Princezna

Když jsou holky malé, všechny se cítí jako princezny. Sní o krásných plesových šatech, o růžích, hrdinských činech rytířů a vyznáních lásky. Jenže jak postupně dospívají, pochopí, že skutečný život takový není. Až na princezny.

Eva stojí opřená o zeď za rohem diskotéky s klukem, kterého zná sotva pár minut. Nepamatuje si již ani jeho jméno. No a co. Ale doma na ni někdo čeká...přítel...Petr...tak ať čeká, však se dočká…
Eva byla princezna. Je tomu už dávno. Před rokem v tuhle chvíli nervózně seděla doma a každou chvíli kontrolovala telefon. Měl by přece zavolat. Ten večer musela zůstat doma, ale její přítel Dan byl venku. A jí opět sužovala nejistota, nebylo by to přece poprvé, co by... On byl její láska, její naděje, splnění tajných snů… Poprvé ho viděla ve škole a okamžitě věděla: toho chci. Nevím, proč princezny věří, že vnější krása musí automaticky znamenat i tu vnitřní.
Jenže on byl příliš dokonalý, líbil se všem dívkám v jejím okolí. I to, že by se na ní jenom usmál, znamenalo něco nedosažitelného, neskutečného. Ale ona byla princezna, byla krásná, milá, laskavá a především naivní. Dan ji dostal jako mnoho dalších, ale pro ni to bylo mnohem víc. Všude, kde se s ním objevila, byla náhle středem pozornosti. Mnohé její kamarádky a spolužačky jí ho záviděly a ona nedokázala pochopit, proč zrovna ona má
takové štěstí. A tak když po dvou týdnech jejich vztahu spolu šli na místní diskotéku a on se náhle vytratil s nějakou jeho "známou" ven, bála se jen jediného…že ji opustí. Odpustila by mu vše, jen aby se vrátil k ní. I třeba kdyby ji lhal, že se nic nestalo. Bála se ho jít hledat, protože se bála toho, co uvidí. On by ji nezradil? I přes svou vnitřní nejistotu se po něm šla poohlédnout…a našla ho...s ní. A on ani neměl tu snahu za ní vyběhnout jak ve filmu, vysvětlovat jí, že to není tak, jak si myslí a uklidnit ji. Ne. Nechal ji v slzách běžet domů a druhý den za ní stavil. Omlouval se, že toho ten večer dost vypil, a už se to nikdy nestane. Odpustila mu to. Ale co hůř, ona se cítila špatně kvůli tomu, že to zbytečně zveličovala. Byla ráda, že už je to za nimi a že všechno bude jako dřív. Jak by mohla být bez něho? A jejich vztah pokračoval, až když ...
Ten večer, když zůstala doma a on mezitím… Ten telefon zazvonil, ale...
"Ahoj Evčo."
"Leni? Něco se stalo?"
"No nevím, jak ti to říct, ale mám pro tebe špatnou zprávu. Jsem na tý akci u Simony a je tu i Dan a on...se Simonou ..."
"Chápu...Díky…"
"Hele, mrzí mě, že ti to takhle říkám, ale vážně se s ním už musíš rozejít. To
přece jinak nejde. Vždyť tě jenom využívá. Všichni to vědí, musíš to ukončit."
"Jo, já vím... Zítra se s ním rozejdu."

A Dan další den přišel a opět se omlouval a ona se snažila být pevná a silná, ale když ji řekl "Promiň. Miluju tě," tak se její rozhodnost rozpustila. Princezny nepochopí, že ne všechna slova jsou myšlena upřímně. A já nevím, proč jí to řekl, asi se omluvil jen tak z nudy, kdo to ví… Ale ona ho opustit nedokázala. Opět uvěřila jeho očím a kdyby na ni za pár let vztáhl ruku, bylo by už asi třeba pozdě. Zatraceně pozdě.

A pak po tom všem, se s ní za pár dnů rozešel. Už ho omrzela, našel si jinou oběť. On ji prostě nedokázal ocenit. Nevěděl, o co přichází. Zlomil ji.

"Co je? Chceš to?" ptá se jí ten kluk beze jména.
"Jasně," že ne.
A teď je z ní děvka? Všichni to o ní rozhlašují, ale já myslím, že děvky třeba
vůbec neexistují. Třeba jsou to jen holky, který už nechtějí být samy, jenže to ony nikdy nepřiznají. A zeptá se někdo těch osamělých zatracených holek, proč to dělaj? Třeba už jen ztratily víru v lásku, třeba se na ni jen vykašlaly. Třeba jsou jen zmatený.

Ale na Evu někdo čeká... Asi už zapomněla na tu bolest, na tu hořkou bolest
nevěry...asi už… Ale věřte, že ji to bolí víc. To ona prodává svoje tělo i duši se slevou .
Zase další zbytečná, promarněná, zraněná noc… Ne, ani přesto není potřeba mít o ni strach.

Eva už dávno není princezna. Princezny všude a neustále doprovázejí vzpomínky. Dokážou vidět a cítit věci, které jsou ostatním utajeny. Princezny ubíjí stereotyp, protože se chtějí vznášet a mít vše dokonalé. Princezny totiž ze všeho nejvíc potřebují, aby je stále někdo zachraňoval. A Dan ji nechal topit se. Ale ona se neutopí. A já vím, že teď ubližuje jinému.
Chce to jen čas... Chce to jen být starší, rozumnější… Ona už jenom nechtěla brečet.

Princezny nosí korunku svojí víry, svých představ... Jak směšně hloupé jsou! Přemýšlejí srdcem a je tak snadné je zlomit, jen tak snadně se může skutálet na zem. A možná, že už nezbyla na světě ani jedna. Až na mě? Já snad neumím být jiná a stále sním... Jsem tak často pryč… Tak se přece snažte víc... Ještě se pořád ptám na jméno, ale...někdo na mě čeká. Tak proč? Proč to dělám? Tak jen pokračujte. Dorazte mě.
Korunka mi už totiž pomalu padá na zem a já nevím, jestli ji můžu a především jestli ji ještě chci zachytit. Třeba to tak bude lepší…