Oddanost Lásky

Vítr. Studený a surový. Několikrát ho uhodil do tváře, až mu nakonec vzal šál z krku. Tak byl silný a nemilosrdný. Měl málo času a on to věděl. Jakmile zajde slunce, vrátit se bude zcela nemožné. Ale on se nechtěl vrátit. Neměl proč. Ztratil důvod. Jeho jediným cílem bylo získat lásku ženy, jež ho zjevně odmítala. Ne, neodmítala. Jen si s ním ošklivě hrála. Ano, hrála. Hrála si s ním jako kočka s myší v poslední chvíli, než přijde ta rána s milosti, kterou kočka zbaví myš jejího špinavého života. Byl mladý, byl pohledný, byl chudý a strašlivě zamilovaný.
Nohy se mu bořily do těžkého sněhu. Každý další krok byl namáhavější a namáhavější. Ale on dojde svému cíli. Svou láskou si byl zcela jist. Miloval tu dívku celým svým srdcem, byl ji ochoten vyplnit kteroukoliv tužbu. Byl ochoten pro ni zabíjet, byl ochoten pro ni žít i umírat. Cožpak ji to nedával dostatečně najevo? Cožpak ji každým dnem nenosil kytici květů? Cožpak se na ni neusmíval pokaždé, když ho uviděla? Cožpak všechno, pro co žil, byl jen klam a přetvářka? Milovala ho. Ano, milovala. Byl si jist. Bála se jen dát najevo svůj cit. Je to spořádané děvče, ze slušné rodiny. Počestné a věřící. Takové, které si musí být jisto upřímnou láskou, aby ji mohlo opětovat.
„A já! Já ji dokážu svou oddanost!“ Nohy se probořily ještě o několik dalších centimetrů hlouběji.
Býval veselým chlapcem, růžových lící a silných paží. Miloval zábavu a dobré jídlo. Přátelil se s každým a radost rozdával plným srdcem. Pak však do jeho vesnice přišla dívka a ta mu jeho „nahé“ srdce vzala. Ukradla a ponechala si ho. A on cítil, že mu ho už nikdy nevrátí. Od těch chvil mu byla jeho múzou. Jeho noční můrou, jež ho ve snech mučila plamennými řetězy a okovy lásky. Ve dne mu byla modlou, ke které shlížel a které se oddával. Při veselicích mu byla mučitelkou, jež mu nedovolovala oddechu. Jeho mysl jí zcela patřila a on se nezmohl na odpor. Jeho láska byla upřímná a čistá, však ledovým zrcadlem se bolestivě vracela zpátky.
Slunce kleslo o něco níž. Citelně se ochladilo. Neslyšel zpěv ptáků, vítr zklidněl. Lesem se rozneslo ticho. Ticho tíživé a zlověstné. Tma. Tma, jež čeřila představivost a bránila nám v jistém kroku. Vlk? Sova? Občas nějaký vzdálený zvuk, výkřik či řev. Vše bylo rozmazané a roztřepané. Vyčerpání a horečka. Pot líně dopadal do sněhu a než zmrzl, zanechal po sobě slabounce oranžovou stopu.
Sněhu ubývalo. Šlo se už mnohem lépe. A kam? Kam se šlo? Proč se šlo? Proč? Kvůli lásce! Zbylo něco z té lásky? Pachuť, vzpomínka, závan? Ne, jasná myšlenka. Láska ke člověku, jenž se zdál být vůči němu chladným. Hnala ho dopředu touha, snad přání, že konečně pochopí, co k ní cítí. Však ty ledy jednou musí povolit. Prasknout. Otevřít se. Jeho srdce, žhavé jako jádro sopky, pohltí onen chlad. Zvedne se opar, vše smyje, zaprší. Zbyde jen vzájemné souznění a upřímný cit. Cit lásky jež by hory přenášela.
Kam šel pro svou lásku? Proč tolik riskovat pro jeden cit? Věděl jistě, že dojde pomoci. Dojde rady, jež zachrání ho. Jež vyléčí ho z jeho bolesti. Raději umřít v naději než žít v nevědomosti. Snad poradí mu Zimní královna, jež nejmoudřejším ze všech stvoření byla. Ona vládla magií, vládla silou světa, ona jediná mu může pomoci, zbavit lásku stína. Však ukryta je v lese temném, kde bojí se každý vstoupit, neb koho nežene cit hluboký, ten dozná hněvu Zimní paní. Chlapec se však nebál. Věřil.
Však víra není všemohoucí. Ač měl vůli pevnou a silnou, jeho krok se krátil. Síla v nohou ho opouštěla. Chlad a horoucí líce ho vyčerpávaly. Téměř neviděl přes přivřená víčka, rukama mával kolem sebe. Zakopl o větev a spadl do sněhu. Postavil se na čtyři a pokračoval dál, hnán něčím, co sžíralo ho zevnitř. Ruky prokřehlé, pořezané od tuhé sněhu, nohy bolavé, omrzlé, tělo zbídačené a hlavu v jednom ohni. Když tu uzřel před sebou pramínek bílého světla. Bělejšího než sníh, čistého jako samo nebe. Z posledních vypětí sil se zvedl a zrychlil krok.
Snad došel svému cíli? Zda příbytku Zimní královny dosáhl? Snad poradí mu jak dál žít, snad lektvarem mu dá vůli být. Snad pomůže mu získat lásku, ženy, pro kterou vše obětoval. Toužebně natahoval ke světlu ruku, chtěl se ho dotknout a osvobodit se. Však jaké bylo neštěstí, když rukou promáchl. Ruka prolétla přízrakem a zabořila se do země. Odlesk plného měsíce vzbuzoval sen, představu o něčem, jež byl pouze zrakový vjem. Chlapec byl vyčerpán a ztratil všechnu sílu. Ztratil víru ve svou lásku, ztratil víru ve svůj cit. Už není návratu, on obětoval všechno, co měl. Obětoval svůj život na oltář lásky, však zbytečně. Umíral s vědomím, že nemá srdce, že jeho tužby nedošly naplnění. Umírá opuštěn, na bílém sněhu. Obklopen korunami stromů, jež sklánění své hlavy nad ním, jako hlavy soudců jež vynáší svůj trest. Chlapec umírá, poslední výdech páry, měsíc se skryl za tmavý mráček. Několik vloček dopadlo na ležící postavu. Začalo sněžit – pláč Zimní královny.