Malakai 10.

Fe si prohlížela překrásné zářící bytosti, které ji obklopily. Úžasem nemohla mluvit, ale jazyk ani hlas ke komunikaci stejně nepotřebovala.
„Přišli jsme s tebou na pomoc lidem,“ slyšela hlas ve své mysli. „Společně uskutečníme to, co jste započali s Malakaiem, aby lidé zase žili v míru a lásce. Uvidí nás i ostatní, pokud v nás uvěří.“
„Uvěří, určitě uvěří,“ byla Fe přesvědčená. „Půjdete se mnou i do mých snů?“
„Ano, kamkoliv půjdeš, tam půjdeme i my.“
Fe zatoužila setkat se s Malakaiem a všechno mu povědět. Nezbývalo, než počkat, až ji zavolá do snu.

„Heliotropo!“ zařval Jargon na kolegyni, která předsedala radě démonů. „Jakto že nikdo neví, kde je můj syn a jeho přítel Carlos?!“ bouchnul do stolu, aby zdůraznil svou zlost a zastrašil ostatní.
„Uklidni se, Jargone, po obou démonech ustavičně pátráme.“
„Ne dost!“ zařval znovu.
„Pokud je mi známo, tví vojáci v posledních dnech vraždili a mučili každého, o kom si mysleli, že přišel s Malakaiem do kontaktu. Mýlím se snad?“ zpražila ho pohledem předsedkyně.
„A stejně to bylo k ničemu!“ odsekl zlostně Jargon.
„Dokud se Malakai neukáže, trůn bude prázdný a ty nemáš právo na něj usednout znovu. Jako vůdce jsi byl svržen, takže do doby nové volby přebírá veškerou moc rada démonů. A její předsedkyní jsem já, takže budeš poslouchat jako každý jiný démon, je ti to jasné?“
„Jasné,“ dusil v sobě vztek. Nemohl pochopit, kam se ten nezdárník ztratil, kam mohl zmizet, aby o něm nikdo nic nevěděl. Zmizet beze stopy. Stejně jako jeho matka před lety. Dokud mu někdo nepověděl o požáru. Ale on tomu stejně nevěřil, ta děvka prostě utekla a její syn je určitě s ní. Jargon zatínal zuby vzteky, jak se mohl nechat tak sprostě napálit! Musí je najít, oba dva, a pak se jim pomstí!
„Jargone? Varuji tě, pokud se pokusíš ještě o nějaký podraz! Rada má právo zkonfiskovat tvůj majetek a ty nebudeš nikdo, přijdeš o svůj zirkon a víš dobře, co se takovým démonům stane!“
Otřásl se odporem nad tou myšlenkou. Pokud se proti němu postaví rada, je ztracen.
Hellen dobře vnímala Jargonovu zlost. I přes léta strávená mezi démony ji intuice neklamala a věštecké sny přicházely stále. Už teď znala Jargonův konec, ale všechny kroky musí přijít postupně. Ani trochu se jí nelíbilo, jak bývalý nejvyšší démon uvažuje o pomstě vůči synovi její přítelkyně. Určitě by neušetřil ani toho jejího. Carlose neviděla přes dvacet let.
„Končím zasedání rady démonů!“ oznámila rázně a odešla z místnosti. Hellen se cítila unavená a k smrti vyčerpaná hrou na démona. Chtěla být se svým mužem, vidět syna a hlavně mít klid.
Zato Jargon byl plný sil díky touze po pomstě. Hodlal Malakaie zabít, i když je to jeho syn, musí se ho zbavit. A najít jeho matku. Kdoví, kam ta děvka utekla, přemýšlel. Zatínal ruce v pěst celou cestu ze sálu. S chutí zabíjet se vydal do ulic, tentokrát sám, bez svých věrných zabijáků v patách.
Jen Hellen věděla, kam míří Jargonovy kroky, a tak se rozhodla jednat! Musí se vydat za ním a varovat chlapce.

„Jsme tady všichni, až na Hellen,“ oznámil ostatním Malakai. Nereagovala na mé volání, zřejmě stále nespí. Rozhlédl se po sále jeho snového zámku. Kromě rodičů, Fe a bratra bylo přítomno mnoho andělů.
„Neměli bychom počkat?“ zeptal se Carlos. Začal mít o matku strach a také se toužil s Hellen setkat.
„Není čas, čím dříve se soustředíme na změnu, tím dříve se démonů zbavíme,“ namítla Sophie.
Fe vybídla Malakaie, Carlose i Gabriela, aby se posadili a znovu jim ukázala a naučila je, co se jim podařilo předtím s Malakaiem. Sophie vše bedlivě pozorovala.
„Nyní jste už připravení předávat sílu, naději a pozitivní energii ostatním,“ zakončila Fe lekci. Zkuste do svých snů zavolat lidi, které znáte, aby se mohli přidat a abychom společně zvítězili nad démony.“
„Andělé budou stále přítomni nejen ve vašich snech. Ve skutečnosti je uvidí všichni ti, kteří v ně uvěří. Snažte se otevřít svá srdce, abyste mohli ostatním tento dar předat,“ přidala se Sophie.
„Společně teď odejdeme a každý do svého snu zavolá další, aby šíření dobra pokračovalo co nejdříve,“ dodala Fe.
Ostatní přitakali a pak se začali postupně vytrácet. Během jedné noci se šířila vlna naděje do dalších duší lidí přítomných v Podzemí. Každou další nocí naděje narůstala, neboť lidé uvěřili, že mohou změnit svůj život především díky svým pocitům.

„Fe, co uděláme pak?“ zeptal se jednou v noci Malakai, když ho Fe navštívila ve snu.
„Pak se uvidí,“ odpověděla neurčitě. „Nevím, co se stane, jenom věřím, že všechno dobře dopadne,“ usmála se. „Věřím, že budoucnost bude patřit opět lidem, že se vrátí na Povrch a zase budou žít své životy.“ V jejím hlase znělo obrovské odhodlání a nadšení.
„Věřím ti,“ podíval se jí do očí a vzal její ruku do své. „Už se nebojím ani Jargona, ani nikoho jiného. I kdyby se tady objevil, budu s ním bojovat.“
„Nemysli na něj!“ upozornila ho Fe v rozjímání.
Když tu se rozrazily dveře, a v nich se objevil rozzuřený Jargon.