Přání...

….ach ten krásnej kluk! Propíchnu ho mýma magickýma očima… a dál dělám, jakoby nic, koukám se do regálu, zašilhám na něj, přičemž zjistím, že mě pozoruje se zasněným úsměvem na rtech… má i krásné oči! Vykouzlím úsměv, kdy si myslím, že jsem na něj snad zakřičela: ,,Miluju tě!!“… No jo no, není snad den, kdy se tu neobjevím, abych s ním mohla nenápadně koketovat. Dneska už do toho půjdu… už se na to cejtím. Víte, on hlídá v jednom obchodu krádeže… Jednoduše se k němu přitočím, postavím se vedle a koukám jeho směrem…: ,,Nechceš vystřídat?“ prohodím, jako by se nechumelilo… ,,Proč?“ dělá, že ho moje otázka udivila… ,,No, že už tě tu asi pořád nebaví..“ snažím se neztrácet linku… On se na mě jukne: ,,Ale jo…“ dodá ne moc přesvědčivě… ,,To se divím,“ nadhodím.. ,,To tak bejvá…“ usměje se na mě, ale povzdech se mu nepodařilo skrýt… Mně to ale nedá a musím si šťournout. ,,Už na to taky někdo přišel?..“ Asi tu otázku moc nečekal. Opravdu se upřímně usmál, prohlídnul se mě těma jeho sexy očima (Vsadím se, že si řek něco ve stylu Liška podšitá ;))…..Zvolna od něj odcházím, jako kdybychom se naznali a jen pouhá náhoda nás nechala chvíli u sebe. Najednou se ale otočím, tím ho dost viditelně překvapím, mrknu na něj, a můj Idol zůstává s očarovaným výrazem sledovat, jak odcházím. Nakonec ještě vyjde před obchod a upřeně mě pozoruje… já ale dělám, jakoby nic, v hlavě mám jasno, tomuhle krámku dám schválně pár dní oddech. ;)
…sněží, stmívá se, stojím na přechodu… přemýšlím, že jsem v tom „šopu“ nebyla už přes deset dní. Neustále se topím v představách. Ve městě už moc lidí není, je velký mráz a pouliční lampy zlehka osvětlují poprášené chodníky. Slyším za sebou tiché kroky… přeji si, aby naskočila zelená… honem! Bojím se těch pobudů, co se toulají ulicemi. Srdce mi začíná divoce bít, chce se mi křičet…, ale osoba už se zastavila, já zavřela oči a pomalu se uklidňovala… když… ááááá… někdo mě zezadu přitiskl k sobě, chytil kolem pasu a sklonil hlavu, aby zašeptal do ucha: ,,Krásko, já na tebe čekal, přál jsem si, abys přišla… proč jsi mě nechala čekat?" Otočím se na něj, otevřu oči a zahledím se do jeho hlubokých studánek…Chytím se za ruce a vydáme se společně vzhůru zasněženou ulicí vstříc bráně lásky… Já ještě zaslechnu zvuk semaforu ohlašující zelenou. Ještě, že ne každé přání přichází ve správnou chvíli… noc romantičtějšího mě potkat nemohlo, ale to ví i Ríša. Všechna přání a náhody jsou dána osudem…. Zbytek mých úvah se už ztratil v polibku vypovídajícím za vše…