Vivo Per Lei

Na téhlé louce poletuje spousta motýlů. Obyčejní, pestrobarevní, cizokrajní... Pokouším se je chytat, chvilku si je podržet v dlaních, podívat se na ně zblízka... Neříkám, že se mi to vždy podaří, neříkám, že někteří po chvilce neuletí a nebo, že je sama nepropustím dál…a dál ode mě...
Možná si měl víc mluvit, či snad míň mluvit a víc jednat? Možná neříkat si kdyby... A já se ti ztrácím, cítíš jak ti mizím? Tak se přece podívej, podívej se na ty moje smutný oči. Najdeš tam stopy minulosti. Kolikrát jsem doufala, kolikrát jsem toužila, ale ten citát zní: Toužit po lásce ještě neznamená milovat...
A já říkám no a co? Znám špinavý noci bez citu a jmen, znám omyly, ponížení... Netvrdím, že jsem se z chyb poučila. Opakovala jsem je stále dokola, chtěla uchopit ideál, shazovala jsem sama sebe. Pořád a pořád. Mně nestačilo se spálit. Musela jsem hořet celá... Ale chci ti říct, že po noci vždy přišlo ráno. A já se opět stala čistou, nádhernou...
Já riskovala: vznášela se a padala, nalézala i ztrácela… Vím, že jsem se změnila, ale prožila jsem si všechno. Nelituji. Rozumíš nelituji ničeho, dokonce ani hořkých zkušeností. Mám je pohromadě s těmi hezkými zavřené v krabici zážitků, fotek, vzpomínek… Nikdo mi je nedokáže - nemůže vzít, protože už se stalo. Přitom jsem už dávno pryč, jsem motýl…
Ale ty… Tolik bych ti chtěla pomoct, ale já nemůžu čekat. Tak nečekej ani ty, poněvadž nikdy nevíš jak dlouho to bude ještě trvat.
Riskuj, když tě něco bolí tak křič, já vždy zaslechnu tvůj hlas. Riskuj pro moje krásný oči, pro svoje štěstí, pro lásku… Vím, že to vždy nebude ta pravá, ale hlavně už běž... Každý máme vyměřený čas, každý máme jen jeden život. Tak už se neboj - jako já. Jinak ti ulítne další motýl...
Pamatuj si to, i když já už ti zmizím nadobro z obzoru. A pamatuj si to, i když už budu dávno zavřená v krabici tvých vzpomínek.