Životní láska???

Je mi 18 a dosud jsem neměl vážný vstah s dívkou. Nikdy jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost, protože v době puberty nám chlapům jde jen o to jedno že??? A vztah to asi nebude!!!
Nikdy jsem nikomu nedal najevo city, považoval jsem to za jakousi "slabost". Po tom, co jsem si prožil bouřlivé období puberty, jsem nějak tak zjistil od kamarádů, co si našli holku, že je to vlastně krásné někomu se svěřit, s někým si popovídat, pomazlit se a milovat. Že to není jen o sexu, jak si mnozí myslí.
Jenže jsem asi neměl štěstí, asi jsem příliš náročný na povahové vlastnosti a charakter. Vždycky jsem se chtěl seznámit s holkou, která má, jak já říkám, jakési "kouzlo", které z ní vyzařuje. Měla by být alespoň trochu pohledná, chytrá, inteligentní, tolerantní, citlivá, chápavá, ambiciózní, obětavá, milá, hodná, kulturně a sportovně založená. Asi každý z nás hledá takový nějaký svůj ideál.....
Asi 14 dní před koncem prázdnin roku 2006 jsem se náhodou na internetu seznámil se super holkou, která měla to "kouzlo", a proto jsem ji chtěl blíže poznat. Ani ve snu by mě nenapadlo, že někdy potkám někoho, jako je ONA. Dala mi ICQ a docela jsem si psali. Je zklamaná svými dávnými láskami a ztrátou kamarádů a přátel. Svěřila se mi, i když mě vůbec neznala. Toho jsem si asi cenil nejvíc. Taky jsem se jí svěřil, i když jsem to ještě nikdy neudělal. Asi jsem jí natolik věřil a věděl, že je to ta pravá, co mě dokáže pochopit a porozumět mi. Pak mi řekla, že píše básně. Četl jsem je a myslím, že jsou naprosto úžasné a upřímně napsané od srdce, i když hodně bolestivé. Snad ještě jsem kvůli nikomu nebrečel, ale když jsem je četl, tak jsem bulel celou noc. Nějak jsem si říkal, že by to mohla být ona - ta, kterou jsem celou tu dobu hledal. Čím jsem ji víc "poznával", tím jsem tomu začínal více věřit. Asi jsem se v těch básních tak trochu našel, jako kdybch to psal sám. Zdálo se mi, že naprosto rozumím a že ji znám od malička. I když jsem neuměl moc psát, napsal jsem ji báseň "Tobě" (je tu k tu přečtení). Řekla, že se jí líbí, ale ať se vrátím na zem, že to nemá cenu, že jsme od sebe vzdálení 50 km. Tím mě neskutečně ranila. Myslel jsem, že je to moje životní láska. Od té doby brečím snad každou noc, kvůli tomu, že se nikdy nepoznáme a že to třeba byla skutečně ona. Jsem teď docela dost přecitlivělý, i když to nikde nedávám najevo, jen když jsem sám. Pro ni jsem napsal dosud všechny básně, které tak skutečně cítím a doufám, že mi snad dovolí, abych ji miloval. Asi bych pro to, abych ji poznal a trávil s ní čas, udělal cokoli. Jezdím 2x týdně do města, kde bydlí, na tréningy kickboxu. Od doby, co jsem ji "poznal", jsem se neskutečně změnil, ani se nepoznávám. Tak moc po ní toužím!!!!!!!! I když jsem se s ní dosud nesetkal.

Možná si budete říkat: "Co je to za blázna", ale kdo to neprožil, nemůže soudit...