Trpět za ni

„Měl byste vědět, doktore, že i když jsem přišel právě za vámi, blázen nejsem. Všechno, co vám řeknu, je skutečné. Jen se prostě musím někomu vypovídat.“
„Nebojte, chápu vás. Tak mluvte,“ psychiatr si poposedl v křesle, aby měl větší pohodlí a lépe viděl na asi sedmnáctiletého chlapce, nervózně polehávajícího na červeném gauči.
„Všechno to začalo asi před rokem,“ rozpovídal se chlapec. „Tehdy poprvé jsem přišel na to, že… jsem jiný. Všechno to začalo úplně nevinně. Šel jsem domů ze školy, a uviděl jsem nějakého kluka, jak si prohlíží svoje rozbité koleno. Přišel jsem k němu, abych se podíval, jestli to není něco vážného. Podíval jsem se na ránu na koleni, ohmatával jsem kloub, jestli je v pořádku, když jsem najednou pocítil podivné mravenčení v prstech. Náhle se rána zacelila, nezůstalo po ní ani stopy.“ Chlapec se na chvíli odmlčel a podíval se na doktora, jakoby očekával, že něco řekne. Ten ale mlčel, tak pokračoval ve vyprávění.
„Kluk na mě vyjeveně koukal, já ale koukal ještě vyjeveněji. Chápete, co se stalo? Já ho uzdravil! Svýma rukama! Nevím, jak jsem to udělal, prostě to umím.
Časem jsem se začal ve své schopnosti zdokonalovat. Ve svém okolí jsem vyhledával stále složitější a složitější úrazy a nemoci. Vždycky, než jsem se do něčeho pustil, jsem samozřejmě pacienty nechal odpřísáhnout, že nikomu nic neprozradí, ať uvidí cokoliv. Nestál jsem o to, aby se o mně vědělo.
V té době jsem se taky hodně sblížil se svou kamarádkou Lenkou. Popravdě řečeno jsem se do ní zamiloval. Řekl bych, že ani já jsem jí nebyl lhostejný. Jenže problém byl v tom, že ona měla kluka. Pavel… Fajn kluk, já ho teda nesnášel, žárlil jsem na něj. Já bych jí snesl modré z nebe, a on se s ní pořád hádal. A stejně byla s ním.
Jednou mi Lenka volala, abych přišel k ní domů, že mi musí něco říct. V telefonu zněl její hlas nějak divně. Honem jsem se oblékl a do deseti minut jsem zvonil u jejích dveří. Sotva otevřela, vrhla se mi kolem krku, oči zalité slzami a mezi vzlyky mi vysvětlila, že měl Pavel nehodu. Leží v nemocnici a lékaři mu dávají jen malou šanci na přežití. Potom se úplně zhroutila, už neřekla ani slovo, jenom plakala. Vzal jsem jí do náručí a odnesl do jejího pokoje. Očividně byla doma sama. Položil jsem ji na postel, přikryl a řekl, ať se trochu prospí. Okamžitě usnula. Potichu jsem vyšel na chodbu.
Věděl jsem, co musím udělat. Šel jsem do nemocnice, tam jsem se představil jako Pavlův bratranec. Odvedli mě za ním, ležel v kómatu napojený na spoustu přístrojů. Požádal jsem sestřičku, jestli s ním můžu být chvíli o samotě. Jakmile odešla, pustil jsem se do práce. Nejdřív zlomená ruka. Pak dvě žebra, vnitřní zranění a nakonec tržná rána na hlavě. Rvalo mi to srdce, když jsem viděl, jak se pod mýma rukama nenáviděná osoba uzdravuje. Ještě než se probral, vytratil jsem se. Jen jsem zašel za roh, viděl jsem, jak se proti mně žene jiná sestra, než ta, která mě odváděla k Pavlovi. Cestou volala: „Doktore! Doktore! On se probral!“
Šel jsem k Lence domů, otevřel si klíčema, co jsem si vzal od Lenky, než jsem odešel. Opatrně jsem ji probudil a řekl jí, že Pavel je vzhůru a bude v pořádku. Ani se neptala, jak jsem se to dozvěděl, v mžiku se oblékla, já zavolal taxíka a jeli jsme.
Od té doby už jsem nikoho neuzdravoval. Dál jsem trpěl při pohledu na Lenku a Pavla, jak se líbají a říkal si, jaké by to asi bylo, kdybych byl na jeho místě. Uzdravovat už ani nebudu. Když nedokážu zbavit utrpení ani sám sebe, není to, co potom dělám, jenom iluze? Tak řekněte něco, doktore!“
Psychiatr se zavrtěl v křesle, na chvíli se zamyslel a pak promluvil: „Jednu věc nechápu. Proč, když Pavla nesnášíte a je to pro vás sok, proč jste ho uzdravoval?“
Chlapec se zamračil a s trpkým úšklebkem řekl: „Doktore, víte vy vůbec, co je láska? Jak bych se mohl dívat na milovanou osobu, jak trpí? To raději budu trpět za ni.“