Malakai 3.

„Vstávej!“

Malakai pomalu otevíral oči. Carlos s ním neúprosně cloumal.

„Dělej! Musíme jít!“ nepřestával.

Malakai si promnul oči. Carlos ho vytrhl z nového snu. Moc příjemného. Navenek však nedal nic znát, Carlos by si z něj jistě utahoval, a to nemohl a nechtěl dopustit.

„Už jdu,“ houkl podrážděně na svého druha. Očima přelétl místnost a hledal doktorku Fe. Nikde ji však nespatřil. Zklamaně zkontroloval paži s drolící se černou hmotou. Může jít, ruka bude v pořádku.

„Musíme okamžitě vypadnout!“ naléhal bojovník a rozčileně se rozhlížel kolem sebe.

„Kde je výzbroj?“ zívnul rozespale Malakai.

„Vyzvedneme ji cestou,“ podal mu ruku na pomoc.

Oba bojovníci neprodleně vyrazili k východu, nechajíc za sebou nic netušící doktorku Fe.

„Co se děje, řekneš mi to konečně?“ zastavil se Malakai venku, stále však v bezpečí Podzemí.

„OK,“ otočil se jeho přítel. „Vypukla vzpoura.“

„Mezi lidmi?“

„Ne, mezi démony.“ Ztlumil hlas. „Svrhli tvého otce a chtějí zvolit nástupce.“

„A proto mě tak rychle táhneš ven?“

„Jo, nominovali tebe!“ těkal pohledem kolem Carlos.

„Mě?“ vydechl překvapeně. „Proč mě?“

„Nechápeš to? Jsi mladý, stojí za tebou celá rada. Metody vedení a získávání snů a duší jsou pokrokovější. Tvůj vliv roste, zatímco Jargonův upadá.“

„Jo, bezva, teď budu bojovat ještě proti Jargonovi, jako bych měl snad starostí málo,“ reptal Malakai otráveně. „Víš dobře, jak mě tatík zbožňuje,“ ušklíbnul se.

„Zlomíš mu vaz a výhra je tvoje,“ povzbudil jej poplácáním po rameni Carlos.

„Tatíkovi? Zabil bych ho už dávno, kdybych tušil jak. Stejně by mě zajímalo, komu se povedlo ho svrhnout,“ zastavil se. „Carlosi, sám dobře víš, že jsem jenom poloviční démon na rozdíl od otce nebo ostatních.“

„Vím, stejně jako já. Proto jsme přátelé a spojenci, nepatříme nikam.“

„Příteli, mě už to nebaví. Nemyslím boj, ale mít za zadkem Jargona nebo jeho zvědy.“

„Pak ti nezbývá, než se ho zbavit,“ konstatoval Malakaiův druh fakta, která znal.

Přemýšlel, kde skrývá Jargon slabinu. Otec byl vždy autoritativní, egoistický, arogantní, bezcitný, nicméně mu nemůže upřít vůdcovské schopnosti, podnikavého ducha a nos na obchody. Jargon oplýval vším, co ho činilo neporazitelným. Přesto byl svržen. Musí na to přijít.

„Mluvil jsi s našimi zvědy?“ zeptal se Carlose.

„Od nich mám informace. Ještě nejsou zvěsti o tvém otci rozšířené mezi démony, takže se můžeme připravit na tvůj nástup na trůn.“

Malakai mlčel. Uvědomil si, že mu Fe leží v hlavě víc, než by chtěl. Otec, doktorka, rada démonů. Potřeboval by si odpočinout, nemyslet už na nikoho a na nic. Cítil se vyčerpaný a na dně.

Konečně dospěli na konec temné chodby, dál už byla jen propast. Dopadalo sem slabé světlo z Povrchu krytem kanálu. Carlos vytáhl nanolano z torny a upevnil jej neodymovým magnetem na kovové zábradlí na zdi.

„Jdu pro věci, jisti mě,“ kývnul k zábradlí a slaňoval se pomalu dolů.

Kdysi v dávných dobách stavěli lidé domy do podzemí s přirozeným světlem, protože nahoře byly pozemky drahé a půdy málo. Propast, do níž se spustil Carlos, byla vykopána pro jeden ze zemědrapů, než začala válka.

Za pár minut byl z půl míle hluboké propasti zpátky i s oběma brněními. Sám si nasadil přilbu a na ruku si připnul pás s obrovským kulatým červenooranžovým karneolem. Každý démon měl svůj kámen, na rozdíl od lidí, kteří nic takového nenosili. Démon bez kamene mohl být kdykoliv zabit nebo okraden, protože nemohl být identifikován.

Malakai mu poděkoval a oblékl se do výstroje. Helmu s malachitem si nasadil naposled. Spolu otevřeli poklop a vydali se na Povrch.

Fe vyšla zpoza zástěny a zamířila k lůžku pacienta Malakaie. Postel však zela prázdnotou. Vyhledala Olivii, aby se jí zeptala, kam zmizel. Olivie však neměla tušení, kam by mohl odejít. Měla plné ruce práce s jinými lidmi.

Doktorka byla rozladěná, měla mu povědět tajemství, které se dozvěděla na své cestě Vesmírem. Velice důležité tajemství. Pustila se do práce, ačkoliv byla plná zážitků ze setkání s bytostmi Světla. Ducha babičky nepotkala, ale její snaha se vyplatila.

Bytosti Světla jí pověděly, co má udělat, jaký úkol jí byl svěřen spolu s důvěrou. Nemohla a nechtěla selhat při tak důležitém poslání. Jenomže potřebovala najít Malakaie! Musí ho najít. Prostě musí.

Vyčerpaná a bez spánku pracovala celé hodiny, než se zase mohla uchýlit do své skrýše. Únavou usnula téměř okamžitě. Toužila ho potkat alespoň ve snu, sdělit mu poselství nebo jej zavolat. Věřila však, že pokud se bude zdát sen jí, jemu se stane totéž. A tam se potkají.

Fe se ocitla v knihovně. Vytáhla z police jeden z tlustých svazků a listovala v něm. Na sobě měla bílé splývavé šaty sahající na zem s dlouhými volnými rukávy. Dlaždice ji studily do bosých nohou. Na první stránce přečetla nadpis, otočila další stránku, když za sebou uslyšela kroky.

„Volala jsi mě, Fe?“ ozvalo se.

Otočila se a spatřila muže obutého do vysokých holínek, oděného v kožených kalhotách a rozhalené bílé košili. Jeho oči ji laskaly, ačkoliv se tvářil vážně.

„Ano, Malakaii,“ zašeptala a kniha jí vypadla z ruky.