Cesta vlakem

Cesta vlakem
Olomouc, středa 11. října 2006
Zase je tu středa, čas mého večerního tréningu kickboxu. Zase ta samá melancholická nálada.
Proč je pokaždé stejné??? Pořád ty samé myšlenky, ty samé představy. Jdu směrem od nádraží ke Koruně. Zase na mě dýchá ta romantická atmosféra noční Olomouce. S hlavou hrdě vztyčenou a charizmatickým pohledem upřeně sleduji realitu. Snažím se tak alespoň na venek zakrýt, jak jsem teď na dně. Poloprázdné ulice, domy, na kterých se odráží stíny, sem tam někdo projde kolem. Jen se podívám do obličeje a hned uhnu pohledem. Jako by to na mně bylo vidět. Myslím na Tebe... ale snažím se těšit se na tréning. Tam ze sebe dostanu to napětí. Alespoň na chvíli. Konečně mám to za sebou. Počkám, až většina odejde a jdu do sprchy. Pouštím vlažnou vodu a vychutnávám si pocit, který mě přivádí k extázi. Jsem jako znovu zrozený. Přeju si, abys byla v té sprše se mnou. Konečně je po všem. Vycházím zase směrem k nádraží. Nikam nespěchám, mám čas. Jdu pomalým, vážným krokem. Koukám se okolo sebe na domy, na lidi. Pořád si dávám naději, že Tě snad náhodou někde potkám. Ne, jsi doma a učíš se, já vím.
Ale přesto stále doufám. Sluchátka na uších a lehké něžné tóny mi hladí uši i duši. Koukám směrem k nebi, snažím se spočítat hvězdy. Je jich málo. Tak málo jako moje naděje, naděje, že budeš mou.
Procházím kolem pedagogické fakulty. Tam to znáš ne? Zastavuji se a koukám na tu skvostnou budovu, na ten velký pomník. Slzy se mi vrývají do očí. Snažím se to potlačit...... bohužel. Sebevědomí mám teď proklatě nízko. Snad je to tak lepší. Snad si to i zasloužím. Začíná mi být zima. Oblékám si svetr v domnění, že pak mi bude teplo. Není to chlad vzduchu. Je to myšlenka, že Tě mám na dosah ruky, že stojím vedle Tebe, ale přesto Tě nemám. Pořád mě to pronásleduje. Snažím se na to nemyslet. Nejde to. Už abych byl doma. Po tom nekonečném bloudění se konečně dostávám na nádraží. Je tam skoro prázdno, jen pár zubožených bezdomovců, co nemají kam jít. Něco jako já. Možná jsou na tom snad ještě líp. Alespoň u nich slovo přátelství něco znamená. Jdu do vlaku. Zase tam nikdo není, kromě nějakého kluka, co se choulí na sedadle se sluchátky v uších. Oči má zavřené. Asi spí nebo sní. Jako já. Jen slyším zvuk píšťaly, co dává signál k výjezdu. Z batohu si vytahuju filosofii, chci se učit. Ale moje myšlenky jsou jinde. Nejde to. Koukám na toho kluka. Dávám si tašku přesně jako on pod hlavu. Tak nějak si krčím, abych se vešel do toho sedadla. Jsem strašně unavený. Sluchátka na uších, zavírají se mi oči. Jen pomalu slyším zvuky ustupující romantiky. Ztrácí se v tichu. Usínám. Jedu ve vlaku plném obyčejných lidí. Jen já jsem neobyčejný. Jsem neobyčejně šťastný. Jedu za Tebou. Všem se s tím chlubím. Konečně. Všichni mi jen tiše závidí. S každým dalším ujetým kilometrem, co mě od tebe dělí, se moje radost znásobuje a touha zvětšuje. Už abych byl u Tebe. Už abych tě měl. Najednou do mě někdo drbnul. “Haló vstávat, tohle je konečná,“ říká mi nějaký cizí pán v modré uniformě. “Cože, Já nevystupuju, Já jedu za ní,“ odpovídám mu. Jen se na mě neřícně dívá. Já na něj taky. Koukám na sedadlo, kde ležel ten kluk. Už tam není. Kam asi zmizel. Uvědomil jsem si, že jsem opravdu na konečné. Že se mi zdál jen sen o tom, že jedu za Tebou. Ale vlastně jsem od Tebe zrovna přijel. Pořád dokola, pořád jen ty zatracené sny. Ale skutečnost??? Skutečnost je bohužel úplně jiná. Klepu se zimou. Možná to ani není zima. Moje radost je náhle ta tam. Kdy už se to konečně stane skutečností, řekni jestli vůbec někdy. Tak strašně ses mi vryla pod kůži. Asi se z toho zblázním. Je skoro půl dvanácté a čeká mě ještě cesta ze Zábřeha. Zase ve vlaku, zase ta samá situace. Unava, hudba, myšlenky na Tebe. Zavírají se mi oči. Už ne, už nechci další sen. Už chci jen tu tvoji realitu. Chvíle strávené s Tebou. Zítra zase do školy. No vlastně už dneska, je skoro půlnoc. A v pátek??? To mám další tréning. Takže další snění??? Je to krásné, ano. Ale jsou to jenom sny.