla porušit etický kodex.

Malakai se usmíval nad snem, v němž ležel na bílé kožešině u hořícího krbu a po mnoha letech zase nebyl sám.

Fe se vzbudila po krátké noci první. Rychle si omyla obličej a spěchala k pacientům. Prvním byl Malakai. Lehce se jej dotkla, aby ho vzbudila. Nemusela zvyšovat hlas, otevřel oči a vpíjel se tázavě do jejích, jakoby zapomněl, kde leží.

Stydlivě sklopila zrak při vzpomínce na vzrušující sen.