Láska ze sna

Někdy mi celý život připadá jako sen. Záleží jen na tom, jestli je to krásný sen nebo noční můra.
Když si tak ležím v trávě a odpočívám, tak si připadám jak v tom nejkrásnějším snu. Škoda jen, že se budu muset vrátit domů. Domů. Ne, ten dům není mým domovem. Je to moje noční můra, ze které se ne a ne probudit. Ale nebudu na to myslet. Na moji mámu, která ze mě dělá otroka, a ani na sestru, kterou máma nezvládá a která si myslí, že se celý svět točí kolem ní. Dneska, v tak krásný březnový den, si náladu kazit nenechám. Aspoň jednou si užiji narozeniny v klidu. Nikdy jsem nedoufala v žádný dárek. Proč taky? Nikdy si na mě nikdo nevzpomněl. Letos jsem ale jeden dárek dostala. Dnešek je první den po dlouhé zimě, kdy svítí slunce a je teplo. Alespoň počasí se nade mnou smilovalo.
Dál se vyhřívám na prvních jarních paprscích a užívám si svůj krásný sen. Ale tenhle zvuk do mého snu nepatří. Co to je za zvuk? Kroky? Tady? Otevřu rychle oči. Pár metrů ode mne je nějaký člověk. Tak to by stačilo. Od přírody jsem srab a nehodlám se tu nechat zamordovat. Divili byste se, jak když mám "bobky" umím rychle běhat. Nechala jsem tam všechny svoje věci a utíkala jsem pryč. A sakra! Běží za mnou. Něco volá, ale mně je to jedno. Já si nic udělat nenechám. Takhle běžím asi 5 minut, než se odvážím znovu otočit. Už za mnou není. Uff. Ale za ty věci bude "doma" peklo.
A taky že jo. Ale po týdnu už můžu zase v klidu mezi lidi. Modřiny už vybledly. Tentokrát se jdu jenom projít. Na moje oblíbené místo si jen tak netroufnu. Jak se tak procházím, na sobě shodou náhod to samé jako před týdnem, slyším hlas. Ale ne, zase ten člověk. A zase běží za mnou. Tentokrát se nezmůžu ani na pořádný útěk. Jen se nešikovně svalím na zem.
,,Není ti nic?" Opatrně otvírám jedno oko a potom druhé. Dívají se na mne dvě moc krásně modré oči. Než se stačím vzpamatovat, už mě něčí ruka tahá zpět na sedadlo.
Na sedadlo?? Kde se tu vzalo sedadlo. ,,No tak vstávej! Není ti nic? No tak prober se!" Teprve teď si všimnu bolesti na pravé ruce a boule na hlavě. Podívám se nad sebe a tam uvidím ty samé krásné modré oči. A také pár desítek dalších. Teda spíše očí, patřící celému autobusu. Teď už vím, co se stalo. Celá rudá se vyškrábu zpátky na sedadlo. Zase vidím ty modré oči a tentokrát si prohlédnu i majitele. Krásné oči patřily ještě krásnějšímu klukovi. ,,Není ti nic?" ,,Ne, dobrý. Omlouvám se, asi jsem usnula. Teda, asi určitě." Teď už se v obličeji podobám velikému rajčeti. Kluk se jen usměje.
Cestou domů, která utekla rychleji než obvykle, se dozvím jeho jméno, záliby, adresu, číslo a datum naší příští schůzky.
Dnes už se svým Lukáškem jsem 2 roky. A rádi si zavzpomínáme na můj sen a naše první setkání.