Proč se cítíš zase sama?

„Proč se cítíš zase sama? Proč?“ zahleděl se do mých modrých očí. Nedokázala jsem mu odpovědět, najednou jsem si nebyla jistá tím, co jsem viděla. Najednou jsem ani nevěděla, jestli ta blondýna nebyla bruneta.

Když jsem ho poprvé spatřila, říkala jsem si, co je to za malého namyšleného kluka. Tenkrát jsem byla na hřišti, kde kamarádi hráli fotbal. Sedla jsem si pod strom a snažila se složit nějakou básničku. Hledala jsem inspiraci a tak jsem se rozhlížela kolem sebe. Tápala jsem, jak začít. Jak popsat život nebo nějaký cit? Chvíli jsem si říkala, že popíšu kluky, jak hrají fotbal. Pak mě můj pohled svedl podívat se na zídku naproti mně. Seděl tam kluk, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Vypadal jako model, i když jeho tvář nepatřila mezi ty nejkrásnější dívčí idoly. Jednu nohu měl natáhnutou na zídce a druhou pokrčenou, o kterou se opíral rukou. Chvíli pozoroval kluky, chvíli mě. Vypadal tak povrchně, tak namyšleně. Odvrátila jsem tvář. Začala jsem psát báseň o namyšlenosti. Zabrala jsem se do práce tak, že jsem si málem ani nevšimla, že ten chlapec už seskočil a přímo přes hřiště jde směrem ke mně. Nemohla jsem přijít na poslední verš a tak jsem vzhlédla za inspirací. Cuklo to se mnou, když byl jen pár metrů ode mě. Nahodila jsem nejistý úsměv a sešit rychle zavřela. Usmál se. Všimla jsem si ztuhlého výrazu Martina, kluka, který stál v bráně a už dlouho bojoval o mé srdíčko. Proletěl mu mezi nohama balón a kluci po něm začali křičet. Konečně se vzpamatoval a ten neznámý kluk si klidně kráčel dál. Cítila jsem, jak se mi zastavil dech. Co teď? Hrálo to ve mně různými pocity. „Ahoj andílku!“ sedl si ke mně. Hm, jde na to pěkně rychle. „Ahoj, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se drsně, ale jinak jsem naprosto tála. Něco mě na něm upoutalo. „Promiň, jen jsem si všiml, že jsi nějaká posmutnělá, tak jsem si říkal, že tě rozveselím…“ odmlčel se a podíval se na mě oříškovýma očima. Musel vidět, jak se červenám, ale nedal nic najevo. Znělo to jako z románu. „Já… no… nevím, co bych na to řekla…“ vykoktala jsem ze sebe. Mlčel. Myslela jsem, že jsem ho natolik odradila, že se zvedne a odejde. Ale ono nic, jen mlčel. Pět minut, deset minut, patnáct minut. Nervózně jsem žmoulala triko a poslouchala jeho dech. Nikdo si nikdy nevšimnul, že jsem smutná a přesto mě dlouho trápila jedna věc. Samota. Měla jsem kolem sebe spoustu přátel, ale přesto jsem měla tolik prázdné srdce, nedokázala jsem se bavit. S každým problémem jsem se uzavírala do sebe. Koukla jsem na hodinky. „Budu muset domů…“ vyslovila jsem do ticha prosetého křikem fotbalistů. Vzhlédl ke mně a podíval se mi do očí. Cítila jsem motýlky naprosto všude. „Budeš tu zítra, smutný andílku?“ usmál se mile. „Asi ne, kluci mají zápas někde v jiném městě, sama tu nechodím.“ Odpověděla jsem. „Myslíš, že bys tu nemohla přijít kvůli mně?“ zeptal se a já slyšela, jak se mu klepe hlas, jak se mu mihotá dech. „Uvidíme,“ pronesla jsem tiše. Vypadal moc smutně. Znělo to jako nikdy. Sklopil tvář k zemi. „Máš internet?“ zeptala jsem se ho. Přikývl. Vypadal už trochu veseleji. Vytrhla jsem stránku ze sešitu a naškrtala na něj číslo na ICQ, nick na skype a můj email. Zazubil se a ukázal své bílé zuby, které ačkoliv nebyly rovné, byly velmi zdravé. „Něco ti tam chybí!“ řekl. „Co?“ vyhrkla jsem. „Telefonní číslo.“ Mrknul na mě. „Večer na internetu, jo? Jsi nějak moc odvážný, to číslo si musíš zasloužit.“ Vyplázla jsem na něho jazyk. Zasmál se.

„Rad te tu vidim.“ Oznamoval mi Tom, sotva jsem si ho autorizovala do kontaktů. „Andel uz si umyl kridla, tak ma povoleno si jit zachatovat.“ Odepisovala pohotově. Na to se domluvíme, že pro mě další den přijde až domů, jelikož jsme skoro sousedé.

„Radko, máš tu nějakého kluka!“ zařvala máti zdola. Ještě jednou jsem se zatočila kolem zrcadla, seběhla jsem schody a usmála jsem se na Toma. „Andílek je dneska nějak šťastný,“ vlípnul mi pusu na líčko. Potom mě chytnul za ruku. „Znám ten pocit samoty, ale ode dneška už ho znát nebudeš.“ Koukl na mě pohledem, který jsem u nikoho nezažila. Pohledem upřímnosti. Vyhrkly mi slzy do očí a on se jen díval a já věděla, že mě chápe.

A tak jsem žila ve světě zamilovaných. Od rána do večera. Stále jsme si měli o čem povídat. Minuta bez něho byla peklo. A pak se v naši ulici objevila nějaká dívka. Blonďatá, vysoká, nádherná. Viděla jsem ji hodněkrát, ale nějak jsem jí nevěnovala pozornost. Až jednou Tom stále nepřicházel, tak jsem šla k němu domů. Seděl na zahradě. S ní! Na houpačce a objímal ji! Hodila jsem „zpátečku“. Nemohla jsem zadržet slzy. Za ty dva měsíce s ním to bylo poprvé, co jsem se cítila zase na dně. Po těch dvou měsících jsem poprvé zase brečela. Měla jsem chuť skočit pod auto. Ale proč? Aby byl spokojený s tou blonckou? Ne, to ne! Běžela jsem domů jak nejrychleji to jen šlo. Rodiče nebyli doma, nebyl problém se zamknout a pustit nahlas můj oblíbený metal. Někdo zvonil. Byla jsem si jistá, že je to Tom, ale dělala jsem mrtvého brouka. Odjela jsem k babičce. Našim jsem napsala jen smsku. Nasedla jsem na kolo vstříc venkovu.

„Co ty tady, Radko?“ valila oči babča. „Nějak se mi zastesklo bábrle.“ Škádlila jsem ji a přemáhala smutek. „Přijela jsi na celý víkend pročistit si mozek?“ podávala mi do ruky koťátko. „No, poznáš na mě naprosto všechno, co?“ povzdechla jsem. „Nemysli si, taky jsem měla trápení s chlapci…“ koukla na mě typickým prozíravým pohledem. Bylo mi na dušičce líp.

V neděli odpoledne se pro mě stavili rodiče. Nacpali jsme kolo do auta, popusovali babičku, snědli jí půl buchty a spokojeně odjeli. Bylo mi tak fajn, jako bych zapomněla, proč jsem tam vůbec jela. To mě však trklo hned, když jsme dojeli ke garáži a Tomáš tam stál sklíčeně. Vypadal tak drobně… „Ahoj,“ šeptl a potom pozdravil moje rodiče. Chytl mě za ruku, ale odtrhla jsem se. Podíval se na mě pohledem, který byl snad nejhorší ze všech. Pohledem plným ublížení. „Prosím, pojď někam do soukromí.“ Povídal potichu a já poznala, že se zajíká slzami. Rozklepala jsem se. „Jo…“ řekla jsem. Rodiče rychle odešli garáží do domu. Odvedla jsem ho na zahradu do altánku. „Proč se cítíš zase sama? Proč?“ zahleděl se do mých modrých očí. Nedokázala jsem mu odpovědět, najednou jsem si nebyla jistá tím, co jsem viděla. Najednou jsem ani nevěděla, jestli ta blondýna nebyla bruneta. „Andílku, odpověz mi…“ řekl a ztěžka dopadl na lavičku. Mlčela jsem. Bála jsem se něco říct. Zvedl se. Chtěl odejít. „Tome? Kdo je ta blondýna???“ Vyhrkla jsem. Otočil se a začal se smát. „Moje ségra, to je to, proč máš zase tak prázdnou dušičku? Tenkrát, jak jsem přišel pozdě…“ odmlčel se, ale hned pokračoval. „Ona před dvěma lety utekla z domova, bylo jí 17 a teď se před pár týdny vrátila, ale pořád má problémy s našima, tak jsem ji utěšoval.“ Usmál se a chtěl mě políbit. Sevřela jsem rty. Otočil se a odešel. Žárlivost mi zlomila křídla. Pláč mi křídla odplavil od těla. Seděla jsem hodinu v altánku. Potom jsem tam usnula. Když jsem se ráno probudila, v ruce jsem držela malého andělíčka. V ruce držel papírek: Miluji Tě, andílku, čekám tě v 6 večer na hřišti… A já se prohnula spokojeně naplněním. Byla jsem vrchovatá po okraj. Plna lásky.