Auspina Druneas, kapitola 1, část III.

Tom si delší dobu pohrával s myšlenkou začít nový život jinde, utéct z pryč od nadvlády Temného krále Viktora IV., který sužoval východní země kontinentu Tremendie, zvané Maligland, už téměř deset let. Týden od toho podivného setkání s holubicí se rozhodl, že Dankovi a Lindě řekne, co by chtěl podniknout. V duchu si už při tom představoval, jak se opět dostane mezi lidi, jak bude žít na vesnici a každé ráno bude moct pozdravit své sousedy, když si půjde před dům pro noviny. I tyto obyčejné myšlenky mu dodávaly sílu zase naplno žít.

„Musím vám něco říct,“ spustil jednoho dne po snídani. „Já… totiž… Musíme pryč. Musíme se dostat za Hranice. Nejlépe co nejdál od krutovlády Viktora Temného. Vím, že to zní šíleně, že se chci dostat z Maliglandu, ale je to nutné, jestli chceme přežít a žít. Věřte mi.“

Danek a Linda na něj civěli jako dvě čerstvě vyorané myši.

„Ty víš, že je to nemožné,“ začal Danek, „Viděl jsi vůbec někdy Černé Hranice? Ony se nedají přejít. Je to strašně hlídané. Jsou tam draci, plno Králových poddaných, nejrůznější mytické bestie a samotné hranice mají výšku několik desítek metrů!“

„Takže souhlasíte, že musíme pryč? Skvěle,“ řekl na to Tom, jako by vůbec nevnímal, co jeho kamarád řekl.

„Danek má ale pravdu. To není jen tak. Ty hranice nestojí proto, aby přes ně někdo utíkal. To je sebevražda,“ vložila se do rozhovoru Linda.

„Ale pochopte mě, tady už zůstat nemůžeme. Za chvíli z toho nicnedělání zmagoříme. Tam za Hranicemi máme šanci se vrátit zpátky do života. To musíte přece uznat,“ namítal Tom.

„No jo, ale je to obrovský risk. To zase musíš uznat ty. Jestli nás chytí, budeme okamžitě odepsaní…“

„Rozhodně lepší než tady hnít. Musíme přece jednat!“

„Já bych se do toho tak nehrnula. Navrhovala bych, že bychom se k Hranicím několikrát zašli podívat a zjistili, co všechno tam střeží hraniční přechod. Potom bychom se o nich mohli pokusit něco zjistit, aby nás nic nepřekvapilo. A teprve až vymyslíme, jak by bylo možné dostat se přes Hranice, a budeme mít plán, se můžeme vydat na cestu, ale do té doby bych se do ničeho většího nepouštěla.“

„Tvůj plán je skvělý, až na to, že nemáš šanci zjistit sebemenší informace o těch bestiích, co tam hlídají a i kdyby se ti to povedlo, tak nikdy se ti nezvýší šance, že se přes Černé Hranice opravdu dostaneš. Je to jen o štěstí a hbitosti. Snad si nemyslíš, že bychom se mohli Hraniční hlídce postavit nebo ji přelstít,“ zavrhl tento nápad Tom.

„No, já nevím. Všechno je to tak narychlo…“ zamručela Linda.

„Už o tom přemýšlím týden a rozhodl jsem se, že není jiného východiska. Opravdu,“ přesvědčoval Tom.

„Možná to je jediné východisko, ale prostě nehodlám takto riskovat a myslím, že v tomto směru se mnou bude brácha souhlasit,“ podívala se významně na Danka a ten nepatrně přikývl.

„Linda má asi pravdu, ale…“ vytratil se Dankovi hlas.

„My to zvládneme. Už jsme přežili i horší věci, ne?“ povzbuzoval Tom své přátele.

„Já… já o tom popřemýšlím a zkusím ti říct večer,“ chtěla diskusi zakončit Linda.

„Tady není nad čím přemýšlet. Já půjdu určitě. Už jsem se rozhodl a tady nezůstanu. Toto místo,“ rozhodil rukama, „tento dům je pro mě spojen až s příliš mnoha špatnými vzpomínkami. Přišel jsem o posledního příbuzného, o člověka, který nám se vším pomáhal a pokaždé, když se rozhlídnu kolem, vidím, kolik práce to dalo vybudovat a jak se babička snažila…“ zadrhl se mu hlas, „jak se… jak chtěla, aby tady toto místo bylo naším domovem a nakonec jí to sebralo poslední zbytky sil,“ Tomovi zvlhly oči. „Já tady nemůžu zůstat,“ zmohl se ještě Tom na zakončení své řeči.

„My tě chápeme, ale takové životně důležité rozhodnutí se prostě nedá udělat během pár minut,“ soucítila s Tomem Linda.

„Nech nám prosím čas,“ přidal se k Lindě Danek.

„Dobře, já jsem vám jenom chtěl co nejdříve říct o tom, co zamýšlím. I mně to trvalo týden, než jsem si řekl: ano, tak to musí být,“ Tom se usmál na své přátele a vstal z křesla.

„Kam jdeš?“ zeptal se Danek.

„Projít se,“ šeptl Tom a vytratil se z domu. Po zbytek dne se procházel po lese. Občas si strčil do pusy nějakou borůvku nebo jahodu, co zahlédl, ale jinak za celý den nesnědl nic pořádného. Zmocnil se ho podivný pocit. Vytyčil si cíl, že se dostane pryč z tohoto starého života, a najednou hrozí, že ho nikdy nebude moci dosáhnout jenom kvůli Lindě a Dankovi, kvůli lidem, kteří jsou mu nejbližší. Za chvíli se už zase začínal utápět ve svých myšlenkách.

Někdy v pozdním odpoledni, když se už slunce pomalu blížilo k obzoru, došel na mýtinu. Uprostřed stál starý dub s větvemi rozrostlými všemi směry. Tom si ho prohlížel. Byl mohutný, ale podle kmene, který byl celý popraskaný, to vypadalo, že už uschl. Jen v koruně se ještě třepotalo pár zelených lístků. Když Tom přišel blíž, musel se sám sobě v duchu zasmát, protože ten kmen vypadal jako vrásčitá tvář ustaraného starce. O to více se potom lekl, když v místech, která připomínala oči, se zvedla kůra a strom oživnul.

 

Danek s Lindou zůstali doma sedět v dřevěných křeslech a mlčky se na sebe dívali.

„Co si o tom myslíš?“ prolomil to ticho Danek.

„Já nevím, vůbec se mi to nezdá. Je to strašně nebezpečné,“ chvíli se odmlčela, „Nechápu, jak to mohlo vůbec Toma napadnout. Moc dobře vím, jak ho to tady trápí, a taky jsem si všimla, jak je poslední dobou přešlý, ale to, co chystá, je holé šílenství.“

„Víš ale, že toto je naše jediná šance, jak se posunout dál?“ objasňoval Danek.

„Samozřejmě, že vím, ale o to je to rozhodování ještě těžší. Je to více než nesmírně riskantní a já už nechci zažít nic podobného jako před čtyřmi lety,“ zasteskla si Linda.

„Tom má ale pravdu…“

„V čem?“

„Že z toho nicnedělání zmagoříme. Musíme jednat a to i na úkor toho, že budeme moct přijít o život,“ přesvědčoval Danek sestru.

„Já ale takové riziko podstoupit nehodlám. Tady je klid a jsme v bezpečí. Nevím, jestli budu schopna se toho všeho vzdát.“

„Ale sama moc dobře víš, že pokud by se nám podařilo proklouznout a dostat se za Hranice, budeme moci na to všechno, co se doposud stalo, zapomenout. Bude to, jako bychom se probudili z noční můry. Zkrátka nový život. Druhá šance. To je ten důvod, proč začínám souhlasit s Tomem.“

„Danku, já mám strach,“ svěřila se Linda a oči se jí začaly pomalu zalívat slzami, „byla jsem tak šťastná, když se nám podařilo znova se usadit. Už nikdy bych nechtěla zažít to, čím jsme si museli projít. Chci klidný život a bojím se, že se něco stane. Já jsem nežila celých svých čtrnáct let proto, abych zemřela na Hranicích, nebo ještě hůř někde v mučírně. Rozumíš mi?“ po tváři jí tekly slzy a hlas se jí třásl.

Danek rozuměl úplně přesně tomu, o co jí šlo. Byl to fakt, který prostě nemohl jen tak ignorovat. Objal ji a začal utěšovat. Nemělo cenu nic dalšího namítat, protože by to jen zhoršilo situaci.

 

„Co… co jste zač?“ začal mluvit opatrně Tom na dub.

„Natarbementius, toť jméno mé,“ pronesl strom a nadechl se tak hluboce, až mu popraskala kůra. Jeho hlas zněl velmi – jak to jen správně vyjádřit – velmi stromově. Mluvil pomalu a dával si velké pauzy na nádech. Tom žasl nad stvořením, se kterým právě promlouval. Díval se do jeho velkých kulatých očí z mladého dřeva a pryskyřice a snažil se odhadnout, kdo by to mohl být.

„Nikdy ses nesetkal s nikým z nás, co? Patřím k rase Mem-entů,“ začal na vysvětlenou dub, „Říká se, že jsme jedni z nejstarších tvorů na této planetě. Ještě v dobách Starého světa jsme nesli celou moudrost tehdejší společnosti, byli velmi vážení, ale po tom, co se kontinent Land rozpadl, mnohé z našich kořenových sítí zcela odumřely a Noví lidé už s námi tolik nepřicházeli do styku jako dříve.“

Z toho Tom usoudil, že hovoří s tvorem, který je dost možná žije již tisíce let a zažil ještě Starý svět. A někdo takový tady jen tak stál nejspíš léta a léta bez povšimnutí. Byl to neopakovatelný zážitek. Cítil, že je to nyní jediný tvor, který mu dokáže pomoct s jeho problémem, a proto neváhal a rovnou se svěřil s tím, co ho trápilo nejvíce. „Víte, co se nyní děje tam za Černými hranicemi?“

„Samozřejmě. Žádná politická rozepře, natož pak hranice, byť táhnoucí se tisíce mil, nezabrání nám, Mem-entům v komunikaci,“ řekl a odmlčel se. „Chceš to vědět, poněvadž se tam chystáš, není-liž pravda?“ pronesl strom a kůra na kmeni se mu zakřivila do něčeho, co se s trochou fantazie dá považovat za úsměv.

„Ano,“ odpověděl rozpačitě Tom. Nebylo jednoduché povídat si s někým, kdo o vás věděl vše, ještě před tím, než jste otevřeli pusu.

„Existuje tam jedna příhodná vesnice. Lučníkov. Nachází se snad jen tři čtvrtě míle od Hranic. Vlastně tamní obyvatelé mají štěstí, že je nepotkalo to samé, co Proseč. Vážně chudáci ti Prosečané. Ale Viktorovy plány nic nezastaví. Ni láska, ni soucit, ni ves stojící na místě, kudy měly vést jeho Hranice,“ povzdychl si strom.

„A ten Lučníkov…?“ snažil se Tom vrátit se k tématu.

„A ten Lučníkov bude cíl vaší cesty. Není nutno chodit nikam dál. Vím, co se ti teď honí hlavou. Je to tak blízko, říkáš si, a přesto tak nedosažitelné. Avšak naděje je zbraň mocnější, než si dokážeš představit. Mocnější než celá Viktorova černá magie. To si zapamatuj.“

„Páni, teď bych si přál, aby…“

„…aby to slyšeli tví přátelé? To nemusíš. Oni to moc dobře vědí. Jen si musí nejprve ujasnit své priority. Nakonec si však, stejně jako ty, řeknou…“

„…Ano, tak to musí být,“ dořekl to Tom.

„Velmi dobře,“ pochválil ho Natarbementius a znova zkřivil tvář do úšklebu, o kterém si hrdě myslel, že je úsměv.

„Takže vy si myslíte, že to dokážeme? Myslím začít nový život v Luscinii.“

„Neexistuje jediný důvod, proč by to nešlo.“

Tom zpozoroval, že mu tentokrát dub neřekl celou pravdu a něco zatajuje. „Jste si jistý?“ otázal se a poprvé v tomto rozhovoru cítil, že má navrch.

„Můj milý chlapče, některé věci nejsou tak snadné, jak se zdají. Musíš se smířit s tím, že někdy budeš svědkem událostí, které jsou nad tvé chápání. My všichni se s tím musíme smířit. Jednou už se i to přeci stalo, že ano? Moment, který si doposud nedokážeš vysvětlit…“

 

Ten večer se Tom zdržel venku o něco déle. Po tom, co se rozloučil s Natarbementiem, zasedl k jedné studánce a pořádně se napil. Díval se na sebe do vodní hladiny a pozoroval, jak usíná les a utichá den. Nechal si projít hlavou vše, co mu jeho nový přítel řekl. Dovolil myšlenkám, aby dozněly a teprve pak se vydal domů.

V lesním domku už sourozenci spali, a tak si Tom dal velký pozor, aby po vrzajících schůdkách do ložnice nikoho nevyrušil ze snění. Do postele padl jako mrtvý a zanedlouho upadl do hlubokého spánku.

 

„Vaše Vznešenosti, našli ho,“ sykl rádce Lars na svého spícího krále.

„Cože, co se děje? Jak se opovažuješ…! Moment. Našli ho? Myslíš Oscura?“ probíral se král.

„Samozřejmě, Vaše Vznešenosti. Co nevidět jej dostanou sem na Tenebraburg a budeme moct pokračovat ve vaší činnosti.“

„Skvěle. Výborně. Toto je snad nejlepší zpráva, jakou jsem kdy slyšel,“ pronesl slavnostně, „myslím, že zanedlouho bude v noci poněkud tma,“ zeširoka se zasmál a Lars se ze slušnosti odměřeně přidal. „Teď mě nech spát, zítra tu záležitost musíme patřičně prodiskutovat se všemi důležitými z dvora, takže sjednej zasedání.“

„Jistě, Vaše Vznešenosti,“ poklonil se a pyšně odkráčel z královy ložnice. Byl hrdý na to, že získal u krále takovou důvěrou, na druhou stranu jej však už mírně zneklidňoval směr, kterým se Viktorovy plány vyvíjely. Lars byl malý prošedivělý padesátník na první pohled stejně tak slizký jako jeho pán, ale ve skutečnosti nenápadně udržoval královu politiku na uzdě. Vždy s králem souhlasil, ale zároveň se snažil mírnit jeho plány. Tentokrát se už věci neodvíjely tak, jak by si úplně přál, a proto hned po tom, co se vrátil do svých komnat, zasedl k psacímu stolu a na malý útržek papíru napsal tato slova:

Milá Beatrice, Viktor osvobodil Oscura. Bude manipulovat. Údolí to zase schytá.