Přání

Můj velký sen se splnil... Jsem ten nejšťastnější člověk pod sluncem... Mám výbornou práci v Cambridge – přednáším historii, mám skvělé rodiče a báječného přítele, který mě miluje... Co víc si přát? Vlastně už nic... Vše mám... Jen bych chtěla, aby mi to vydrželo. Pevně doufám, že ano. Z mého snění mě vytrhne zvonek. Ještě se zasněným výrazem jdu otevřít. Prvně nechápu, co u mě dva policisté dělají. Pokud vím, tak jsem žádný přestupek neudělala. Pak se vylekám.
„Stalo se něco?“ Vyhrknu otázku.
„Slečna Parkerová?“ Zeptá se starší z mužů.
„Ano. Susan Parkerová.“
„S lítostí vám musíme oznámit, že vaši rodiče měli autonehodu. Oba dva byli na místě mrtví.“ Nechci tomu věřit.
„To není možné. Vždyť jsem s nimi před hodinkou mluvila. Měli sem přijet i s Markem.“ Policisté si vyměnili pohled.
„Mark? Kdo je Mark?“
„Můj snoubenec. Za dva měsíce jsme se měli brát a dnes jsme se měli jet i s mými rodiči podívat na svatební prstýnky. Co je s ním?“
„Je nám líto, ale nikoho dalšího jsme v autě nenašli. Jak se váš přítel jmenuje celým jménem?“
„Mark Benton.“ Zašeptala jsem. Barva mých tváři připomínala křídovou bělost. Znovu si vyměnili pohled.
„Věk 29 let?“
„Ano, včera oslavil narozeniny.“ Přitakala jsem.
„Mark Benton byl spolujezdcem řidiče, který zavinil tu autohavárii. Řidič nepřežil, ale váš přítel byl ihned převezen do nemocnice. Jeho stav je velmi vážný.“ Ujal se slova policista, který až do teď mlčel.
„V jaké je nemocnici?“
„V nemocnici svatého Bartoloměje v Londýně. Zavezeme vás tam. V takovém stavu nemůžete řídit.“
„Děkuji. Vezmu si jen pár věcí.“ Rychle jsem si zašla do ložnice a koupelny pro věci, bez kterých se neobejdu. Všechno jsem dělala automaticky. Ještě jsem si pořádně neuvědomovala, co se stalo. Pořád jsem ještě doufala, že je to nějaký omyl. Pořád jsem věřila, že odněkud vyskočí muž s kamerou a poví mi, že je to jen hloupý vtip. Nic takového se však nestalo. Cesta z Cambridge byla dlouhá. Seděla jsem vzadu v autě a dívala se na fotku, kterou jsem měla v peněžence. Byli jsme tam všichni čtyři po oslavě maminčiných narozenin. Tehdy jsem byla s Markem rok a půl. Za měsíc bychom slavili dva roky spolu. Setřela jsem si slzy, které mi stékaly po tvářích. Již jsme byli v Londýně. Nemocnici byla na kraji města.
„Je to ta nejlepší nemocnice. Dostane se mu kvalitní péče.“ Ujišťoval mě policista. Mlčky jsem přikývla a vystoupila z auta.
„Už to zvládnu. Děkuji za odvoz.“
„Dobře. Opatrujte se. Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Vešla jsem do rozlehlé budovy. Zašla jsem na informace.
„Prosím vás, měli sem přivést mého přítele. Měl autonehodu. Jeho stav je prý velmi vážný. Jmenuje se Mark Benton.“ Vychrlila jsem na sestřičku. Ta nahlédla do počítače.
„Ano, jeden muž toho jména zde byl převezen. Můžete si jít promluvit s lékařem. Je hned tady na patře. Půjdete chodbou rovně. Na konci se dáte doleva a první dveře vlevo. Lékař se jmenuje Philip McGregor. Určitě bude v kanceláři.“
„Děkuji.“ Rychle jsem kráčela dlouho chodbou. Na dveře jsem krátce klepla a po vyzvání vešla dovnitř. Za psacím stolem seděl téměř třicetiletý doktor. Právě něco sepisoval.
„Doktor Philip McGrgor?“ Zeptala jsem se. Zvedl ke mně hnědé oči.
„Ano. Mohu Vám nějak pomoct?“ Zajímalo ho.
„Ano, jmenuji se Susan Parkerová. Dnes zde měl být převez můj přítel Mark Benton. Měl autonehodu. Mohu vědět, co s ním je nebo kde ho najdu? Na informacích mě odkázali k vám.“ Vysypala jsem rychle.
„Posaďte se, prosím.“ Nabídl mi židli naproti svému psacímu stolu.
„Děkuji,“ přijala jsem ji s vděkem.
„Čaj nebo kávu?“ Zeptal se.
„Ne, děkuji. Můžeme přejít k věci?“ Již jsem byla netrpělivá.
„Ano, jistě.. Omlouvám se. Váš přítel zde byl dopravený s vážně poškozenou páteří a také s vážným zraněním hlavy. Nyní je na jednotce intenzivní péče. Podstoupil již dvě operace, ale nemůžeme vyloučit, že budou nutné ještě další. Jeho stav je kritický. Pokud přežije následujících dvacet čtyři hodin, pak je možnost, že bude žít. Ale i kdyby šlo vše podle plánu, tak navždy bude ochrnutý minimálně na spodní část těla. A je také možnost, že bude v kómatu. Jeho zranění hlavy mohlo způsobit i ztrátu paměti. Zatím nejsou známé důsledky jeho zranění. Vše teď záleží na štěstí.“ Seděla jsem na židli neschopna pohybu.
„Panebože,“ zašeptala jsem. Neuměla jsem si ho představit na invalidním vozíku. Dělal všechny možné sporty. Miloval běhání, rád plaval nebo jezdil na koni.... To ne... Hučelo mi v hlavě a oči se mi plnily slzami. Pak jen tma a ticho...
„Slečno, probuďte se,“ pleskal mě někdo po obličeji. Ležela jsem na pohovce. Vedle klečel doktor a ještě jedna mladá sestřička.
„Co se to děje?“ Byla jsem tak hrozně zmatená a hlava bolela jako střep.
„Jste jen rozrušená. Dáme vám něco na uklidněnou a bude to zase v pořádku.“ Usmál se a píchl mi nějakou injekci. Chtěla jsem vstát. Zadržel mě.
„Ještě chvíli ležte. Potřebujete to. Pak se můžete jít podívat za přítelem. Bude vás teď potřebovat ze všeho nejvíce.“ Zavřela jsem oči. Chtěla jsem utéct před tou hroznou pravdou.
„Uvařte prosím ještě kávu,“ požádal doktor sestru. Ta přitakala. Káva byla opravdu silná. Nevím, jestli ta injekce nebo něco jiného, ale za chvíli jsem se cítila lépe.
„Můžeme jít?“ Zeptal se lékař. Přitakala jsem. Prošli jsme několika chodbami a jeli i několika výtahy. Za chvíli jsem se už ani nesnažila zapamatovat si cestu. Doktor mě zavedl až před prosklené dveře. Podal mi zelený plášť.
„Vezměte si jej.“ Kývla jsem. I sám doktor se oblékl stejně. Za prosklenými dveřmi jsem Marka málem nepoznala. Jeho snědá pleť byla teď bledá. Téměř jako přikrývka, která mu sahala až do pasu. Hlavu i hrudník měl ovázaný. Všude kolem byly přístroje. Do očí se mi znovu draly slzy.
„Můžu dovnitř?“ Zašeptala jsem.
„Ano, ale jen na chvíli. Správně by se to nemělo.“ Otevřel dveře. Vešla jsem do pokoje, políbila Marka na čelo a chytila za ruku.
„Ahoj Marku. Ani nevíš, jak ráda tě vidím.“ Slzy mi již stékaly po tvářích, když jsem k němu mluvila. „Doufám, že se mi brzo uzdravíš. Potřebuji tě. A nejen já. Chtěla jsem ti to říct při večeři, kterou jsme na dnešek plánovali, ale sešlo z toho. Čekám dítě. Prosím tě uzdrav se a vrať se mi.“ Šeptala jsem a vzlykala nahlas. Ani jsem si nevšimla, že do pokoje vešel lékař. Chytil mě za ramena a odváděl pryč. Naposledy jsem své lásce stiskla ruku a chtěla si zapamatovat každý rys v jeho obličeji. Možná jsem tušila, že se stane to nejhorší... Doktor mě posadil na chodbě, za dveřmi intenzivní péče na lavičku. Zapípal mu nějaký přístroj.
„Zůstaňte tady, ano?“ Plačící jsem kývla. Schoulila jsem se do klubíčka. Slzy mi samovolně stékávaly po tvářích. Doktor se vrátil tam, odkud jsme před chvíli vyšli. Vrátil se až po půl hodině. Podívala jsem se na něj s nadějí... Mlčky zavrtěl hlavou. Zhroutila jsem se. Následující měsíce jsem žila jako ve snu. Vše šlo mimo mě. Můj žal mě naprosto pohltil. Studenti, kteří mě přišli rozveselit, se vraceli zpět zničení. Nevnímala jsem je. Stala se ze mě troska. Teprve po pěti měsících jsem se vracela zpět do reality. Začala jsem žít pro dítě, které jsem nosila pod svým srdcem. JEHO dítě. To jediné mě drželo při životě. Přibírala jsem jako správná mamina a taky jsem začala kupovat soupravičku. Při každé věci jsem se sama sebe ptala, jestli by se Markovi líbila. Po třech měsících jsem porodila krásnou a zdravou holčičku. Pojmenovala jsem ji Charlotte. Tak se jmenovala má maminka. V Charlotte jsem viděla Marka. Byla mu tak podobná. Ty božské zelené oči zdědila zcela určitě po něm. Nosánek měla podobný tomu mému, ale snědá byla po něm. Teď, pět let po tom neštěstí, stále učím na Cambridgské universitě, ale zase jsem začala žít. Uvědomila jsem si, že by si určitě nepřál, abych se trápila. Ale nikdy na něj nezapomenu. A Charlotte miluji nadevše. Oblíbil si ji i můj nový přítel. Pořád ji rozmazluje. Možná nebudete věřit, kdo to je. Doktor Philip McGregory. Za měsíc se budeme brát. Doufám, že to tentokrát vyjde... Charlote potřebuje otce a já potřebuji mít v někom oporu...