Malakai 11.

„Tady se schováváš!“ zařval démon.
„Co tady dělá?“ vylekala se Fe, když se otočila a spatřila vzteklého Jargona. „Malakaii, pošli ho pryč, prosím. Soustřeď se a představ si, že jsme tady sami!“
„Nejde to, Fe,“ šeptal zoufale Malakai.
„Prosím, soustřeď se, tvou duši obklopuje jenom láska, ne zlost a nenávist jako jeho,“ snažila se ho uklidnit a zadržet, aby se na soka vrhnul s holýma rukama. Položila mu dlaň na hruď, aby ztišila tlukot jeho srdce. Druhou rukou stále svíral její. Pokusila se o spojení jejich energií, ale Malakai byl úplně mimo.
Jargon byl ozbrojený a naprosto odhodlaný připravit Malakaie o život. Vykročil směrem k němu a cestou vytahoval meč. „Mám tě,“ ucedil mezi zuby.
„Myslíš si, že mě zabiješ a vrátíš se na trůn?“ pronesl klidným hlasem Malakai. Netušil, jak ho tím ještě více vyprovokuje.
„Jen ty mi v tom bráníš. Kvůli tobě mě svrhli, myslí si, že jsi lepší než já. Že jsi lepší zloděj duší a vrah! Pchá, žák nikdy nemůže přerůst svého učitele!“ vychloubal se. „A ty se zatím scházíš s touhle lidskou ubožačkou!“ prskal jedovatě. „Stejná proradná děvka jako tvoje matka!“ zařval.
Malakai se vytrhl Fe a vrhnul se na Jargona. „Ty zrůdo! Moji matku nech na pokoji a Fe také! S Carlosem ti jdeme po krku už pěkně dlouho!“ Sotva to dořekl, objevil se Carlos a hodil mu meč.
„Tu máš, bráško,“ usmál se. „Na tohle jsme dlouho čekali, Jargone, až tě spolu zabijeme,“ ušklíbl se jízlivě Carlos.
„Co ty tady děláš? Myslíš, že se vás bojím?“ nenechal se zaskočit nepřítelem sebevědomý Jargon.
„Zúčtujeme spolu, starouši,“ namířil na něj ostří Malakai.
„Malakaii, ne! Zkus to jinak, jak jsem tě to učila.“
„Fe má pravdu, Malakaii, bude to účinnější,“ přidal se Carlos a mrknul na bratra.
„Co to tady na mě zkoušíte!“ vykřikl Jargon. „Napřed zabiju jednoho a pak hned druhého!“ udělal výpad k Malakaiovi.
Ten se však nedal zastrašit. „Ne, nikoho zabíjet nebudeš! Možná bys chtěl vidět Sophii?“ Sotva to dořekl, objevila se i jeho matka.
Překvapený Jargon se zarazil. „Měl jsem pravdu, žiješ!“
„Nemohu říct, že tě ráda vidím, Jargone,“ usmála se Sophie. „Ale zřejmě jsi překvapený, že? Nejsem smrtelnice a neuhořela jsem, jak ti napovídali.“
„Věděl jsem to, vždycky jsem to věděl!“ řval na ni Jargon. „Prolhaná mrcha!“
„A já nejsem tvůj syn!“ přidal se Malakai klidně a vychutnával si moment překvapení.
„Ty děvko, podvedlas mě!“ neudržel se Jargon a chtěl se vrhnout na Sophii. Jen Carlos mu v tom pohotově zabránil, když mu vstoupil do cesty a odrazil útok mečem.
„Nemůžeš mě zabít a ty to dobře víš,“ stála tam klidně. „Malakai není tvým synem a nikdy nebyl. Je anděl a jeho otec je člověk. Tak moc jiný než ty. Ty jsi slaboch, který jen zneužívá lidského strachu, neumíš nic jiného než krást a zabíjet, ale tvým dnům je konec.“
„Malakaii, víš, co máš udělat,“ vložila se do všeho Fe.
Kývnul, a pak se objevili všichni andělé. Spolu utvořili kruh a obklíčili v něm Jargona. Choval se jako lapené zvíře, nečekal, že na něj bude taková přesila. Zvažoval své možnosti, na koho se vrhnout, zdali má zabít Malakaie nebo Carlose, či snad bude lepší podříznout doktorku?
„Myslíš, že z toho vyvázneš?“ zeptala se Sophie.
Kruh lidí a andělů se spojil, jejich síla rostla a světlo, které vyzařovali, zaplavovalo místnost.
Jargon ztrácel půdu pod nohama, cítil se v pasti. „Zabiju tě!“ zařval a namířil meč na Malakaiův krk.
Vtom se však stalo cosi neuvěřitelného. Jargon se před očima všech rozplynul v temný dým.
„Dokázali jsme to!“ vykřikla Fe nadšeně a vrhla se Malakaiovi kolem krku.
„Byl to jenom jeden démon,“ namítl však.
„Ale to znamená, že se zbavíme všech, protože tohle je jenom začátek,“ podpořil doktorčino nadšení jeho mladší bratr.
„Ano, jen tak dokážeme osvobodit lid od démonů,“ shrnula Sophie. „Hellen mě varovala, že se Jargon blíží, protože po tobě a Carlosovi pátrá. Netušila jsem, že se dokáže dostat do tvého snu, Malakaii. Musel jsi ho něčím přitáhnout.“
„Zvažoval jsem, co bych dělal, kdyby přišel, ale měl jsem to lépe načasovat,“ přitakal.
„Brzy budete připravení i na ostatní, lidé nacházejí zpět svou ztracenou víru v dobro,“ prohlásila Sophie.
Po chvíli Malakai s Fe osaměli.
„Jsem ráda, že je Jargon pryč, přesto však mezi démony nechoď. Možná po něm začnou pátrat a mohlo by to být nebezpečné.“
„Nebojím se jich, Fe. Ale vím, že hrubou silou je opravdu neporazíme, všechny boje byly dosud marné. Proto měli démoni vždy navrch. Chtěl jsem ti poděkovat, že jsi mi pomohla. Když jsem ho spatřil, strach se začal vracet a cítil jsem se oslabený, nemohl jsem se ani hnout z místa.“
„Malakaii, víš, že strach posiluje jejich moc,“ nadechla se. „Jsi už v pořádku?“
„Ano,“ usmál se. „Je ve mně zase mé nové a klidné já. Díky tobě,“ naklonil se a políbil ji.
Fe se zamotala hlava. Pamatuješ na náš první společný sen, chtěla se zeptat, ale neodvážila se vyslovit otázku nahlas. Stále jí vrtalo hlavou, jak se stane to, co oba tehdy zažili. „Měla bych jít,“ rozloučila se.
„Brzy se uvidíme, od Jargona už mi nebezpečí nehrozí,“ pohladil ji po tváři, dokud byla ještě v jeho snu.