Listopad

Je první listopadový den, a já musím být doma. Ano, je to tak, jsem jedna z těch, co podlehli nemoci jménem chřipka. Zrádná to nemoc. Tak mi nezbývá nic jiného než sedět doma, pít čaj, ležet v posteli a nic nedělat. A jak tak ležím a nic nedělám, přemýšlím. Přemýšlím a vzpomínám na tebe, jak jsi si ke mně sedl a chytl mě za ruku. Podíval sem si do očí, a políbil mne. Je to nezapomenutelná chvíle, která je stále živá a stále na ni myslím. Už jsem tě ale dlouho neviděla, možná že už pozítří tě uvidím. Ale stále je to tu „možná“.

Jak tak ležím v posteli, najednou, jakoby mi něco říkalo: „Jdi a podívej se!“ zvedla jsem se a šla sem k oknu. A co nevidím. Sněží. Sněží a já musím být doma a tu nádheru mohu pozorovat jen zavřeným oknem. Ale proč to dělám? Proto abych s tebou mohla být, a byla zdravá. Kvůli tobě.

Sněží a já mám nutkání ti napsat, ale co ti mám napsat? Co má být v mojí zprávě? Rozmyslela jsem se. Nebudu psát, vše si nechám na víkend, až tě uvidím a budu ti to moci říct sama, z očí do očí, že tě miluji.

Jak tak koukám z okna, kde vítr prohání tmavou noční oblohou vločky. Vidím tak sebe, jak stojím uprostřed všeho a koukám nahoru. Koukám, odkud se berou všechny ty sněhové vločky. Zavřu oči, cítím chlad, když dopadne na mé tváře, ale i teplo od srdce. Stojím tak a nevnímám okolí. Najednou se mne někdo dotkne zezadu chladnýma rukama, prudce se otočím a strach se náhle promění ve štěstí, jsi to ty. Objal si mne a políbil. Tak něžně, že se to nedá zapomenout. Stojíme tak spolu v objetí, a když venku mrzne, až praští, nám teplo, hřeje nás láska. Stojíme tam dlouho, už i sněhové vločky zpomalují svůj pohyb a na nebi se objevuji malé záblesky hvězd. Nechci tě opustit, nikdy už tě nepustím, nikam daleko ode mě! Nedovolím to! Nedokážu bez tebe být ani malou chvíli, chci být s tebou jen a pouze, a nikým jiným pouze s tebou. Ta nekonečná chvíle, co tam stojíme. Ne tak nikdy neskončí.

Najednou zaslechnu hlas, prudce otevřu oči, ale ne! Stojím zase doma před oknem, byl to bratr, který si něco zamumlal ve spánku. Díky němu jsem tě zase ztratila. Už nechci, nedokážu bez tebe být, je to moc těžké, proč musím být tak daleko? Proč?

Stojím tam a stále koukám z okna, už to asi nemá smysl, nedaří se. V mysli mám jen tebe, nikoho jiného. Snad se mi alespoň o tobě bude zdát sen. Snad se mi bude zdát pořád a pořád, dokud tě nespatřím doopravdy. V tu chvíli budu nejšťastnější člověk na světě a nikdy, nikdy tě už nepustím!