Den D

měla zůstat doma…. Blázen, je sobota ráno a ona jako vůl jede do školy, na den otevřených dveří své kamarádky. Nikdy nic ze zásady neslibovala, až teď, osudová chyba. V tomhle šedivém listopadovém ránu se nikomu nikam nechce, obzvláště pak jí, nejradši by se zase zahrabala do peřin a snila naivní sny…. a vrátila by čas… kdyby mohla. Jenže, už je to tak dlouho, co jí dny splývají v jeden dlouhý časový usek….
Autobus zastavil, no nic, je čas vrhnout se vstříc nepříznivému počasí a ujít těch vražedných 200 m k bráně školy, a pak… už jen pár kroků do tepla…
„Ahooooooooooj, to je dost, že jedeš,“ halasně mě vítá Lina. „No jo," kysele odpovím… a zívnu na protest! Vždyť je 9 ráno…
„Tak pojď, provedu tě tu…“ s širokým úsměvem mě táhne chodbou, tu a tam na někoho zařve to svý čáááááááááááááááááááu po latinsku.
Hodím oči v sloup a v polospánku se za ní šinu, HIM už jsem si dávno vypla, no jo, sladkej Ville Valo. Ježiš to je jak u nás na škole, samé schody, chodby a miliony lidí, jak sladce ty nebohý děcka koukaj… no jo… miminka.
Potutelně se šklebím, občas na někoho vrhnu vražedném pohled svých žluto modrých očí orámovaných černou tužkou… Ave gothic! Dámy a pánové….
Musím uznat, že v té černé sukni, steelech a sladkým goth svetříku s rukavičkami vypadám jak ze špatného filmu… no jo, z princezničky v ledovou lejdy! Opět… ale to je dlouhá historie.
Takže… do schodů… ha! Čtvrté patro, vzpomínky na mě udeří jako pěst… otočím se a sestupuju o patro níž, vždyť tady je jeho třída! „Teda Lino, ty si pěkně vypočítavá mrcha…“ musím se smát… Jsou to měsíce, co jsem ho neviděla, měsíce a měsíce… a přitom, jako by mě líbal včera! Jenže to je minulost, smířila jsem se s tím…
„Lino, ukaž mi kuchyně, vím, jak jsi o nich básnila, třídy mě fakt neberou!“
Lina po mně vrhne skeptickém pohled, ale bez keců mě vede do západního křídla, tak tady… jééééé… mezitím narazíme na množství barbínek z kadeřnické, nějaké týpky ani nevím odkud… a už vidím sladké číšníky a kuchaře!
Kuchyně, hmmm… souhlasně si kývnu, juva, kuchtí něco sladkého!
Přitočím se k jednomu kuchaři, kouknu mu přes rameno a sladce se ptám.
.“můžu si trochu zobnout?“ otočí se na mě, usměje se… a… konec!
Usměv mu zmrzl na rtech, stejně jako u mě…. ehm.. najednou nevím co říct!
Jakoby intuitivně se ho dotknu, něžně ho pohladím po tváři, v očích něha.. vidím, jak zavírá oči a když se na mě opět podívá, je v nich… zoufalství a…. slzy? ucuknu, jako by mě spálil, vrhnu po něm zoufalý pohled a dál se procházím mezi stoly jako by nic… tam pokecám, tak si něco zobnu! Občas se nervózně podívám k jeho stolu…. Pozoruje mě, cítím jeho pohled v zádech! ty nebesky modré oči, ta barva, za kterou proklínám už měsíce nebe… přesně ty oči… zoufalé a smutné! Myslela jsem si, že to skončilo… ale teď vidím, že má láska se ozvala s novou silou, kéž by i on miloval mě, jenže to je jen zbožné přání, přání naivní holky, která mu řekla miluji tě před mnoha měsíci….
„Trino, pojď už, ještě ti chci hodně ukázat a pár lidí ti představit…“ musím se hodně namáhat, abych identifikovala majitele hlasu.. Lina, cvakne mi a jako ve snu se řítím k východu, naposled se podívám na NĚHO… a zastavím se….
Ani nevím jak, ocitla jsem se vedle něj, a už mu něco šeptám do ucha….
Šeptám mu: „Miluji Tě a nikdy ti to nezapomenu…“
S těmi slovy se otáčím a odcházím… neulevilo se mi, jak jsem čekala, bylo to ještě horší… protože tohle bylo sbohem! Mé přání naposled ho vidět bylo vyslyšeno, naposled se mu podívat do očí a říct ta dvě slova…. Miluji, znova…
Jak to bolí….
Má návštěva končí… nevím, co udělal, když jsem odešla, nevím, jestli pochopil, asi ne… ale copak na tom záleží?
Domů…. domů… mé vytoužené přání….
Nastoupím do autobusu, ON - Pane bože, za co mě trestáš?
Sednu si dopředu na své oblíbené místo hned za řidiče, on sedí uplně vzadu…. dnes je fajn den.. fajn, fajn…. do uší si hodím HIM abych se uvolnila… potřebuju…. dýchat… John me in death… jak příhodné!
Zavřu oči a nechám se unášet melancholií té písně… konec, konec….
Proč cítím jeho pohled?
Ostrava. díky díky díky… vyskočím z autobusu, jako by mě píchla včela. Ted už můžu vypnout, ulevit svému zoufalství….
Doma jsem za pár minut, jak jsem čekala, nikdo tu není...
Napustím si vanu, pěnu, zapálím svíčky a ulevuju svému tělu…. těm bolavým svalům…
Slzy se mi volně plazí po tvářích, tužka se rozmazává, sny se tříští… takhle vypadá konec, to co jsem tolik chtěla? Poslední pohled do jeho očí? Do těch co jsem milovala? Proč není se mnou??? Proč? Vždyť osud je tak strašně nespravedlivý… konec… jak moc to bolí…
Zoufalství, a přitom jsem poslední týdny byla v pohodě, v klidu… relativně šťastná…
Ze své tajné přihrádky vytáhnu naostřenou žiletku… chvíli ji jen tak obracím v prstech, hraju si s ostřím, prsty mám už uplně rozřezané, voda se barví rudě…
Tohle není konec, tohle je začátek….
Přiložím žiletku k vřetení tepně… ano? Či ne?
Sama sobě se hnusím, on přece nestojí za ty slzy a za to neštěstí… on ne… on si mě nikdy nezasloužil, nikdy mě nemiloval… lhal…. lhal…
Ne! Ještě ne, teď budu dýchat, vždyť ho už nikdy nepotkám…. žiletku hodím do koše a pláču… jsem tak zoufalá.
„Za pokus nic nedáš, a když ležíš, níž už tě to srazit nemůže…“
S těmi slovy vylezu z vody, a jdu psát… tento příběh….