Malakai 4.

Udělal ještě dva kroky, až byl u ní. Sehnul se, aby zvedl knížku ležící u jejích nohou.
„Přišel jsi?“
„Ano, slyšel jsem volání.“
„Jak?“ podivila se.
„Nevím, slyšel jsem tvůj hlas a najednou jsem se objevil tady.“
Usmála se. „Funguje to,“ vydechla a podívala se mu do očí. „Musím ti povědět něco důležitého. Moc důležitého!“
Vzal ji za ruku a odvedl ke krbu. Přiměl ji posadit se na kožešinu bílého medvěda. Celá se chvěla.
„Je ti zima?“ zeptal se starostlivě. Nikdy předtím se o nikoho nestaral, uvědomil si. Ale s ní to bylo naprosto přirozené.
„Ne, jsem rozrušená,“ uklidnila ho, svírající na prsou knihu.
„Takže, proč jsi mě zavolala?“ byl zvědavý.
„Jen tady jsme v bezpečí,“ položila si knihu na klín a otevřela na první stránku. „Je to kniha démonů,“ nadechla se. „Podívej, Malleus Daemon.“
„Kladivo na Démony?“
„Ano,“ listovala dál. „Tady, podívej, je tady popsán jejich vzestup. A tady, tady je popsán symbol moci,“ ukázala prstem na obrázek drahého kamene zasazeného do spony na opasku.
„Musím ti něco říct,“ přerušil ji.
„Já vím, tvůj otec je démon, to mi chceš říct?“
„Ano. Ne. Totiž...“ Podíval se jí do očí. „I já jsem démon. Poloviční, vyděděnec. Matka byla žena, které se otec zmocnil.“ Netušil, proč jí říká pravdu, ale důvěřoval jí. Prvnímu člověku, kterého nedokázal zabít, ani okrást.
„Ne, nejsi démon. Jsi vyvolený,“ stiskla mu ruku. „A já ti musím pomoci porazit démony.“
„Vyvolený?“ zopakoval překvapeně. „Co je to za nesmysl?“ nevěřil.
„Tvůj otec není tvým otcem. Tvoje matka není člověk, patří k bytostem Světla. Potkala jsem ji na cestě Vesmírem. To ona mi prozradila tvůj úkol. Náš společný úkol a cíl porazit Temnotu.“
Ničemu nerozuměl.
Pokračovala, aby mu stihla povědět všechno. „Jmenuješ se Malakai, je to tak? Není to Malo neboli Zlo, je to Maleach, čili Anděl. A malachit, který nosíš na helmici, tě má chránit před démony. Matka ti ho dala, abys jej chránil. Ale ve skutečnosti chrání kámen tebe před ostatními démony nebo před zabitím lidmi.“
Ano, vzpomínal si na dětství, na sen, který se mu zdál, když byl v nemocnici doktorky Fe. „Pokračuj,“ pobídl ji.
„Všichni démoni nosí drahokam nebo polodrahokam, popřípadě jakýkoliv minerál.“
Přikývl, protože to byla pravda.
„Co nosí tvůj otec, tedy nejvyšší démon?“
„Světle žlutý zirkon – jargon.“
„A ostatní?“
„Carlos, můj přítel, také vyděděnec, má červenooranžový karneol. Démoni v radě se jmenují Cristallinus, Bonamit, Aventurin, Halithos, Turquoise, Amethyst.“
„Jenže Carlos není démon ani vyděděnec. Carlos je člověk jako já. Jeho jméno znamená svobodný muž. Nic z toho není náhoda, jestli rozumíš. Byli jsme vyvolení k tomu, abychom změnili svět.“
Střípky začaly zapadat do sebe. Jeho sny. Ztráta matky a nenávist otce. Carlos, který byl jako jediný vyděděnec nablízku. A jeho zvolení do rady démonů. Pochopil Jargonovo tajemství a slabinu.
„Fe?“
„Ano?“
„Existují i jiní andělé infiltrovaní mezi démony?“
„To opravdu netuším, Malakaii, ale pokud tomu tak je, určitě je poznáš. Znamení přijdou v dalších snech, buď trpělivý.“
Vnímal ji v jiném světle. Už nebyla nepřítelem, před nímž se má mít na pozoru.
„Měl bys už jít.“
„Jak se má moje matka?“ vyklouzlo mu z úst. Musel se zeptat.
„Neboj se, je v pořádku. Až všechno skončí, setkáte se,“ stiskla mu ruku, aby jej uklidnila.
„Děkuji,“ vstal z kožešiny a zamířil pryč. Ještě se naposled ohlédl a usmál na doktorku Fe.

Otevřela oči, cítila se odpočatá, ačkoliv spala sotva dvě hodiny. Podařilo se jí spojit s Malakaiem a povědět mu tajemství, které jí bylo svěřeno. Pro tuto chvíli to musí nechat na něm. Věřila mu, vždyť to byl anděl. A andělé mají neuvěřitelnou moc a schopnosti. Znovu usnula, aby snila svůj další sen.