Prostě den jako každej jinej..

Bylo zase hnusně jako jindy a já opouštěla celá nevyspalá, utahaná a navíc bez kluka náš malej domeček. Žiju zde už 16 let a tak znám každý zákoutí mojí malebný ulice. Jako
obvykle přibíhám s valným zpožděním na zastávku, kde na mě řidič čeká. Naštěstí je to
mámin kamarád, a tak se mi ještě nestalo, abych do školy přijela pozdě. ,,Ahoj Ivo,"
pozdraví mě. ,,Dobrý den, pane Pernecký," obětuji mu jeden ze svých zářivých úsměvů a
pak už si to mašíruju uličkou co nejvíc dozadu. Usadím se vedle okna, do uší vrazim sluchátka a začnu poslouchat jednu ze svých oblíbených hip-hopových skupin. Den jako každej jinej. Vystoupím těsně u našeho ústavu, co si říká gymnázium. Hned u dvěří spatřím menší černovlásku, která se na mě šklebí už zdálky. ,,Nazdárek," dloubne do mě. ,,Hoj.. Sandro," odpovím kysele. ,,Ty nezníš zrovna nadšeně," vyčte mi. ,,A to ti chci říct takovou novinu!" Zajiskří ji v očích. ,,Jo..? No povídej.." Zkusim se mile usmát. ,,Mám novej objev. Teda přesněji. Novýho kluka!!!" No jo. To je Sandra. Ještě minulý tejden se ji líbil Jirka ze třeťáku. ,,Hm.. a kdo to je..?" Kamarádka mi ani nestačí odpovědět a už se k ní řítí děsně krásnej kluk. Můj idol. Oba se setkají v dlouhém polibku. Málem mi spadne čelist. Patrik! Kluk, do kterýho už jsem zabouchnutá asi půl roku! Obrátím se na podpadku a zamířím do jídelny, která pro takový jako jsme já slouží zároveň jako studovna. Zapadnu ke stolku pro čtyři a je mi na nic. Proč ona má všechno a já nic?? Proč si z tý dlouhý řady kluků musí vybrat právě Patrika?? Zabořím ruce do dlaní a jen tak tak, že se nerozbrečím. Ti dva se tam vocumlávaj pěkně dlouho, protže Sandra se objeví asi tak po 15 minutách. ,,Kams zmizela?" Vyčte mi. ,,Nebudu vám křenit," odpovím naoko klidně. ,,He," usměje se, ,,no a co na něj říkáš?? Že je božííí.." zasní se. Jo boží. To Patrik opravdu je. Možná kdybych se jí svěřila se svými city, tak to takhle nedopadne, bleskne mi hlavou. Každopádně na to už je lehce pozdě. Další hodiny ve škole jsou opravdu kruté. Po každým zvonění na přestávku Sandra opouští naší třídu a mizí pryč. Hádejte za kym. Ještě, že je pátek a my máme jen do půl jedný. Poslední hodina biologie a pak už tradá na oběd. Fronta jako vždy ohromná. Naštěstí do mě Sandra furt mele a nepustí mě ke slovu, čili chvílema jen tak kejvnu, ale myšlenkama jsme mimo. Oběd dostanu, přidám polívku a pití a vydám se si sednout. Všude je plno lidí, nedávám pozor a tak najednou baf a mám na svým triku hromadu jídla. Ale né mýho. To je na triku toho kluka. Koukne na mě a já na něho. Obou nám to opravdu sluší. Naštěstí se tam přihrnou kuchařky, každýmu z nás daj hadr a my jak největší socky, před celou školou, to musíme utírat. Fakt vtipný. Hodím kyselej škleb na partu kluků u stolu. Pro náhradní jídlo si už nejdu. Nečekám na Sandru, stejnak nejspíš půjde s Patrikem, popadnu bágl a vyběhnu ze školy. Slzy na krajíčku. Utíkám do nejbližšího parku. Zalezu do opuštěného místečka a přemejšlim. Nad všim. Jak je ten život nefér. Proč je na tom Sandra líp než já..?? Ve všem..? Na proti mě se nějakej kluk posadí na lavičku. Jeho divný skvrny na triku si prostě nemůžu nevšimnout. Hodí po mně vokem. Asi mu dojde, kdo sem. Protože jakmile se na něj podívám, tedy kdykoli, kouká na mě a divně se šklebí. Pokukujem po sobě asi 10 minut. Pak se zvedne a zamíří ke mně. ,,Můžu," zeptá se a ukáže na lavičku. Němě přikejvnu. Sedím na opěradle a on normálně. Mlčíme. Oba máme asi o čem přemejšlet. ,,Blbej den?" Pokusí se navázat konverzaci. ,,Jo. A to né málo." ,,Hm. Tak to jsme dva." Sedíme potichu, jen občas na něj mrknu. ,,Rozešla se se mnou holka." Začne potichu. ,,Měsíc to táhla s mým kámošem." Netušim jak zareagovat. ,,A já blbec jí věřil." Odkopne kamínek na zemi. ,,Vstala jsem levou nohou." Řeknu. Koukne na mě pobaveně. ,,Nemáš chuť na zmrzku?" Přikejvnu. ,,Jo. Mám." Sebereme se a vydáme se i se špinavými triky do cukrárny. Třeba ten den nebude tak špatnej.