Dívka na skále

Stála tam, v dešti, po tvářích jí stékaly slzy. Udělat 5 kroků a opustit tenhle svět, který jí jen háže klacky pod nohy, nebo ne?? Teď si asi už čtou její dopis na rozloučenou. Čekala. Čekala hodiny a hodiny, ale nikdo nepřišel. Rvalo ji to srdce, snad doufala, že někdo přijde a zabrání jí v tom, ale nikdo nešel. Něco ji táhlo jít těch pět kroků, ale zárověň jako by ji něco varovalo, že toho bude litovat. Ale bolest byla silnější. Naposledy se ohlédla. Vzpomněla si, jak ji podrazila kámoška, jak ji ve třídě nechtěli, na trápení doma.. Bylo toho na tak mladou dívku příliš. Zavřela oči, pomalu udělala krok, druhý, už jen tři a skončím to! Jen dva. Není to zas tak těžký.. Jedna noha už pod sebou má jen osvobozující vzduchoprázdno.. "Ne nedělej to, prosím." "Já chci umřít! Nic mě tady nedrží!" "Ani láska?" zastavila se. "Láska! co je to za slovo? Jaký má význam? Je to pouhé slovo!" myslela si, že na ní mluví její druhé Já, ale v tom ji někdo chytl za ruku a pevně ji objal. "Nesmíš mi umřít! Už jednou jsem tě opustil a nechci udělat takovou chybu podruhý." "Petře?! Ty? Co tady děláš?!" "Přečetl jsem si jsem si dopis, co jsi mi psala. Když jsi napsala, že tvůj život skončí tam, kde mu bylo nejlíp, bylo mi jasný, kde tě najdu. Ale hrozně jsem se bál, že tě už nestihnu, a že už ti nikdy nebudu moct říct MILUJU TĚ a obejmout." Přitiskl ji k sobě, stáli tam, v takovém sousoší až do západu slunce. Byla neskutečně šťastná. Děkovala Bohu, že se nerozhodla skončit to dřív. Plakala, ale štěstím. Už neviděla všechno černě nebo bíle.