Déšť

"Úsměv, pro který se umírá." Kolikrát si to pomyslel? A kolikrát jí to řekl?

Seděli naproti sobě, však vše bylo ztraceno; nenávratně.
Ta slova mu zněla v hlavě, jako zvony se kolébaly ve větru a duněly celým světem.
Snad až k ní.
Usmála se. Smutně, jako její oči.
"Nech to být." Chytila ho za ruku.
Dnes však ne. Dnes je to naposledy. Dnes jí její hřejivý dotek neopětuje.
"Sbohem."
Slzy zakryly bolestný odchod. Vzpomínka na něj bude pouze mlhavým obrázkem.

Strom ji už vítal. Stále tam byl.
Bývali tak mladí.
Došla k němu, objala ho.
Nejsou tam ty ruce, které ji vždy chytily. Hřejivé ruce bezpečí a lásky.
Pouze studený kmen.
Nahmatala linie srdce. Pomalu to místo přejížděla prsty. Ona a on. Jména vyrytá do kmene.
Rozbrečela se, a s ní i hutné šedé mraky plující po obloze.

Procházel se. Hlava se mu točila. Vrážel do lidí, nevšímaje si jich.
Potácivě došel na most. Jako vždy tam nikdo nebyl.
Přehnul se přes zábradlí. Hutné šedé mraky pluly na vlnách jejich říčky.
Vzal dva listy ležící na zemi.
Společně je pustil do řeky. Pak zmizely pod mostem.
Přeběhl na druhou stranu.
Čekal.
On a ona. To nemohlo skončit. Ne takhle.
Na hladinu dopadla první kapka. S ní i slza.

Úsměv, pro který se umírá. Oči, které ho sledují. Teplo, vzájemně sdílené. Láska je opětována. Vzájemné porozumění.

Slunce vyšlo zpoza mraků a s ním i listy plující společně na vlnách duhy.