Tajemný neznámý známý

„Náhodou my dva potkáme se náhodou…“ hloupá písnička, pomyslím si. Otevřu si e-mail v domnění, že mě dnes už nic nového nepotká. „Jééé tři nový!“ Čtu v napětí jaká novinka mě zaskočí. Dlouho sem tu nebyla, to je pravda. Pošli toho 10-ti kamarádům… hned klikám na smazat. Jestli to smažeš, čeká tě 7 let bez lásky. „Bože kdo to vymyslel?!" Hned následuje předešlý e-mail. Kdopak mě potěší onou, že by stejnou zprávou? Pro boha kdo je to? Nějaký xxx, kde zas kdo dával můj e-mail??? Smazat? Ale ne, přečtu si, copak zajímavého mi napsal. Sice to je staré asi 3 dny, ale budiž. Vytřeštím oči, srdíčko mně tepe jako o závod. Přijď 5.9. prosím v 19:00 do parku k mostu. Musím ti něco říct." Co to jako má být? Ale vždyť dnes je pátého. Trhnu sebou. To bude nějaký omyl. Plácnu sebou na postel a dělám, že čtu. Přitom neskonale umírám touhou vědět, kdo je ten neznámý a jestli to bylo opravdu pro mne. „Kolik je hodin?" Zavolám na mamku, která mi hned odpovídá že šest. Když sebou hodím, stačím se osprchovat a vyrazit. „Nejdu, co bych tam dělala.“ Relaxuji. Najednou slyším sms-ku která mi rozezpívala mobil. Stojí tam: „doufám že přijdeš“ ale koho to je číslo? Bože a teď už opravdu tápu. Jdu tam!
Netrpělivě přešlapuji u žulového mostu. Sedm pryč, tak co se děje? Za kolejemi vidím nějaké světlo. Vydám se mu na pospas. Svíčka… hele a tam je další a další. Udělám pár kroků a podél ušlapané cesty jich je asi deset. „Já jsem ale naivní, teď mě přepadne nějakej úchylák a co já s tím?“ U řeky vidím šedý stín, vysoké postavy. „Jsem rád, že tu jsi.“ Jak by mě mohlo napadnou, že je to on? „To jsi byl ty? Proč si nenapsal, že to jsi ty, to bych se nemalovala.“ Zažertovala jsem. „Sluší ti to.“ Polichotí mi a já zčervenám, jako poupě. Ale proč ty svíčky a to tajemno? Pobídne mě, abych si sedla vedle něj. „Pamatuješ? Tady jsme poprvé mluvili o nás dvou.“ „Ale to je už docela dlouhá doba.“ Odseknu, přemýšlejíc o minulosti, která opravdu zabolela. „Vím, já… jen jsem pochopil, že vše, co se stalo… ty víš, o čem mluvím, byla chyba. Potřebuji tě. Chybějí mi večery s tebou.“ Pohlédla jsem mu hluboko do očí a nemohla jsem dýchat. Uvnitř jsem se uzavřela a nezmohla jsem se ani na jedno hloupé slovo. Přitom už dlouho, když jsem nemohla usnout, jsem přemýšlela, jaká slova by vystihla, jak moc ho miluji. Vhrnuly se mi do očí slzy, ale neplakala jsem. Chytl mne za ruku…
Vše jako z pohádky. Při šumění řeky, skoro za ticha jsem mu pohlédla opět do jeho tmavých očí a tentokrát jsem už jistě věděla, co mu řeknu. Nadechla jsem se a sklopila nevinně oči, jako malá školačka. „Nejde to, pochop, čekala jsem na tebe moc dlouho. Jsi pro mne vzácný, ale moje hrdost má větší sílu. Nesmíš se zlobit, ale takovou bolest jsem v poslední době nezažila. Je mi to líto…“
Odcházím a tentokrát slzy nezastaví svou cestu. Proudí mi po tvářích a hledají skulinku, kde by se mohly schovat. Vše je rozmazané. Miluji ho, ale já se nedokáži tvářit, jako kdyby mi neublížil. Bude to dlouhá cesta domů.