Láska prochází žaludkem

Martin se procházel městem, kde bydlel, když byl ještě malý. Chodil ulicemi a zjišťoval, co se za těch patnáct let změnilo.
Kousek za náměstím konečně stanul tváří v tvář starému oprýskanému domu, kde dříve bydlel. V očích se mu zaleskla slza, vzpomněl si na rodiče. Na mámu, která tak úžasně vařila. Jenomže máma byla daleko. Mohl jí maximálně zavolat, ale chtěl ji vidět, obejmout, ne jen slyšet její hlas. Měl šanci začít žít si svůj nový život, postavit se na vlastní nohy, tak toho využil a odjel od „máminy sukně“, která ho do té doby ochraňovala. A teď stál v rodném městě a stýskalo se mu.
Na rohu ulice stával kdysi krámek, teď tam místo něj byla zrekonstruovaná budova s přístavkem. Hospůdka „U Rytíře“. Se zájmem vešel. U vchodu ho vítalo lesklé, ale dobou poznamenané, brnění, stěny byly natřeny teplými barvami a na nich visely staré obrazy. Usedl za mohutný stůl a objednal si jídlo. Za chvíli se ponořil do snů a vzpomínek… Po půl hodině ho však probrala vůně. Vůně, kterou znal z kuchyně své mámy. Vůně koprové omáčky. Proto sotva co položil číšník talíř před Martina, vrhl se do jídla pln očekávání. Chuť ho hladila po jazyku. Přesně jako od mámy… Lahoda!
A tak plynul čas. Martin si zařizoval byt, hledal si práci. Jednoho dne bloumal smutně opuštěnými ulicemi. Zase ho odmítli v práci. Co si počne? Nevnímal okolí, a tak si ani nevšimnul spěchající dívky. Vrazili do sebe. „Promiňte,“ omluvil se a podal jí ruku na pomoc. Čas jako by se zastavil, žádný z nich nikam nespěchal, oba zapomněli na své starosti. Koukali na sebe. „Veronika,“ potřásla Martinovi rukou slečna. Dali se do hovoru. Po chvíli položil Martin Veronice otázku, kde že to vlastně pracuje. „Vařím tady v jedné hospůdce – „U Rytíře“, znáš?“ Martin nemohl uvěřit vlastním uším, byla snad tohle jeho pravá láska?

Ano byla. Láska jim stále trvá a to už více jak čtyři roky. A teď ještě posílila, narodila se jim dvojčátka, dvě malé holčičky. A Martin si splnil sen, otevřel si restauraci…