Skořicový tulák

Slunce, velký bratr malé jeřabiny, pomalu zapadalo za modrošedými horami v dáli. A stejně jako toto slunce padalo z nebe, padalo žluté listí ze stromů. Řeka v parku líně směřovala k moři, jakoby se bála svého osudu.
Všechno toto podzimní dění pozorovala zasmušilá dívka, která během občasných pauz tohoto krásného filmu četla básně. Myslela si, že nikdy nemůže najít to, o čem psali všichni velcí básníci a co opěvovali středověcí trubadúři. Myslela si, že nemůže najít lásku.
Zrovna, když dočetla báseň, v níž Láska vystupovala jako dívka v bílých šatech, vzpomněla si naše zasmušilá hrdinka Ester na to, co jí kdysi řekl jeden divadelní herec, u něhož brala hodiny herectví, když ji viděl zamilovanou: „To se Ester procházela v parku a najednou vidí dívku v bílém. A ejhle - ona to byla Láska. Ester řekla: „Tady zůstaneš!“ A Láska na to: „Kdepak, já nemůžu, já mám zrovna rande.“ Přesto Ester Lásku chytla pod paži a od té doby byla šťastná…“
Při té vzpomínce se Ester pousmála. Ano, kdyby měla znovu svou lásku, opět by byla šťastná. Ale ona nikde…
Náhle ji cosi vyrušilo. Po nábřeží běžel obrovský vlčák barvy skořice, vanilky a čokolády a mířil rovnou k ní. Takový pes má jistě obrovskou sílu, pomyslela si Ester, jestli se rozhodne na mě zaútočit, nevím, jak se mu ubráním. Ester toužila být malou, menší, menší než ten nejmenší hrášek na světě. V tu chvíli k ní ovšem vlčák doběhl… Ale namísto toho, aby na ni začal zuřivě štěkat, roztomile zavrtěl ocasem a chtěl si hrát. Během několika vteřin vyběhl z houští poblíž Ester chlapec v roztrhaném bílém tričku a zakřičel: „Tuláku, ke mně!“ Pes vědom si příkazu svého pána se od Ester, sice značně nerad, ale odtrhl a utíkal k mladíkovi. Když se Ester podívala na svého zachránce, skoro přestala dýchat. Byl to on. Její Romeo, ideál dívčích srdcí, princ z pohádek. Byl to ten, kvůli kterému se tolik natrápila.
„Ahoj!... Nestalo se Ti nic?“ zeptal se, jakmile k ní doběhl.
„Ne, nic… jsem v pořádku… Vidím, že máš nového pejska. Je nádherný.“
„Jmenuje se Tulák.“
„Skořicový.“
„Cože?“ nechápal Romeo.
„Ale nic,“ usmála se Ester, „však víš, že mám bujnou fantazii.“
„Hm… Ty, Ester, mně je vážně líto toho, co se mezi námi tenkrát stalo…“
„Nemluv o tom, prosím tě.“
„Ale ne… Já… Ty ani nevíš, kolik nocí jsem probděl a myslel na Tebe. Na nás. Vždyť já tě mám pořád rád!“
Jakmile Romeo vyslovil tohle vyznání lásky, chytil Ester v pase a pořádně s ní zatočil. A do toho znovu začalo padat listí a snad padaly i hvězdy, já nevím, možná, možná, že se s nimi zhoupl celý svět.
To ví jenom oni dva. A taky Skořicový tulák, o němž si Ester začala myslet, že je to posel Lásky, dívky v bílých šatech, která se jednoho večera procházela v parku.