Hvězda

Vánoční hvězda, už rok stará zapíchnutá v květináči na stole, třpytí se v odrazu světla ze svíce. Jako by na mě dýchla vybledlou vzpomínku a zas na chvíli rozsvítila její jas...
Byla zima, větší než dnes, ledový déšť měnil se kdesi vysoko ve sněhové vločky a voda v řece přimrzala ke břehům. Sledovala jsem ten tanec drobounkých krystalů, jak se točí v houfech kolem. Některé se kupily na břehu, jako bílý koberec a některé se vpíjely do ještě nezamrzlé vody. Bylo blízko k večeru a celou scénu ozařovalo oranžové světlo lamp, co lemovaly cestu. Myslím, že jsem tam stála sama. Opírala jsem lokty o železné zábradlí na mostě, aby mi nemrzly prsty na rukách. Vlastně mi ta zima nevadila. Usmívala jsem se na hvězdy, co se schovávaly za těžkými mraky. Usmívala jsem se na tebe, i když jsi tam nebyl a tvůj úsměv byl stejně vybledlý, jako ta hvězda na mém stole. Nejednou jsi stál u mě, jako anděl jsi se snad snesl z nebes. A já viděla všechny ty jiskřičky v tvých očích. Bříšky svých prstů pohladil's mou tvář. Jako bys tím dotekem dokázal rozehřát mě celou. Měla jsem letět a možná letěla nepatrnou chvíli, kdys mi zase zmizel. Trošku jsi mě polekal tím teplem svých dlaní, jak's chytil mé ruce. Otevřela jsem oči a roztříštila tím ten sněhový sen. Mé dlaně se opíraly do zmrzlého zábradlí. Chvíli jsem tě ještě hledala ve vločkách, co mi vítr foukal za límec. A pak mi začala být zima a já jsem musela jít domů, do tepla.
"Víš.." řekla jsem do houfu bílých vloček a má tichá slova rozplynula se v oparu noci a rozpustila několik vloček u mých rtů v malé kapičky. To byl ten polibek, cos mi ho nestihl dát. Pohladil mé rty a já si ho hřbetem ruky setřela z tváře, protože mě lechtal v koutku úst. "Tak, co říci," šeptala jsem. "Dobrou noc, můj anděli, musím už jít, nebo mě tu příště neuvidíš snít." Je zima, vkrádá se mi pod kabát a můj nos je celý zmrzlý. "Dobrou noc..." nestihla jsem doříct, když jsem z kapsy vylovila stříbrnou hvězdu. (Víš, tu, co jsem ji měla na čele, když jsem tehdy k tobě přišla "za anděla")