Trpaslík

Měla jsem sen, ve kterém ke mně přistoupil malinký pidimužík, nečekaně, ale byl menší než já. Najednou cosi ucítím na tváři, otevřu oči a uvidím, jak něco rychle skočí pod stůl.
Co to bylo? Spatřím dvě očka, jak vykukují z koutku, a zase se schovají. Omámená nechápavě koukám. Hle! Vidím ta očka znovu, pomalu se začíná objevovat celá postavička. Není velká, je malá, přesně jako v mém snu! Stále mě upřeně pozoruje, ale pořád se přibližuje.
Má velké modré oči zářící po celém pokoji a roztrepené tmavé vlasy. Se svojí velikostí by se snadno ztratil mezi mými plyšovámi medvídky.
Opět mě stále upřeně sleduje, nakonec se přiblíží a vyjde z něj jakýsi tichý hlásek, který se nesl celým pokojem, byl lehký a slabý, bohužel jsem mu nerozuměla! V úděsu s překvapení ze mě vyšlo jen "Co?" s nechápavým tónem. "Ahoj," konečně jsem porozuměla, "Znám tě, tvou duši i tvé pocity." "Cože?" vypustím z pusy ještě s větším tónem nechápavosti. "Přišel jsem za tebou, pomoci ti!" "Ale jak?" zeptám se. "Ukážu ti jiný svět, zkus konečně zapomenout!" "Opravdu?" jediné slovo, které ze sebe dostanu. "Ano!" přijde ke mně a sáhne po mně svou malou rukou. Natáhnu k němu svou ruku a najednou se se mnou vše zatočí a ja nevnímám nic!....
Objevila jsem se někde, ani sama nevím, kde to je, jen cítím, jak mě malý trpaslík drží za ruku. "Vítej." Mám pocit, že to tu znám, pomalu se začínám vzpamatovávat. Ano, znám to tu, ale opravdu nevím, kde to jsem! Ten most, ty stromy, ten potok! Vedle nějaká zřícená budova a kousek dál rybník mezi rákosy, byla jsem tu už! Najednou mě zatáhne za ruku a vezme zpět k mostu, a co nevidím! Opravdu tam sedí on!
Neuvěřitelné! Přestávám cítit trpaslíkovu malou ruku. Zmizel. Jsem tu jen já a on a já tu stojím jak trdlo! Přiblíží se ke mně, má smaragdově zelené oči a černé vlasy! Je to on, ten, jak sem ho viděla! Stojí přede mnou!
"Ahoj," řekne. "Ahoj," odpovím. "Tak jsem tu." Nechápavě se na něj dívám, ale už nic nikdo neříká, pomalu se ke mně přibližuje, až mě chytne za ruku, ten pocit nikdy nezapomenu. Přibližuje se.... svými rty... pomalu a pomalu... vychutnávám si ten nekonečný pocit a najednou....
Otevřu oči a ležím v posteli. Ale ne! To byl jen sen. V tu chvíli, co to dořeknu, ucítím, jak mě něco lechtá na noze, podívám se pod peřinu a spatřím malý, ještě vlhký lístek ze stromu, který stál nad námi.
Byl to jen sen? To místo znám, už jsem tam byla! Vybavila jsem si ho. A ten kluk! Taky jsem ho skutečně viděla. Opravdu to byl jen sen? Nebo to byla nějaká zvěst? Nevim, jediné, co opravdu vím, je, že ho musím znovu vidět!!