Propast

Stojím nad propastí. Chystám se skočit. Pozoruji západ slunce za protější kopec… je to krása. Miluji západ slunce. Je tak krásný, ty barvy a ten třpyt. Prostě krása. Nic hezčího na světě neznám. Stojím tady a přemýšlím. Skočit, neskočit. Co bude potom, co skočím? Bude vůbec ještě něco? Třeba posmrtný život nebo tak něco? Já myslím že ne. Myslím si, že smrt je konec. Ale já nechci skončit. Ale co bude, když neskočím? Má ještě smysl žít? Asi ne. Všichni mě opustili. Měla jsem kluka, opustil mě pro moji nejlepší kamarádku. I když to nebyla pravá láska, strašně to bolí. Moje nejlepší kamarádka? Po tom co mi udělala, už žádná není. Už tu není nikdo, kdo by mi rozuměl. Jediný, kdo mi za to ještě stál, byl Tomáš. Jediný člověk, se kterým jsem si dokázala povídat celý den a pořád bylo o čem. Mohla jsem mu říct cokoliv. U něj jsem měla jistotu, že se to nikdy nikdo nedozví. Ale to už je taky pryč. Našel si holku. Já ho doopravdy milovala, ale on o mě asi nestál. V čem byla ona lepší než já?
To se už asi nedozvím… Jediný člověk, který se o tomhle dozví, je Tomáš. Tento dopis mu tímhle předávám a prosím ho, aby ho dopsal. Aby napsal, jestli jsem skončila se životem nebo ne.
Stojím tu na srázu a přemýšlím o minulosti. Co mám teda udělat. Mám skočit?
Najednou slyším kroky. Kdo to je? Neotáčím se. Nechci to vědět.

Skočila, jakmile uslyšela kroky. Upustila tento dopis a skočila. Proč? Vždyť já ji taky miloval. Zrovna jsem ji to chtěl říct. Proč jen to udělala? Proč nepočkala jenom malou chvíli, než bych ji stihl chytit? Proč?