Konec

Je konec. Konec. Už žádné naděje, zůstaly mi jen sny, které jsou už hrozně prázdné.
Sedím na posteli a cítím se otupělá. Pořád si přemítám jen dvě slova. Je konec. Konec něčeho, co vlastně nikdy nezačalo. Jen jsem si to potřebovala uvědomit a slyšet od něho, že je zadaný.
Ani nemůžu brečet. Je to, jako by mi všechny slzy vyschly, ale já jen nemám sílu.
Přemítám si jeho doteky, polibky, ta krásná slovíčka, se kterými jen hazardoval.
Nikdy víc to nezažiji. Nepatřím do jeho náruče. Osud nám nedal možnost ani si vyzkoušet spolu chodit. Nepřál mně, jemu ani nám.
Mělo by mi to být líto, ale já cítím jen tu strašnou prázdnotu. Jako bych byla jen ve zlém snu, ze kterého se ráno probudím a budu opět plna nadějí a lásky.
Jenže já musím svoji první velkou lásku zahubit, vymazat ze života.
Cítím tak velké zklamání, že si říkám: ,,Hlavně se už nikdy nezamiluj.“
Zakazuji si vnímat ten krásný cit, který ve mně vyvolával neskutečné štěstí a jiný pohled na svět.
Ale čas ten zahojí všechny rány a já věřím, že jednou zjistím, že k němu necítím lásku, možná jen kamarádství.