Třídní kráska

Nejkrásnější částí dne je prý ráno. Možná proto, že něco končí a něco začíná. Třeba to ode dneška bude jiné… Hm, tak asi nebude, usoudím, když pomalu vstoupím do třídy. Náhle se ticho, to ticho, ve kterém se cítím svá, změní v uznalé hvízdání kluků. Holky mou přítomnost skoro nevnímají, jen Anča pozdraví pokývnutím hlavy. Tak ráda bych si s ní sedla, tak ráda bych uplynulý rok vrátila zpátky! Dobře vím, že nemůžu. Na kluka, který to v podstatě všechno způsobil, se ani nepodívám. ,,Koukám, že ses dobře vyspala. Docela rád bych věděl, kdo s tebou cestoval k sedmýmu nebi tentokrát,“ přihodí do srandy na můj účet další kousek. Spletla jsem se. JÁ jsem udělala chybu a taky za ni zaplatila. Ztrátou přátel, postavení ve třídě a hlavně láskou…
,,Crrrrr,“ ozve se pro mě vysvobozující zvonění na hodinu. Začal tím sice další školní rok, přesto bude alespoň těch pětačtyřicet minut bez trapných komentářů určených mé osobě. Nicméně pár poznámek padá stejně, jenže k neznámému klučinovi postávajícímu před tabulí. Ale zrovna ponižující řeči teda nepadají… spíš lichotky!
,,Vedu vám vašeho nového spolužáka, Pavla Kvintu,“ představí třídní vysokého bruneta s tváří lehce podobnou Angelovi ze seriálu Buffy, přemožitelka upírů.
,,Osobně,“ doplní Pavel učitelův monolog. Takhle nějak jsem loni absolvovala svůj příchod. Třídní mi přidělil místo vedle Aničky, ta mě se všemi seznámila, moje popularita ve třídě pěkně nabírala na obrátkách a já byla šťastná. Měla jsem všechno, co jsem si přála – obdiv, skvělý kámošky a nemalý zájem u kluků. Nechtěla jsem se na ně moc vázat kvůli svému trápení z dětství, a tak jsem si veškeré flirty jen vychutnávala. Brzy mou hru odhalili a kupodivu ji se mnou hráli dál. Na vánoční disce, kterou náš gympl pravidelně pořádá, se to ale převrátilo naruby. V rytmu rychlých písniček jsme tancovali v kruhu, v pomalejších tělocvična částečně prořídla. Stála jsem uprostřed parketu. Zrovna se rozezněly začáteční tóny nádherné balady od skupiny Crash Test Dummies, když se přede mnou objevila Patrikova silueta. ,,Zatancuješ si?“ navrhl mi.
Podívala jsem se mu do tváře. Jakoby se mi jeho smaragdové oči vysmívaly. ,,Proč ne?“
Položila jsem mu ruce kolem krku a dovolila, aby mě objal v pase. Pravda, Patrik nepatří mezi nezajímavé typy, tím spíš, že je vyloženě hezký. Docela jsem se divila, jak se snažil se mnou navázat řeč i po písničce, na tohle nejsem moc zvyklá. Nakonec jsme protancovali další sérii a já ho poprvé začala vidět v jiném světle. Najednou to nebyl namyšlený frája ze třídy, najednou jako bychom překonali zábrany. Kolem půlnoci, kdy diska skončila, se Patrik nabídl jako můj doprovod. Celou cestu jsem přemýšlela nad tím samým, ale odpověď na otázku, o co mu jde, dostanu jen od něho.
,,O nás,“ vysvětlil stručně.
,,Máš pravdu, vždyť chodíme do stejný třídy, tak proč se přehlížet, že.“
,,Nemyslím jen přehlížení, může se stát i něco novýho. A to - “ Víc nedořekl, místo toho stiskl mou dlaň, čímž mě zastavil. Nebránila jsem se jeho hebkých rtů, naopak.
Po třech měsících mi řekl pravý důvod. Před vánocema uzavřel s klukama sázku. Prohrál ji a do vánoc mě musel sbalit; třídou prý kolovalo mínění, že si hraji na nedostupnou. Poté, co mi dal kopačky, mě nazývali ,,lehkým zbožím“, jak se vyjádřil. Kde ho napadlo, rozhlásil bůhví co. Nejhorší na tom je, že mu to ostatní věří a úplně se ode mě odvrátili. Přitom ani netuší…

,,Janoušková, posloucháte mě?“ Vyšponuji se v lavici jako holub. Hlas třídního vichřici podoba :-). ,,Ještě jednou speciálně pro vás: ode dneška s vámi bude sedět Pavel Kvinta.“

Pomalu, ale jistě jsem se začala smiřovat s tím, že už to nikdy nebude jako dřív. A vlastně po tom teď ani netoužím. Díky Pavlovi. Našla jsem v něm totiž pravýho kámoše, někoho, kdo se nedrží cizího našeptávání a bere mě takovou, jaká jsem.
,,Tady ti to sluší,“ ukáže Pavel na společnou fotku naší bandy septimy D.
Zavrtím hlavou. ,,To ostatní říkají taky, odepisují mě, jsou toho názoru, že hezké holky rovná se nedostupné. Přitom taková nejsem. Ale to oni nepochopí. Má cenu vysvětlovat, že táta mámu bil, a proto se s ním rozvedla? Že se bojím, protože to už nechci zažít?“
,,A nestačí ti, že to chápu já? Mám tě rád, Karin,“ řekne tiše a pomalu se jeho hlava začne přibližovat. Zavřu oči v očekávání. Něco končí, něco začíná, to je pravda. Možná by ze mě a Anči mohly být zase kámošky bez ohledu na druhé. Ale jedno vím jistě. Jak Pavla přijmou jako spolužáka, na tom nezáleží… i kdyby to dopadlo stejně jako se mnou, budeme na to DVA!