Vánoční holubi

Procházím prázdným náměstím. Jindy velmi rušné místo, kde se mačkají stovky davů, dnes obrovská mrtvá plocha. Trochu mi připomíná jinou dimenzi. Kašna nádherně osvícená jako každý rok, kolem dokola rozvěšené ozdoby, které vypadají na barokních lampách trochu jako pěst na oko, a nesmím zapomenout na přeplácaný vánoční stromek, který se jako každý rok zase nevydařil. Čekám každou chvíli, že se sklátí pod tíhou gravitace dolů, a skryje tak půlku náměstí do jehličí. Možná by mu to prospělo. Již dlouho se vystavuje na odiv a docházejí mu čím dál víc síly…

Začalo sněžit. Vždy jsem měl rád sníh. Nechával si malé vločky sedat na obličej a jen čekat, kdy skončí jejich krátký život a zanechají na mých tvářích drobné a studené potůčky. Občas jsem si sedl jen tak na schody před barákem a pozoroval je proti světlu lampy. Přišlo mi, že tančily. Vypadalo to jako nějaký svatojánský tanec. Nikomu jsem to však neříkal, byl bych za blázna.

Jdu snad včas. Byli jsme domluvení na osmou. Mám ještě pár minut rezervu. Nehledě na to, že určitě přijde pozdě. Má doma celou rodinu. Přijelo k nim na svátky snad všechno příbuzenstvo. Moc dobře vím, jak tyhle rodinné události moc nemusí, ale co může dělat. Rodinu si nevybíráme. Určitě se ale těší na dárky. V tomhle je jako malá holka. Vždy, když dostane jen sebemenší blbůstku, na její tváři se objeví obrovský úsměv, a vzadu, tam dole u koutků se jí udělají známé dolíčky. Je jako malá…

Zatím se posadím na lavičku. Sice bude určitě studená, ale jednou to vydržím. Položil jsem vedle sebe tašku s dárky a bílou růži, která se zimou zavřela do malého poupěte… Celé náměstí už zase svítí. Lampy rozlily své načervenalé světlo, sníh se opět zhustil. Pohled jak vystřižený z Ladova obrázku. Kazí to snad jen několik domů, které se rozhodly po vzoru americké kultury, osvítit celý dům, střechu nevyjímaje, tisíci malých žárovek. Nic proti Americe, ale tohle si mohli odpustit.

Půl deváté. No pořád je ve skluzu, s kterým jsem počítal hned na začátku, co jsme se domluvili. Já počkám, jsem zvyklý. Všiml jsem si, že naproti mně sedí nějaký somrák. Seděl s rameny zvednutými a krmil holuby. Bylo jich okolo něj spoustu. Chudák odlomil kousek z tvrdého rohlíku, hodil na zem, a tam se spustil nelítostný boj o kus žvance. Holubi se navzájem odstrkovali, klovali se do tenkých nožiček, křičeli na sebe a kradli si rohlík dokonce i z úst. Vypadali trochu krvelačně, což mě rozesmálo…
„Dobrý večer, můžu se k vám přidat?“ Nevím, co mě to napadlo, ale prostě jsem se ho zeptal. Snad mě tak okouzlili ti holubi.
„Jestli je vedle mě ještě místo.“ Trochu mě zaskočil, ale aspoň vidím, že má smysl pro humor i v takové zimě.
„Mám takový pocit, že jsme na celém náměstí sami.“ Muž se na mě podezřívavě podíval a zamumlal něco pod vousy. Posadil jsem se vedle něho a mlčky pozoroval jeho styl krmení holubů. Přišlo mi, že ten muž trhá ty velké kusy schválně. Snad chtěl vidět ten holubí boj. Vždyť kdyby jim utrhl moc malý, holub by ho jen spolkl a měl by po podívané. Nevím, proč to dělal, ale bylo to zajímavé.
„Krmíte tu holuby často?“ Asi zbytečný dotaz, pochyboval jsem, že má ještě jiné koníčky.
„Často, vždy o Vánoce.“ Nepřijde mi, že Vánoce jsou nějak často, ale dobrá tedy.
„Proč jen o Vánoce,“ zeptal jsem se opatrně, snad jsem se trochu bál.
„Tihle holubi, panáčku, jsou tu jen o Vánoce. Jsou to moji vánoční holubi,“ nechápal jsem. Holubi tu jsou každý den, o Vánoce i o Velikonoce, to mohu odpřísahat.
„Ale…“ nestačil jsem otázku ani položit.
„Na nic se neptej a buď tu s nimi. Tihle holubi nejsou rádi sami. Tu máš.“ Vložil mi do ruky sáček plný tvrdých rohlíků. Podíval se mi do očí, otočil se a za doprovodu padajícího sněhu zmizel v tmavé uličce.

Deset. Pořád nikde. No tak aspoň si zatím vyzkouším, jestli umím taky krmit holuby. Vyndal jsem jeden rohlík a kousek ulomil. Hodil ho na zem, ale holubi se k němu ani neotočili. Nechápal jsem. Všichni se na mě upřímně dívali a otevírali a zase zavírali zobáky.
„No, no dobrá, klucí!“ řekl jsem jim nahlas a ulomil další kousek. Trochu větší. Opět hodil na zem. Sklonili se k němu jen dvě modré hlavičky. Ten větší byl rychlejší a strčil kousek do zobáku, ten druhý místo aby se s ním začal prát, jen kousek poodešel a líně si lehl na zem.

„Kašlu na vás!“ Strčil jsem rohlík do tašky a vstal pryč.
Půl jedenácté a stále jsem na náměstí sám. Dochází mi trpělivost. Takový časový skluz jsem zase nečekal. Třeba jí do toho něco vlezlo, rodina jí drží doma a ona musí přidělávat chlebíčky. Chápu to, ale mohla alespoň naspat nebo dát nějak jinak vědět. Jestli do pěti minut nepřijde, půjdu domů, dám si sprchu a celé Vánoce jako minulý rok prospím, i když mě to bude trochu mrzet. Mohly to být po dlouhé době Vánoce, kdy jsem nemusel být sám.

Pomalými kroky jsem se vracel přes náměstí zpět domů. Sníh už přestal padat a z domů se linuly veselé tóny vánočních koled i opilecký zpěv…
Jenže mám takový divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Otočil jsem se za sebe, a uviděl tam hejno holubů. Vánočních holubů. Asi mají ještě hlad, já je moc nenakrmil. Vytáhl jsem z tašky rohlík a hodil ho na zem, holubi však zůstali nečinně stát. Vyndal jsem tedy druhý a hodil doprostřed houfu. Jenže jsem se moc rozmáchl a z ruky mi vypadla bílá růže pro Lenku.
Holubi rázem procitli a rozběhli se proti růži.

„Ne to ne!“ zakřičel jsem, ale bylo pozdě. Jeden jí stiskl v zobáku a roztáhl křídla. Při zemi se rozlétl a za ním se vzneslo celé hejno. Rozběhl jsem se za nimi. Však byli rychlejší. Mezi sebou mezitím soupeřili o bílou růži. Takový souboj jsem neviděl, ani když je krmil ten somrák z náměstí…
Zaletěli do tmavé uličky a tam slétli na zem.
„Mohli byste mi vrátit, co jste si půjčili?“ Prohlásil jsem, a myslel jsem to opravdu vážně. V mém
monologu mě však zastavil hlas zpoza rohu uličky. Poznal jsem ho, hned podle prvních slov.
„Co, co tady děláš? Můžeš mi to vysvětlit?“ Ano, byla to ona. její černé vlasy se leskly se svitu měsíce. Stála v náručí nějakého mladíka a evidentně se jí tam líbilo.
„Lenko?“ nezmohl jsem se na slovo. Holubi najednou začali šíleně vřeštit a začali cupovat růži na malé kousky. Okvětní lístky padaly jeden po druhém. Za pár chvil zbyla z růže jen hromádka zelených a bílých kousků. Holubi se na mě podívali a odletěli pryč.

„Díky, kluci,“ otočil jsem se a pomalým, ale přesto pevným krokem jsem odcházel pryč. Slzy padaly do sněhu na chodníku, ale já je nevnímal. Měl jsem v hlavě prázdno….
Holubi už byli zase před lavičkou a prali se o kus malého rohlíku. Chtěl jsem jim poděkovat, ale stejně by mi nerozuměli. Stál jsem a díval se na ně. Začalo zase sněžit. Vločky teď padaly mnohem rychleji než před tím…

Odbila půlnoc a holubi se vznesli. Chvíli třepotali křídly nad místem, kde se hašteřili, ale pak nabrali výšku a odletěli pryč. Jeden se však vrátil a slétnul mi před nohy. Dvakrát mě klovnul do boty a ze zobáčku mi na chodník pustil malý kousek rohlíku. Podíval se do očí a letěl za ostatními….