Let ke hvězdám

I když jsem si někdy přála vzletět až ke hvězdám, nikdy se mi to nemohlo povést. Samozřejmě do té doby, než jsem potkala jednoho pilota.
Propletla jsem se davem do popředí, abych z tohohle leteckého dne taky něco měla. Nemohla jsem odlepit oči od těch ocelových strojů, co si jen tak poletovaly ve vzduchu a nikdo na ně neměl. Znovu jsem záviděla ptákům křídla.
Znovu jsem si prohlédla tu scénu v Pearl Harboru, kdy Josh Hartnet vezme Kate Bekinsale do letadla a proletí s ní červánkovou oblohou. Nakonec se pomilují v padácích a já jim znovu trošku závidím. Někdy mě mrzí, že tyhle věci může člověk vidět jenom v televizi a v reálném životě se nemohou stát. Sáhnu po mobilu a začnu datlovat smsku Lucce. Snad se na mě zase nevykašle a konečně se mnou zajde na ten kurz tance.
„Já už fakt nemůžu,“ stěžuje si moje kamarádka zase a já otočím oči v sloup. Mě vždycky bavilo na tenhle kurz chodit. Aspoň si příští léto můžu začít shánět práci jako tanečnice na místní diskotéce. Vím, není to zrovna moc OK, ale mě to baví.
Zase jsem to jednou vzala přes park. Sedla jsem si na lavičku a vytáhla knížku. Tady mám celkem, až na pár lidiček, kteří se tu občas projdou, klid. Zrovna se začtu do zajímavé scény, kdy hlavní hrdina bojuje o čest své vyvolené, když si všimnu jednoho kluka. Skoro si mě ani nevšimne a posadí se pod strom kousek ode mne. Z batohu vytáhne taky knížku. Zavadí o mě pohledem a pak si mě už víc nevšímá. Zato já od něj nemohu odlepit oči. Těkám jimi od knihy k němu. Nic z té kapitoly nemám. Zajímá mě jen, jestli si mě nevšiml. Zapípá mi telefon, až se leknu. Lucka. Přijď, je to naléhavé! V duchu ji prokleji a chtě nechtě musím jít.
Co mě ihned překvapí je, že se to u nich hemží lidmi, které neznám. „Ahoj!“ zamává na mne vesele moje kámoška a táhne mě k nim. „Co se to tu děje?“ zaúpím. „Přijela teta, stěhujou se hned vedle nás,“ odpoví mi rychle a už se na nic neptám.
Znovu jsem si prohlédla Pearl Harbor. Smutně vypnu kazetu. Kdybych aspoň někoho měla. Kouknu na hodiny a okamžitě se zděsím. Za půl hodiny mám být u Lucky. Slaví narozky, a tak připravila oslavu. Čile vyskočím a ženu se do koupelny, abych se sebou něco udělala.
Přijdu samozřejmě pozdě, ale vůbec mi to nevadí. Ne, když si všimnu toho kluka z parku. Okamžitě mě polije horko. „No hurá!“ zajásá Lucka a už se ke mně žene. Zatáhne mě stranou. „Jsem ráda, že jsi tu,“ vzdychne. „Koukej,“ ukáže na jednoho kluka.
„To je Ondra!“ skoro vykřiknu.
„Jo, právě. Prej přišel jenom kvůli tomu, že tu je Zbyněk,“ řekne pohrdavě.
„Kdo je Zbyněk?“ zeptám se, protože vůbec nevím, o kom to mluví. A vlastně mi i odpoví na jednu moji nevyřčenou otázku.
„Támhle ten kluk,“ hodí hlavu, „můj bratranec.“
Vytřeštím oči. To je ten kluk z parku. „Děláš si srandu, že jo?“
„Co?“ nechápe.
„Ale nic,“ zavrtím rychle hlavou. I když je to moje nejkámoška, neříkám jí hned všechno, protože vím o její upovídané puse. Chce hned protestovat, abych jí ihned všechno řekla, když vtom k nám ale přijde Ondra. Lucka se zamračí a neochotně s ním jde tancovat. Měli spolu jeden krátký románek a Lucka ho ukončila. Ale Ondra to asi nepochopil, protože jí dál dává najevo svou přízeň. Trochu si oddychnu.
Párty se pěkně rozjela. A protože je už teplý večer, někteří slaví Lucčiny narozeniny venku. Chňapnu taky jednu láhev piva a vyjdu ven. Trochu zavrávorám, ale udržím balanc. Protože je všude docela rušno, vyberu si místo na okraji zahrady a posadím se. Rozhodnu se vypít tuhle poslední láhev a zmizet domů. Pozvednu hlavu nahoru, když zrovna padá hvězda. Hned zavřu oči a něco si přeji.
„Snad nekoukáš na hvězdy?“ uslyším za sebou hlas a trhnu sebou.
„Před chvilkou jedna padala,“ řekne a posadí se vedle mě. Zamžourám očima a pořádně se na něj podívám. Ježíši! To je on! Uleknu se, až z toho zvrhnu svoje pivo.
„Pozor,“ cukne sebou, „snad jsem tě tak nevyved z míry,“ zasměje se. Má nádherný úsměv a teprve teď si všimnu, jaké má krásné hnědé oči. Odhrne si svoje černé vlasy z čela.
„Prej jsi bratranec Lucky,“ snažím se navázat konverzaci. A kupodivu to jde…
Po mejdanu celý den chodím a sháním něco k pití. Mám hroznou žízeň. Pípne mi telefon. Lucka – prijd na plavecak.
Hned u vchodu se svléknu a hodím kraťasy s trikem do batohu. Určitě bude na našem obvyklém. „Ahoj!“ zazubí se na mě Lucka i Zbyněk! Hrkne ve mně. „Ahoj,“ usměji se chabě a začnu vytahovat ručník z batohu. „Počkej, já ti pomůžu,“ nabídne se můj princ a chytne druhé dva konce osušky a společně ji natáhneme. „Tady to je,“ podává Ondra Lucce pití a lehá si k ní. Vykulím oči, protože tomuhle bych nevěřila, že se ti dva k sobě vrátí, ale nechám si poznámky a prostě řeknu jenom: „Ahoj, Ondro.“
Už jsme se se Zbyňkem znali skoro dva měsíce a udržovali přátelství, které každý sledoval, kdy už spolu konečně začneme chodit. Chodili jsme kolem sebe po špičkách a vrhali na sebe zamilované pohledy, když se ten druhý zrovna nedíval.
A jednou se Zbyněk odhodlal. „Říkejme tomu přátelský výlet,“ usmál se šibalsky a naložil mě do auta. Očekávala jsem od tohohle výletu všechno, ale co jsem prožila, byl pro mne nejhezčí zážitek v mém životě. Zbyněk mi v půli cesty zavázal oči. Byla jsem mírně nervózní. Kdo by taky nebyl?? „Tak, teď se mě chytni,“ řekl a pomohl mi z auta. Odvedl mě kousek a zašeptal mi do ucha: „Tady máš dárek k narozeninám,“ a rozvázal mi oči. „Panebože,“ vydechla jsem, když jsem uviděla před sebou malé letadlo. „Zbyňku,“ špitla jsem. Zbyněk zářil štěstím víc než já. Pomohl mi do letadla a za chvilku jsme byli v oblacích. Ihned jsem si vzpomněla na scénu z mého oblíbeného filmu, však víte na jakou, a usmála se. Z oka mi ukápla slza. Už jsem Evelíně závidět nemusela. Akorát začalo zapadat slunce…
Letadlo jemně dopadlo a za maličkou chviličku se zastavilo. Zbyněk opustil sedadlo pilota a přemístil se ke mně. „Zbyňku, ty…“ vydechla jsem. Položil mi prst na ústa. „Pššt, už nic neříkej.“
Zadíval se na mě takovým pohledem. A poprvé jsme se políbili. Jeho rty byly měkké a jemné. Cítila jsem se jak v nebi. Zadíval se mi do očí a já věděla, co nastane. Sama jsem mu rozepnula košili. Pomalu mi sundal tričko a začal mě hladit po těle i na prsou. Nepřestával mě líbat na krku a na ústech….