Dveře

Sedím v kanceláři svého pracoviště, upřeně se dívám do stropu a přemítám o svém životě. Donedávna jsem si myslela, že žiju celkem spokojeně. Je mi pětadvacet, mám docela dobrou práci, která mě baví, spoustu přátel kolem sebe a v neposlední řadě i přítele, s nímž jsem tři roky a i přes drobné neshody nám to docela klapalo - nebo jsem tomu aspoň chtěla věřit. Není tomu však ani tři týdny, co se mi život obrátil vzhůru nohama...

Ozvalo se nesmělé a tiché zaklepání na dveře mého oddělení. "Že se někomu chce tak brzy ráno vstávat a jít sem?" napadlo mě. Šla jsem otevřít, abych zjistila, kdo mě přišel poctít svojí společností.
"Ahoj Jani," rozzářil se úsměv na tváři chlapce, který k nám chodí na brigádu.
"Ahoj, co tady děláš?" pracně jsem ze sebe vykoktala, protože se mi úplně vypařilo z hlavy, že od prvního července nastupuje. Zcela zkoprnělá jsem stála ve dveřích.
"Pustíš mě dál, nebo mám pracovat tady na chodbě?" zeptal se se šibalskými jiskřičkami v očích.
S planoucí tváří jsem ustoupila, aby mohl vejít. "Holka, vzpamatuj se, chováš se jako tele," poroučela jsem si v duchu, i když mi bylo jasné, že s tímhle rozpoložením nebude jen tak jednoduché a měla jsem pravdu. Celý den ubíhal podobným stylem. Nerozuměla jsem svému chování - vždyť ho znám a už loni, když byl u nás na prázdninové brigádě, jsem v něm našla fajn přítele, ale nikdy jsem ho nebrala jako něco víc. Věkový rozdíl mezi námi je příliš velký...

Dny líně plynuly a já jsem začala zjišťovat, že asi narozdíl od ostatních lidí se do práce moc těším. Každé ráno jsem netrpělivě čekala na tiché zaklepání na dveře, které ohlašovalo příchod Honzy. Vždy, když jsem ho spatřila, rozbušilo se mi srdce, rozklepaly ruce a nohy mi odmítaly poslušnost. Atmosféra mezi námi byla napjatá jako před bouří a ve vzduchu viselo nevyřčené.

Zarachotily klíče v zámku.
"Ahoj miláčku, jak ses dneska měla?" políbil mě přítel na tvář.
"Docela dobře a co ty?" odpověděla jsem s notnou dávkou sebezapření a aniž bych počkala, co mi řekne, zamířila jsem do kuchyně připravit večeři.
"Co je s tebou? Poslední dobou jsi jako vyměněná. Udělal jsem něco?"
"Právě že jsi neudělal vůbec nic," pomyslela jsem si hořce, ale nahlas jsem to říct nedokázala.
Skoro rok se náš vztah pomalu ale jistě rozpadal. Věděla jsem, že mě miluje, jen mi to nedával moc najevo. Poslední dobou se naše komunikace omezila jen na pozdrav a na otázku co bylo v práci. Postrádala jsem jakýkoliv fyzický kontakt - pusa na přivítanou a pak na dobrou noc. Nikam jsme spolu nechodili a začínala jsem zjišťovat, že snad ani zájmy nemáme shodné.
"Miláčku, jdu se vykoupat," ozvalo se mi za zády. "Co bude k jídlu?"
"Ještě nevím, co z toho bude," zamračila jsem se a doufala, že si toho nevšiml.
Rychle jsem dovařila a šla se schovat do svého útočiště na balkon. Zapálila jsem si cigaretu a opět se ponořila do své mysli. Proč se to mezi námi tak pokazilo? Nebo to už nefungovalo a teprve Honza mi otevřel oči? Nejspíš jsem byla zaslepená a se současným přítelem jsem zůstávala snad ze zvyku, z lítosti a ze strachu být sama. Hrála v tom velkou roli i jeho rodina - jeho matka je v práci mojí nadřízenou a kdybych se s ním rozešla, asi by mi uměla udělat ze života peklo. Bohužel není jedna z těch, kteří dokážou rozdělit rodinný a pracovní život. Měla jsem pocit, že mě moje emoce roztrhají na kousky, které už nedokážu slepit v jeden celek.

Zase se ozvalo zaklepání na dveře, které mi vykouzlilo na tváři šťastný úsměv. Ještě jsem to netušila, ale tento den měl být v něčem jiný.
"Zdravím tě, andílku."
"Ahojky Jani," pohlédl na mě a posadil se do křesla. V jeho očích zářilo zvláštní světlo, z nějž se mi skoro zatočila hlava.
Chvíli jen tak seděl a pozoroval mě, pak se smutným úsměvem vstal a věnoval se svým povinnostem.
Moje srdce v ten okamžik začlo svůj splašený tanec. Byla jsem neskonale šťastná, že můžu být v jeho přítomnosti, ale zároveň jsem cítila tak velikou bolest a smutek, že mi vyhrkly slzy.
"Co se s tebou děje? Nechci, abys byla nešťastná."
"Moc se bojím - aniž bys o tom věděl, mohl bys mi hodně ublížit," zlomeně jsem se posadila.
"Tak povídej, jsem tu pro tebe," pobídl mě.
Nevěděla jsem, jak začít a bála jsem se, abych ho nepolekala nebo nezranila.
"Sám víš, že když jsi tu byl minulý rok, bylo mi tu s tebou dobře a ráda jsem chodila do práce, to jsem ti říkala. Netuším, co se za tu dobu změnilo, ale uvědomila jsem si, že to, co k tobě cítím teď, už dalece překročilo hranice přátelství. Mám tě moc ráda, jen nevím, jak se s tím vyrovnat."
"Strašně těžko se mi to říká," zahleděl se někam daleko a pokračoval. "Nechci ti ublížit. I to, co cítím já k tobě, není jen přátelství. Potkal jsem už spoustu dívek, které jsem chtěl víc poznat, ale s žádnou to nebylo takové jako s tebou. Hodně jsem se ti otevřel, můžu s tebou mluvit o čemkoliv a věřím ti. Jen je to pro mě velmi složité. Nezlob se, ale asi teď bude lepší, když půjdu," postavil se a zamířil ke dveřím.
"Prosím, počkej," doběhla jsem ho.
Zastavil se a tázavě se na mě podíval. S krutou bolestí v srdci jsem ho objala a schoulila se k němu jak malé dítě. Chvíli mě pevně držel, pak se mi podíval do očí a odešel. Dveře se zavřely.