Kamarádi do nepohody,aneb správná dvojka

Dokážete si představit, jak to chodí na vesnici? Jestli ne, tak já vám to trošku přiblížím. Každý si vidí až do talíře a jeho nejoblíbenější zálibou je místo koukání na televizi, koukání se z okna. Věčně musíte dávat pozor, co komu říct a o kom, protože to za chvilku vědí úplně všichni! Většina sousedů nesnese, aby ten druhý měl víc, a proto mezi sebou neustálé soupeří. Vypadá to hrozně? Ano na první pohled by se mohlo zdát, že v takovém prostředí nelze žít normálně a těžko by se zde našli praví přátelé, nebo první lásky. Ale opak bývá pravdou - v jedné takové vesničce žiji už pár let, tak vím, o čem píši.
Byli jsme dva kamrádi. Bára a Ondra. Bydleli jsme hned vedle sebe a naši rodiče mezi sebou neustále soupeřili. Když měli u Ondry novou televizi - my jí měli taky i s videem. Kolikrát jsme se tomu smáli, protože jsme to nedokázali pochopit. My dva jsme totiž byli nerozlučná dvojka. Bezvadně jsme se doplňovali. Nikdo z nás nehledal nové přátelé - Ondrovi nechyběli kluci a mně zase nescházela kamarádka. On mě naučil lézt po stromech a já jeho plést copy. Vždycky jsem si říkala, že z něj bude fajn kluk pro nějakou holku. Byl hodný, milý a na rozdíl ode mě měl i vrozenou inteligenci. Takže zatím co já se učila - on klidně poslouchal rádio. Tohle jediné jsem mu záviděla. Spolu jsme šli na první koncert a díky němu jsem vyfasovala první poznámku. Byla to idylka bez hádek a oba jsme si mysleli, že nás nic a nikdo nerozdělí.. Jenže postupem času nás rodiče začali nabádat, abychom zjišťovali, co je nového. Ondra měl podávat informace o mně a já zase o něm. Strašně se mi to příčilo, a proto jsem se rozhodla, že teď po devítce půjdu na intr. Když jsem to Ondrovi řekla, nebyl nadšený, protože mu došlo, že přetrhám všechny vazby a domů budu jezdit jen na víkend. Bylo to pro nás oba težké - i Ondra se totiž rozhodl jít na intr, ale do úplně jiného města. Když jsme se poslední prázdninový den loučili, oba jsme vypadali tak zbídačeně - že se nás drbů chtivá sousedka zeptala - kdopak nám zemřel? Oba jsme se začali smát jako blázni a to nám pomohlo tuhle krizi překonat. Věděli jsme totiž, že nám navždycky zůstanou fajn vzpomínky. Během prvních dnů jsme mu nestíhala odpovídat na SMSky - věděla jsem téměř o každém jeho pohybu - oba jsme se nemohli dočkat víkendů. Po pár týdnech mi SMSka zapípala jen občas, když se opravdu stalo něco velkého. O víkendech jsme se už moc nepotkávali, protože jsme měli starosti s učením a každý měl nové přátelé. Po pár měsících mi zbyly jen vzpomínky a fotky na stěně! Neustále jsem na něj myslela, ale napsat zprávu jsem se mu neodhodlala - najednou mě přepadl ostych! Po tolika létech jsem mu nedokázala jen tak napsat - nesdělila jsem mu radost z jedničky - bála jsem se, že se neozve. Po jednom roce na intru jsem už pomalu nevěděla, jak vypadá. Bylo mi to líto, i když jsem si našla fajn kámošky - ale nikdy žádného kluka. Proto jsem se taky na prázdniny tak těšila - slibovalo to totiž návrat a já doufala, že se vrátíme do starých kolejí. Když se mi před dveřmi objevil vysoký kluk s vlasy do půl zad a očima ještě tmavšíma - nevěděla jsem, kam ho rychle přiřadit! Byl to Ondra - objal mě a místo pozdravu se zeptal - ty jsi mě nepoznala? Nevěděla jsem, jak zakrýt rozpaky z toho hezkého kluka a navíc jsem se styděla za to, že jsem ho nepoznala - odpověděla jsem: ,,Když jsme se loučili, neměl jsi vousy!:-)" Usmál se na mě a vzal mě za ruku - tak jak to dělával vždycky. Dovedl mě na naši oblíbnou lavičku pod stromem a po chvíli mlčení dodal: ,,Však ty už taky nejseš ta malá holka, které jsem pletl copy!" Oba jsme se začali smát - a smích nám opět pomohl v úzkých. Začali jsme si povídat o škole, nových zážitcích a přátelích. Mluvili jsme a mluvili, jako by se žádný rok nekonal. Přesto jsem ho už nebrala jako toho vytáhlého kluka - který byl samá noha a samá ruka. Už jsem z něj cítila muže. Když mě večer doprovodil před dům, nevěděla jsem kam s očima a vůbec jsem netušila, jak se s ním rozloučit. Ondra mi z toho pomohl - natáhl ruku a řekl - díky za krásný odpoledne - zítra ráno se pro tebe stavím - jdeme lézt po stromech! Usmála jsem se - lézt po stromech - to bych chtěla vidět. Večer v posteli jsem přemýšlela o tom, že jsou kluci šťastní tvorové - netrápí je ostych, stud a netrpí předsudky. Ráno asi v sedm mě probudily kamínky, které mi někdo házel do okna - kdo asi? Vyklonila jsem se v košili s vlasy rozcuchanými a nenamaovaná (později jsem toho litovala) a koukla jsem do tváře svěžímu Ondrovi, který si klepal na hodinky. Já si s úsměvem poklepala na čelo a koukala jsem být co nejrychleji dole.
Moje ahoj vyznělo do ztracena - Ondra se na mě koukal nějak zvláštně. Zase mě chytl za ruku a táhl mě do sadu za vesnicí. U jednoho stromku byl žebřík - po něm jsme se dostali na velkou větev. Přiznala jsme mu bod - opravdu mě vzal, abychom lezli po stromech. Podíval se na mě smutně, tak jak to dělával, když byl malej a rodiče mu něco zakázali. Nemluvil. Tak jsem začla já: ,,Ondro? Copak je? Jsi smutnej, tohle na tobě ještě poznám!" Podíval se na mě těma nejhezčíma hnědýma očima a řekl: ,,A co ještě poznáš? - uhodla jsi - musím na brigádu, ale ani za nic se mi tam nechce!" A je to tady - pomalu padám z toho obláčku, na kterém jsem díky němu byla dva dny. Vrátili jsme se a oba si stále rozumněli a on musí zase pryč. Je mi z toho smutno, ne že né. Když se ho slovy, že si určitě napíšeme a až přijede znova se sejdeme, snažím ujistit, nevěřím si ani já - natož aby mi věřil on. Celé prázdniny myslím na toho nejbáječnějšího kluka - už to není jen kamarád. Já ho mám ráda a strašně moc. Jenže čas a okolnosti jsou proti nám - takže teď z toho nic víc nebude. Denně mi píše zprávu. Takže si myslím, že je na tom stejně jako já. Ovšem on sám mi to nepotvrdí - když se zase sejdeme stejně jako loni - poslední den prázdnin a já se mu svěřím s tím, že ho mám ráda (ani neví, jak moc jsem se musela přesvědčovat) - řekne: ,,Já Báro......... myslím, že bude lepší, když se nebudeme vídat - stejně bychom se jen oba trápili!" Podívá se na mě, pohladí mě po vlasech a setře mi slzu, která mi stéká po tváři. Dochodila jsem gymnázium a na Ondru si za ty roky vzpomněla x-krát, mnohem míň jsem mu napsala zpráv a za tu dobu ho viděla asi dvakrát na dvorku jejich domu. Za ty roky rostl do krásy - ten tam byl uplakaný kluk. Mezitím jsem stihla vystřídat pár kamarádek (protože holky strašně závidí) a taky se dvakrát zamilovat. Nikdy to ovšem nebyla taková ta pravá láska s motýly v břiše. Pusy bych dovedla spočítat na prstech, které mám k dispozici. Sedám do vlaku - v kapse maturitní diplom s vyznamenáním (nic jiného krom učení jsem nedělala) a strašně se těším domů. Viděli jsme se naposledy před třemi roky - za tu dobu jsem nejen vyrostla, ale i zmoudřela. Mám jiné názory a už vážně nejsem ta malá holka, které pletl copy. Vím, že až ho uvidím, v břiše se mi budou třepetat tisíce motýlků. Protože ačkoli jsem ho tak dlouho neviděla - to on se objevoval v mých snech a já se ho strašně toužila dotknout - už nebudu ta prvačka, která se bála bolesti. Za jeho lásku se budu prát, i když mám po prázdninách nastoupit na vysokou a opět se od něj budu muset odloučit. Bolest za lásku je totiž ta nejhezčí. Když se s tupým výrazem doploužím domů - před vrátky narazím do kluka. Je to ON!! Čeká tu na mě a v tom, že mě má taky rád, mě utvrdí polibkem. Je to ten nejhezčí polibek, jaký jsem kdy dostala. Je totiž z oboustranné lásky. Za jedny prázdniny jsem s ním stihla to, co jsem těm dvěma klukům před ním upírala. Nechtěla jsem si připouštět, že se budeme muset rozloučit. Užívala jsem si každičký den po jeho boku - společné výlety, párty a společné noci.
Když se přede mě postavil poslední den prázdnin s úsměvem - myslela jsem si, že to pro něj byla všechno jen hra. Ale on mě jen pohladil po vlasech a řekl: ,,Mám překvapení!" Nestačila jsem se ani nadechnout a on mi prozradil, že jsme se dostali na stejnou vysokou školu v Praze. Podívala jsem se na něj a jako na povel jsme se začali smát.