Vlastní zpověď

Jsem tu sám
na tom světě ubohém,
co nestojí mi za nic nebo možná za všechno.
Pod slovem kamarádi se skrývají úplně cizí lidé,
vůbec jim nerozumím. A rodina? Na tu jsem už dávno zapomněl - raději...
Nevím, co mám dělat, poraďte někdo...
Všechno jsem měl naplánované do nejmenšího detailu, i když to ne vždy vyšlo, ale v těch plánech chybělo to nejdůležitější - někdo, s kým se o všechno budu dělit - někdo jako TY. Žil jsem relativně nic moc dobrým (špatným) životem plným maličkých drobností. Nechával jsem všemu volný průběh. Však to nějak přijde samo že.
Ale pak jsem „poznal“ Tebe. Byla jsi pro mě to, co je voda pro rybu.
S tebou mů „život“ dostal úplně jiný rozměr. Vlastně ne nedostal, jen jsi mi ukázala svoji krásu. Tu krásu, kterou už snad ani nikdo nemá. Všechny ty drobnosti, ze kterých jsem se radoval, se ztratily ve slovech, co jsi mi psala...
Dnes si říkám, že to byla opravdu jen slova a nic víc. Když jsme si tak povídali, připadlo mi, že ti můžu říct úplně všechno a přitom jsem tě znal asi týden virtuálně. Hrůza co??? Snad to bylo tím, že jsem se nikdy nikomu nesvěřil s ničím, a to jsem tak chtěl. Jenže nebylo komu, nebyl tu nikdo jako ty. Tak citlivý k potřebám druhých, tak chápavý........ tak jedinečný. Měl jsem pocit, že jedině ty mi rozumíš a nikdo jiný, jako bychom tu byli jen my dva a spousta těch cizích lidí z jiného světa, ze světa spěchu a materialismu. Možná jsem pro tebe nějaký zoufalec
a asi máš pravdu. Už nikdy se nechci vrátit tam, kde jsem žil doposud. Na prahu nicotného „štěstí“. Jsem zoufalý, ale z tebe. Ráno když vstanu, tak myslím na to, až budeš večer na icq. A v noci přemýšlím nad tím, jaké by to bylo usínat vedle tebe. To bych se snad ani nechtěl probudit. V Olomouci, kde trénuju kickbox,
mě vždycky dostihne ta melancholická nálada. Ty obrovské toky myšlenek, co mě pořád a všude provázejí. Když jdu na tréning, tak si potichu a tajně přeju, abychom na sebe někde po cestě nečekaně narazili. A když jdu zpátky tak uváva, která mně potom trochu kazí to krásné a smutné snění o tobě, stejně nezabrání tomu, abych si pořád dokola představoval nás dva, jak se procházíme tichými uličkami, do kterých se tiše vpila noc a v duchu si říkám verše, kterými bych tě dojal někde v parku pod lampou a sem tam se k sobě přitiskneme a....... a pak si uvědomím, co si to tu vlastně namlouvám za nesmysly. Snad si Tě ani nezasloužím, ale kdo jo??? Ty jsi něco tak krásného, že ani básněmi ani obrazem nelze ani přiblížit, jak jsi krásná.
Nevím, přemýšlím, čeho bych se kvůli tobě vzdal, achych ti alespoň za něco stál. Moc mě toho nenapadá, co by jsi mohla ocenit. Vlastně nic lepšího než ty „básně“ ti nabídnout nemůžu. Kromě...... mého srdce, ale o to viditelně nestojíš. No co, posbírám
si zbytky svých trapných smutků a půjdu. Kam??? Sám nevím... Ztratil jsem smysl života. Ta prázdnota, všechny ty věci kolem, ti lidi, ale nikde ten hlubší význam. Nikde ho nevidím jen v tobě. Možná si jednou uvědomíš, co to pro mě bylo, když jsem to všechno psal. Možná, že už bude pozdě. Pak se možná zeptáš:
„Proč se má duše zase nechce smát?“ A já ti odpovím:
„Nejspíš proto, že jsem Tě měl opravdu rád...“
Jenže jak jsem pochopil, zázraky se nedějí
a zlášť ne MNĚ