Malakai 9.

Jejich společné světlo změnilo barvu ze zlatobílé na růžovobílou.
„Smím tě políbit?“ překvapil ji Malakai otázkou.
Fe sklopila stydlivě oči a zašeptala: „Ano.“
Když se dotkl jejích rtů, něžně a nesměle, zamotala se jí hlava. Přitáhl si ji do náruče, objal ji a pevně stiskl.
„Přitahuješ mě,“ řekl, když na pár sekund oddálil rty. Hleděli si navzájem do očí, jakoby si četli v duši. Znovu ji ochutnal, tentokrát s větší vášní. Pro oba byl zážitek něčím novým, výjimečným. Nemohli přestat, nemohli se nasytit jeden druhého. Když už nemohli dýchat, opřeli se čely o sebe. Malakai držel její tváře ve svých dlaních.
„Bylo to neskutečné, nic takového jsem dosud nepoznal.“
„Ani já ne,“ vzdychla Fe. „Měli bychom se zase rozejít,“ vrátila se zpátky do reality.
„Máš pravdu, musíme vyřešit náš problém. Fe, děkuji. Cítím se silný a neporazitelný.“
„Malakaii, jenom jsem ti ukázala, co zmůžeš ty sám, nic víc.“
„Ale bez tebe bych na to nikdy nepřišel.“
„To, co jsme vytvořili spolu, mohou ostatní lidé také. Zítra přivolej svého otce, matku, Carlose a poradíme se, jak oslovit zbytek lidí. Naučíme je získat sílu, klid a mír v duši, abychom porazili démony a na Zemi zase zavládl pokoj. Konec válek a umírání.“
„Platí,“ políbil ji ještě jednou a ona gesto opětovala..
„Malakaii? Kde to jsme, nikdy jsem takové místo neviděla. Kam nás zavedl tvůj sen?“
„Četl jsem o tom v knihách ve tvém snu, je to zámek s mnoha pokoji, velikými okny, kterými svítí slunce. Ve snu můžeš být přece kdekoliv, s kýmkoliv a kýmkoliv.“
„Máš nádherné sny, rozhlížela se po místnosti s látkovými tapetami, dřevěnou mozaikou na podlaze, orientálním kobercem a překrásně vyřezávaným nábytkem z ebenového dřeva. Dovnitř dopadaly francouzskými okny teplé sluneční paprsky. Venku viděla skutečné zelené stromy a trávu.
„Ach...“ vydechla, když na okno přiletěl vrabec. „Krása, nemám slov,“ dívala se ven a nasávala smysly jedinečnost okamžiku. „Škoda, že se musíme rozloučit. Zítra, nezapomeň.“ Tentokrát ho políbila sama.

„Carlosi, brácho,“ snažil se upoutat Malakai pozornost sotva probuzeného bratra. „Mám skvělé zprávy!“
„Co se stalo?“ reagoval Carlos.
„Včera za mnou do snu přišla Fe.“
„Tys zavolal ji, ne ona tebe?“ překvapeně vzhlédl Carlos od jídla.
„Jo, to se ti snažím říct. A nepřerušuj mě. Nejen že Fe přišla, ale dokonce jsme objevili možnost, jak se zbavit démonů bez boje.“
„To je možné? Jak?“ vybafnul na něj bratr.
„Měl jsem strach a Fe mi ukázala, jak se ho zbavit. Pověděla mi, že démony živí náš strach, všech kolem. A když se ho zbavíme, bude snadnější porazit i je.“
Carlos zapískal obdivem.
„Takže dnes v noci se sejdeme v mém snu, abychom všechno domluvili.“
„Zavolej i moji matku,“ navrhl Carlos.
„Proč?“
„Myslím, že by nám mohla pomoci odhalit, kdo není démon a snáze je tak rozklíčovat.“
„K čemu to bude dobré?“ nechápal Malakai.
„Pokud je to tak, jak říkáš, můžeme pracovat řetězově, nezávisle, každý povolá do svého snu další a další lidi, kteří předají své schopnosti zase těm novým. Během několika nocí bude mnoho lidských duší zbaveno strachu a získá sílu.“
„Uvidíme, co na to poví Fe. Škoda, že mě to nenapadlo!“
„Jenom je tu problém,“ zamyslel se Carlos.
„Jaký?“
„No, nevím, jestli umím někoho přivolat do svého snu, nikdy jsem to nedělal.“
„Jistě že umíš,“ nepochyboval Malakai. „Také jsem netušil, jak na to, prostě jsem si přál, aby Fe přišla. Trvalo to sice několik dní, protože prý vůbec nespala. Ale funguje to.“
„Měl bych to vyzkoušet také,“ navrhl. „Jenomže teď nikdo nespí a v noci půjdu do toho tvého.“
„Něco určitě vymyslíme. Dodává mi to novou naději, že se zbavíme Jargona jednou provždy. Ta naděje mě žene kupředu obrovskou silou!“ V jeho hlase znělo nadšení a energie.
„Poslouchej, brácho, není s tebou něco v nepořádku?“ Carlos takového Malakaie neznal.
„Co by?“ dal mu přátelskou herdu do zad.
„Já si myslím, že ses nám zamiloval,“ usmíval se potutelně mladší z bratrů.
„Neplácej nesmysly a raději jez, bratříčku!“
„Do Fe, že?“ nepřestával s rýpáním Carlos. „Což o to, je to krásná žena, sám bych si dal říct.“
„Ta by o tebe ani pohledem nezavadila, má přece vkus!“ odpověděl naoko nazlobený Malakai.
„Takže je to pravda, sám jsi to přiznal. No nic, já ti to přeju,“ mrknul na něj.
„Moc mluvíš!“ nechtěl rozebírat svůj milostný život starší.

„Olivie? Všechno v pořádku? Ať mě teď prosím nikdo neruší, musím si odpočinout,“ přikázala doktorka.
Zapálila svíčku a vydala se za Sophií. Letěla Vesmírem světelným tunelem až za Malakaiovou matkou.
„Všechno je na dobré cestě, Fe, všechny Světelné bytosti jsou vám nakloněny,“ pověděla jí Sophie.
A když se Fe vrátila zase zpět na Zem, seděla ve skrytu za paravánem a před ní na podlaze dohořívala svíčka, otevřela oči, aby spatřila kolem sebe v kruhu skutečné anděly.