Rána OSUDU

Rána OSUDU

Každé ráno se probouzím s myšlenkou na tebe. Víš, já myslím, že se už nikdy v životě do nikoho jiného než do tebe nezamiluju. Mám pocit, že velká část mě právě zemřela. Odešla. Stejně tak, jako jsi mě opustil ty. Odešel jsi na jiný svět a nikdy už se mi nevrátíš, Lásko moje.
Pořád myslím na ten den, co se to stalo. Sedím na lavičce v parku a čekám na tebe. Končí ti vyučování později než mně, tak jsem tady vždycky jako první. Znáš mě, nesnáším čekání, tak si vytáhnu z batohu MP3jku a zaposlouchám se do svý oblíbený písničky od Kelly Clarkson. Mezitím pozoruju okolí: nějaký starší pán venčící psa se posadí na protější lavičku a začne si číst noviny. Mladá maminka uspává své batolátko jízdou v kočárku a opodál si děti hrají na schovávanou. Najednou si uvědomím, že jsem tady nějak dlouho a juknu na hodinky a zjistím, že je to už půl hodiny, co jsi měl dorazit, ale ty stále nikde. Začíná mě přepadávat vlna znepokojení. Tohle se jen tak nestává. Kdyby tě něco vážně zdrželo, určitě bys mi dal vědět. Nikdy bys mě nenechal čekat, na to se známe až moc dobře. Umím tě prostě - po tom roce – trochu odhadnou a vím, co děláváš.
Vytáhnu si tedy z kapsy mobil a vytáčím tvé číslo. Ovšem nic. Mobil mi nebereš. Zkusím ti tedy napsat smsku: „Ahoj Ondro, kdepak jsi? Jsem na nasi lavicce. Deje se neco? pa Andrea“
Čekám na odezvu, ale stále nic. Tak znovu vytáčím tvé číslo, ale marně, nemohu se ti dovolat. Že bys na to zapomněl? To ale není možný, vždyť se tady scházíme každou středu.
Vstanu a začnu znepokojeně pochodovat kolem lavičky, na které jsem před chvílí seděla.
V tu chvíli mi v ruce začne vyzvánět mobil, ovšem není to tvoje melodie. Podívám se zmateně na displej a zjistím, že mi volá moje nejlepší kámoška (a zároveň tvoje sestra) Monča. Zmáčknu tlačítko příjem a v telefonu se ozve roztřesený Moničin hlas: „Ájo, prosím tě, přijeď sem do Křížový, k zastávce Sklárenská. Víš, něco se stalo, musíš sem přijet.“ Přepadne mě divnej pocit nejistoty a trochu strachu: „Co je, Mončo? Určitě, už jedu. Ale o co jde?“ Monča vzdychne a povídá: „Ondru srazilo auto. Prosím, přijeď rychle!“ A zavěsí. Zůstanu stát v parku jako opařená. Najednou se nemůžu pohnout, před očima se mi udělá temno, vše kolem je najednou rozmazané. Přepadávají mě různé pocity, bolest, strach. Ale teď se musím vzchopit! Prostě musím! A co nejrychleji se dostat za tebou, má Lásko… Neboj, určitě to spolu zvládnem… už za chvíli budu zase s tebou, obejmu tě, ty mě políbíš na ústa jako vždycky.
Křížová je docela daleko a v tu chvíli mě nenapadne nic jiného než sehnat a přivolat taxíka. Uf! Akorát támhle opodál jeden stojí. Přiběhnu k autu, otevřu dveře, a když zjistím, že taxikář je volný a do Křížový mě odveze, nervózní a zároveň s úlevou se posadím na místo spolujezdce. Taxikář si zřejmě všimne, že se mnou není všechno v pořádku, zeptá se: „Copak, slečno, máte dneska špatnej den?“ „No, kdyby jen špatnej, mého přítele srazilo auto, tak tam právě jedu,“ tuto zprávu zřejmě chlapík v oranžový bundě nečekal, je na něm vidět, že se mnou soucítí a řekne: „Určitě to bude dobrý, já vás tam co nejrychleji dovezu, abyste se přesvědčila, že vše bude v pořádku, uvidíte,“ utěšoval mě. „No, kéž by! Moc v to doufám. Děkuju vám, pane.“
Při vjezdu do Křížový a za předním sklem taxíku se pomalu začne objevovat místo nehody. S obavami vystupuju z auta a rychle se rozbíhám za tebou. Ležíš na zemi, bezmocný a sám, tedy až na ten houf záchranářů a lékaře kolem tebe, pomalu tě začínají zvedat a pokládat na nosítka. Jen zaslechnu lékaře, jak říká, že jsi ztratil mnoho krve, musí tě rychle převézt do nemocnice. Snažím se k tobě dostat, i když vím, že mně nemůžeš odpovědět, jsi v bezvědomí, tak tě potřebuju pohladit a říct, že jsem tu s tebou, vše bude dobré, Miláčku… ovšem ti záchranáři mě k tobě nechtějí pustit!! Je to prý teď nemožné. Se slzami v očích se všemožně k tobě snažím dostat, ale marně. Až jeden ze záchranářů mi nabídne, že mě jejich služebním autem odveze do té samé nemocnice. Ať si jdu sednout dovnitř, je tam prý už jedna dívka. Když nakouknu dovnitř, spatřím na sedačce schoulenou Moniku. Okamžitě se obejmeme a chytneme pevně ruce. Žádná z nás moc nepromluví. Jen s obavami sedíme a modlíme se, aby se ti nic nestalo a vše bylo jako dřív…
Když dorazíme do nemocnice, ten záchranář nám podá zelený pláště: „Nate holky, oblečte si to, abyste mohly tam, kam smí jen lékaři. Tak budete tomu klučinovi co nejblíž. A nebojte se! Tak šup, už bude asi na sále. Ale prosím vás, nesmíte přímo na sál, jen za dveře, ty jsou průhledné, jo?“ ještě nás v rychlosti nasměruje a odchází zpět do služby. S Mončou se na sebe tázavě podíváme a vydáme se směrem ke dveřím, na kterých je napsáno: operační sál.
Opatrně se postavíme za dveře a naskytne se nám pohled na operační stůl, zraněného Ondru a houf lékařů a sester kolem něj. Neslyšíme, co říkají, pouze vidíme zamračený výraz v jejich tvářích. Jeden lékařů teď něco říká a sestra, stojící opodál, přínáší elektrické šoky. vypadá to, že jim nestaly potíže. Lékař tyto "šoky" uchopí pevně do obou rukou a jakmile se jimi dotkne Ondrova těla, to okamžitě nadskočí, ale nic se nestane. Udělá to tedy ještě víckrát, ovšem - nic… něco prohlásí, a všichni na sále jsou velmi zamračení a zklamaní. S Mončou za dveřmi nemůžeme uvěřit, co se právě děje. Copak už mu nepomůžou?? Ne, to nemůže být pravda. Něco se ve mně probudí. Rozrazím dveře sálu a hrnu se dovnitř. Všichni přítomní se dost udiví, leknou… chtějí mi zabránit v setkání s tebou, ale já se nedám a po přesvědčení, že jsem tvoje přítelkyně a se mnou je tady tvá sestra, nás k tobě pustí, už mně v tom nebrání, Ovšem – ta nejhorší zpráva, kterou mi oznámili, že jsi bohužel podlehl zranění a zemřel – mě velmi dostala… Svět kolem se mi zhroutil! Tak moc jsem tě milovala a pořád miluji a nevím, jestli budu moci žít normálně, jako předtím. Tak moc to bolí. Přišla jsem o nejbližšího a nejmilejšího člověka na světě – a to o tebe, můj Ondrášku. Ale neboj, budu se snažit za nás bojovat a snažit se žít dál, s tebou v mém srdci. Nikdy na tebe nezapomenu a až můj čas také nastane, určitě se s tebou zase setkám, Lásko… Pořád tě tak moc miluji…