Pro Tebe, i když to nikdy nebudeš číst (Motýlí křídla)

Příběhy jsou jen drobná písmenka složená do slov a slova složená do vět. Tohle mi kdysi On řekl. Nikdy to nebyl veliký filozof a ani myslitel. A tak jsme pomocí drobných písmenek začali psát svůj příběh. Příběh plný zvratů a obratů, ale příběh, který byl napsán, ale přesto prožit.
Kde příběh začíná? Možná tehdy, když jsem se s ním seznámila, možná tehdy, když jsem se seznámila s mojí kamarádkou a možná tehdy, když jsem se rozhodla studovat na gymnáziu. Ale já začnu přesně od toho dne, kdy jsme se seznámili. Byl myslím čtvrtek či středa, byl červen. Bylo to ono rande naslepo. Domluvila ho moje kamarádka a bylo to čtyřrande. Ze začátku mě moc nezaujal. Hodnotila bych ho ne-li průměrně. Ale i přesto z něj něco vyzařovalo. Jeho osobní krása, ne chytrost, jeho upřímnost a lehký nadhled, s kterým chodil po světě. Začali jsme si spolu psát na ICQ. Postupně jsem si ho moc oblíbila, přestože jsme byli tak jiní a naše zájmy byly rozdílné, dokonce i názory. Přes to vše jsme spolu mluvili hodiny a hodiny. Čas pomalu ubíhal a z nás se stali dobří přátelé, ale stále jsme se viděli jen jednou. Jednou, a na ten den si dobře pamatuji, se mi ruce chvěly a v břiše se mi tetelili motýlci. Malí drobní motýlci se dotýkali křídly mého nitra. Čekala jsem, až přijde. Když se ozvalo zaťukání, celé mé nitro se rozzářilo a motýlci povykovali radostí. Rozechvěnou rukou jsem otevřela okno s jeho jménem.
Voda uběhla a prázdniny skončily. Já Vám neřekla, že měl nastoupit v září na stejné gymnázium? Tak Vám to, milí čtenáři, říkám teď. Celá rozechvělá se svými motýlky jsem chodila po mé rozlehlé škole a doufala jsem, že na něj narazím. Doufala jsem, toužila jsem a čekala. A pak jsem ho uviděla. Se svými jiskřičkami v očích mě pozdravil a já se jen usmála. On můj úsměv opětoval a já byla tou nejšťastnější dívkou na světě, nebo spíše na naší škole. Motýlci vylétli vzhůru a mé ruce se rozechvěly ještě víc. Chvějí se mi i teď, když na to vše s jemným nostalgickým úsměvem vzpomínám.
Za jedno krásné odpoledne vděčím mé kamarádce. Ona se odhodlala k tomu, aby mu napsala. Zeptala se jen na prostičkou věc: Jestli se mu líbím. Odpověděl jí: ano, líbí se mi, ale neříkej jí to. Myslíš, že bych měl šanci? Samozřejmě, že měl. Někam ji pozvi. A tak po dlouhém čekání a motýlím vzrušení mě pozval na schůzku. Byla jsem tak nervózní, že popsat Vám to je těžké. Pocit na zvracení a celé chvějící se tělo a zase ta spousta drobných malých motýlků uvnitř mého těla. Na schůzce jsme si dobře popovídali, sem tam nějaké to trapné ticho. Kousek cesty mě doprovodil domů. A právě v tu chvíli se to mělo stát…..
Ale nestalo. Konečně se ve svém nitru odhodlal a udělal ke mně krok. Já však netušila, co měl v záměru, a už delší dobu jsem tam jen nehnutě stála a v tom samém okamžiku jsem udělala krok dozadu. Jen na mě pohlédl, já se otočila a vyrazila jsem domů. Teprve cestou mi došel význam všeho, co se mělo stát, a mě začalo trápit slovíčko Co kdyby. Dny znovu plynuly, jako to mají ve zvyku. Povídali jsme si na ICQ, občas ve škole prohodili pár slov a život šel dál. Co by to byl ale život bez pořádné opilosti. V jedné z nich mi vyznal moji krásu, že se mu líbím a že by mě chtěl líbat. Že bych chtěl líbat mé rty. Já byla šťastná, ale i smutná. Co když mluví jen z cesty? Co když z něj mluví alkohol?
Tak jednou jsem se ho tedy zeptala, jestli to myslel vážně. On mi to potvrdil. Jenže dál se nic nedělo. Měla jsem udělat nějaký krok já? Asi jsem příliš váhala. Stejně tak jsem měla přesně ve stejnou dobu říci jinému klukovi, jestli s ním budu chodit. Delší doba uplynula a já se trápila. Stále jsme byli jen známými a přáteli. Až do soustředění. První den po jeho návratu jeho ICQ status zněl: Mám tě moc rád, lásko. Nedalo mi to a zeptala jsem se. On mi odpověděl, že si našel dívku. Říkala jsem si, že budu silná. Z očí mi začaly stékat slzy, slzy stékaly nezadržitelným proudem a já si myslela, že to přejde, a minuty běžely a nepřecházelo. Nevzlykala jsem, jen slzy kapaly z mých očí, přesně právě jako teď. Motýli umřeli a já jim vystrojila smuteční obřad z mých slz.
Nenáviděla jsem ho, ale nenávist rychle postihla onu dívku. Znám ji od vidění a povídání. Přijde mi ošklivá a ani ne moc hodná, ale přesto on jí má rád, možná, že miluje. Jednou mě však překvapil svým konstatováním: Dva měsíce jsem chtěl jednu holku moc. Opravdu hodně, ale přišlo mi, že je moc hezká a chytrá, a já ji nikdy stačit nebudu. Vzdal jsem své naděje a našel si jinou. Pak jsem se však dozvěděl, že ta dívka mě také chtěla, jen své city nedala moc na odiv. Ale už jsem se nerozešel se svojí dívkou, nechci jí kvůli tomu ublížit a pak jsem ji začal mít rád.
Dodnes nevím, jestli myslel mě tou nedosažitelnou nebo jinou dívku z jeho minulosti. Vidím, že jí má rád a upírat mu to nebudu. Říkám si, že bych byla snad lepší, ale znovu je to co kdyby. Když si pročítám historii ICQ, čtu příběh, co byl tvořen písmeny, slovy a větami. Plno slov bez skutečného významu. Já nyní chodím s jiným klukem, ale mám ráda stále jeho. Neříkám miluji, ten výraz je tak příliš rozsáhlý a hluboký, že takového citu není v mém věku nikdo schopen cítit. Myslím, že on měl rád mě, možná že i stále má. Možná jako kamarádku či něco víc, ale každý máme jiného a spolu nejsme. Ale přesto vše si s ním stále píšu a tvoříme dál příběh tvořený písmeny, slovy a větami. Tato slova bez skutečného významu občas probudí z věčného spánku malé motýlky. Zakmitají křídly, ale znovu usnou navždy.


Moc děkuji za pročtení, snad název není moc dlouhý na tento krátký příběh.