My bloody victim

My bloody victim

     „Kolikrát ti mám říkat, ať za mnou pořád nelezeš, když pracuji?!“ Syknul pohrdavým hlasem a jeho hnědé oči se na Oběť opovržlivě dívaly. „Crucio!“ šeptnul téměř neslyšně a mávnul nad Obětí hůlkou.

Oběť byla zvyklá, věděla, co ji čeká, když poruší příkaz pána. Věděla to, a přesto za ním musela jít. Co čekala? Že ji obejme, bude jí líbat na čelo a konejšivým hlasem jí povídat o tom, že mu vůbec nevadí, že porušila jeho příkaz. Co ji to napadlo? Hloupá Oběť. Teď se svíjí pod jeho kletbou. Ale nesmí nic říct. Musí mlčet. Ví, dobře ví, co ji čeká, když jen hlesne. Ale třeba jí dnes nechá, když mu řekne, to co mu touží říct už dávno. A nebo ne…

„Už je ti to dost jasné, nebo chceš ještě jednu lekci?!“ Procedil skrz zuby a pohrával si s myšlenkou, jak by asi Oběť vypadala v kaluži krve. Měl rád takové myšlenky.

Chytl Oběť za bradu, podíval se jí do zmučených černých očí-tak odporně odporné! Nikdy by neřekl, jak jej může jen jediný pohled do očí jeho Oběti znechutit! Plivl jí do tváře. Ne, že by se mu ulevilo, ale jen pro ten pocit, že je on tím pánem. Vždycky si to rád představoval. On je pán.

Oběť slízla sliny svého pána svým růžovým jazykem, aniž by se mu vůbec podívala do očí, protože to nesměla. Tedy směla se mu dívat do očí, jen když s ní spal, jinak ne…

„Proč ti to nestačí říct jednou?! Hm!“ Hrubě svou Oběť chytl za dlouhé, špínou a krví slepené, kdysi lesklé a plavé vlasy, tolik typické pro Malfoye.

„Můj…můj…Pane…“ Pípla tichounce tím, kdysi tak sladkým a výrazným hlasem, ale dnes již ani téměř nevěděla jak jej použít.

„Co chceš?!“ Sledoval jak se po tváři, umouněné od prachu, svezla čistá slza. Co jí říkal o tom, aby nebrečela?!

„J-já…já…mi-mi-…Pane…“

„Vymáčkni se sakra!“ Křiknul a naprosto bez lítosti Oběť udeřil do tváře. Přece nebude čekat rok, než z ní něco vypadne!

„P-pane, ch-chyběl jste mi…P-pro-sím, mohl byste mě dn-es ne-chat u vás?“ Dostala za sebe Oběť svého pána, totiž nadevše miluje a chce jen jeho přítomnost. Hloupá, tak hloupá Oběť, co si jen myslí?! Ty dnešní Oběti…

„Ano?!“ Vstal od Oběti a posadil se na kožené křeslo vedle velké knihovny se spoustou zaprášených knih. „Vstaň!“ Pokynul Oběti. Ačkoliv si to nerad přiznával, tak tohle nečekal, zarazilo jej to. Co jen teď udělá? Ne, city se neprojevují, i kdyby nějaké cítil, jakože necítí. Jen ať trpí, je to přece Oběť!

Oběť vstala. Co si myslí? Je tak hloupá…On ji nikdy nebude milovat!

„Pojď sem!“ Hůlkou ukázal na holé parkety. Aspoň něco pro ni udělá…

Oběť poslechla, ví, co ji teď čeká. Teď se jí bude plně věnovat. Jen teď, pak už nikdy…

Použil mnoho kouzel, aby svou Oběť očistil, a když konečně znovu vypadala jako to, co zbylo ze člověka, v té chvíli, kdy čekala snad letmý polibek, v tu chvíli ji-praštil do tváře, až spadla na měkkou pohovku těsně za ní. Tohle předtím její Pán nedělal…Tak proč dnes? Možná opravdu neměla vycházet ze své malé cely, možná by na ni byl hodnější…

„Tak ty chceš zůstat?! Tobě se stýskalo?!“ Najednou si uvědomil, že to z Oběti udělal on. To on, to on a nikdo jiný, zavinil, že kdysi člověk je teď jen pouhá Oběť, ale co? Co s tím teď udělá? Už ji nezmění…Nebo ji nechce změnit…To spíš… „Mudlovská šmejdko!“ Syknul. Ale proč? Vždyť byla čisté krve…Oběť jedna, odporná!

Slzy oběti se pomalu vpíjely do hebkého bílého povlečení postele. A byl z ní cítit pán. Tady totiž každou noc spí, tady se mu zdají sny, tady pomalu vstává, jen tady a nikde jinde… Podívala se mu do očí, i když to bylo zakázané, najednou cítila, že musí pánovi ukázat, co cítí. Třeba…třeba…

Další rána do tváře, z úst vytekl pramének krve, té sladké krve Oběti…

„Co jsem ti řekl o dívání se do očí?!“ Křiknul. Sednul si jí na klín, zlobila, neposlechla ho! Chytl ji za vlasy!

„Můj pane…“ Pípla tiše, tak tiše…

Slíznul jí krev z tváře. Ten její pán…Jen její, nikoho jiného…

Rty se přitisknul na její…jen lehce…tak jako vždycky…

Jak, je to hloupé, vždyť by ještě před pár měsíci (nebo už je to rok?), nebyl schopen ublížit někomu s čistou krví.

 

    Chystal se za jedním ze svých studentů, za tím nejoblíbenějším, za Dracem. Snad za to mohla ta typická Malfoyovská krása, nebo byl snad úplně jiný než všichni ostatní Malfoyovi…Předtím to nevěděl, teď už ano…

     Uviděl jeho milence, mladého krásného Malfoye ve společenské místnosti jeho koleje, s dívkou! Byla mu tolik podobná, ty vlasy, ta Malfoyovská postva, krásná, ale ne pro Draca! Nepřidávalo mu ani to, že ji nikdy předtím neviděl. Nebyla z Bradavic. Cože? Proč by to dělal, měl přece jeho. Ale to zatím nic neznamenalo, jen ji držel v náručí, tak nějak jinak než drží jeho. Ale stejně…

     Schoval se jako malý kluk za dveře a poslouchal jejich rozhovor. Co si asi budou povídat.

     „Tady za mnou nesmíš chodit!“ Okřikl ji Draco. „Kolikrát ti to mám ještě říkat?! Mám toho teď prostě moc! Nevím na co se mám soustředit!“

     „Omlouvám se…“ řeklo děvče sametovým hlasem, také tolik podobným Malfoyům, „Už jsem to tam nemohla vydržet… Otec se choval strašně…“Pípla tichounce a složila hlavu na rameno JEHO milence.

     „Ty jsi utekla?!“ Vypadal, že jej to hodně naštvalo. „Budou tě hledat! Otec tě bude hledat!“

     „Já už tam nechci zpátky!“ Vzlykla dívka. Bylo mu jí trochu líto, čím asi prochází? „Nechci, abys mě zachraňoval, neprosím se o to! Jen mi poraď prosím…“ Sedla si na sofa se zeleným potahem. Draco si sedl vedle ní a objal ji kolem ramen.

     „Vím, jaké to je…“ Snažil se jí utěšit.

     „Ne! To tedy nevíš jaké to je!“ Shodila jeho ruku ze svých ramen. „Já už se tam nevrátím!“

     „Nevím, jak ti mám pomoct…“ Hlesnul Draco a pohladil ji po tváři. „Tady zůstat nemůžeš, nikdo o tobě nesmí vědět, to přeci víš… A já teď musím ještě navíc udělat ten hnusný úkol pro Pána Zla!“

     „Asi už vím, co udělám…“ Pípla znovu a vtiskla Dracovi na tvář polibek.

     „NE! Tohle neuděláš!“ Křiknul Draco a chytnul dívku za tváře. „Tohle ti nedovolím, chápeš?! Nemůžu ti to dovalit! Miluji tě!“ Ta poslední dvě slova, se mu neustále ozývaly v hlavě. Jak to mohl říct? Tohle směl říkat jen jemu! Proč jí to řekl?

     „A já tebe…“ Pípla tiše. Dlouhými alabastrovými prsty přejela po jeho tváři. A Draco ji políbil. Ne jen tak letmo, ale dlouze a vášnivě, tak jak se líbá s ním. Odporné!

     „Zkusím to nějak zařídit, hlavně nedělej žádné hlouposti, prosím.“ Pověděl, když se dolíbali.

     Teď by tam mohl přijít, že? Mohl by mu do očí povědět, co slyšel a hlavně co viděl! Jak odporné to bylo! Mohl by ho nařknout, mohl by mu vyčítat, že ho zradil! Ano, půjde tam a…!

     Najednou na ně znovu pohlédl, znovu se líbali a Draco, jeho Draco, ji hladil na intimních místech až si na ni po chvíli nalehnu, stále ještě byli oblečení, jenže, to se mělo po chvíli změnit. A také že ano…

     Odešel, nemohl se na to dívat, bylo mu odporně, chtělo se mu zvracet! Jak mu to mohl udělat? Zrovna jemu? Vždyť na něj byl tak hodný!

 

„Jsi tak odporná! Sectum Sempra!“ Na těle se jí objevily hluboké řezné rány, a stále další a další. Byl na ni tak hezký pohled…

Cítila, jak ji opouští teplo, zaplavila ji jen strašlivá zima. Ta mazlavá tekutina co jí tekla po těle, byla krev, její krev, rychle chladnoucí karmínová krev…

Najednou slyšela, že její pán něco šeptá, přišlo jí to, jako by jí šeptal requiem…Nepoznala nic z toho, co jí říkal, taková slova neznala, nikdy je neznala…A teď cítila jen její krev zpátky v těle, tam, kde patří, proč ji nenechal zemřít? Vždyť je mu tolik odporná, je jen jeho Oběť…

„Nenávidím tě!“ Křiknul na ni. „Vzala si mi ho! Vzala si všechno! Jsi odporná! Stejně jako tvůj otec! Stejně jako všichni Malfoyové!“

„Ne-nemám s nimi, ni-nic spo-lečné-ho…“ Vykoktala ze sebe.

„Nic kromě jména a krve, viď?! Vzala jsi mi mého Draca!“ Praštil ji do tváře, hrubě a bezcitně, jako vždy.

„Ne…Ne…Ne…“

 

     „Nevím o tom, že byste měl povoleny návštěvy, pane Malfoyi!“ Vešel do zmijozelské společenské místnosti. Zrovna se dooblékali. Odporné! „Navíc ještě, není-li ta návštěva ani z Bradavic!“

     „Profesore, já, omlouvám se…Ne-není to, tak jak si myslíte…“ snažil se Draco, byl tak roztomilý jak se snažil zatloukat.

     „Skutečně? A jak si tedy myslím, že to je?“ Procedil skrze zuby. Nemohl si nevšimnout, že se dívka bojácně skrývala za Dracovými zády.

     „Severusi…“ Chytnul jej za ruku. „Vysvětlím ti to…“ Snažil se, chudáček…

     „A co mi chceš vysvětlovat?!“ Okřiknul ho.

     „Je to moje sestra!“ Křiknul Draco.

     „Prosím?“ Jako by se přeslechnul, jako by se mu zatemnila mysl. „To nemůže být pravda, Lucius nemá dceru!“

     „Nemá, protože o ní nikdo neví!“ Křiknul. „Jmenuje se Lorraine, narodila se 2 roky po mně, nikdo o ní nesměl vědět, pro otce totiž byla potupa mít dceru! Nikdo chápeš?!“

     „Nevěřím tomu! Lucius by mi to řekl!“ Nemohl to pochopit, jasně, měla ty typické Malfoyovské rysy, ale to bylo tak všechno!

     „Aby ti byl pro smích?! Severusi pochop to! Lorraine je potupa pro Malfoye! Nesmí se o ní nikdo dozvědět!“ Chytl ho pevně za ruce, klouby prstů mu bělaly a tváře rudly vztekem. Dívka, jejíž jméno znělo Lorraine, držela Draca za pás a tvář skrývala do jeho dlouhého hábitu.

     „Co tady dělá? Proč tedy není někde ukrytá?! A panebože, Draco, proč s ní spíš?!“ Už nevydržel tu věčnou nevědomost!

     Draco polknul. Pustil Severusovy ruce sednul si na sofa.

     „Sedni si prosím.“ Pokynul Severusovi. Lorraine si lehla na Dracovy nohy a tiše vzlykala, Draco ji hladil po vlasech. Severus si sednul. „Lorraine utekla, protože to, co jí dělá otec…Utekl by každý…Není to jako…SAKRA, tak se na ni podívej! Každého chlapa se bojí, utíká, protože si myslí, že jí budou dělat to co otec, chápeš?! Mučí ji! Jasně mě taky, ale ne tak jako ji! Vždyť ona pro něj není ani člověk, není ani nic co by se dalo nazývat bytostí, bere ji jako odpad! Proboha, Severusi, je to moje sestra, miluji ji!“ Bezděčně stisknul Severusovu dlaň.

     „Pořád to nevysvětluje proč s ní spíš!“ Vypáčil svou dlaň z Dracova sevření.

     „Já jen…je to strašně těžké vysvětlit, snažím se jí pomoct…Ona…“

     „Miluješ ji? Myslím…Více než mě? Miluješ ji více než mě?!“ Přerušil jej rychle Severus.

     „Ne, to ne! Tebe miluji jako, ona je jen sestra! Miluji ji jako sestru! Tebe jako mého…Sakra!“ Políbil Severuse dlouze a vášnivě. Slova vždy neumějí vyjádřit nejniternější city, ale ústa jako taková, už ano.

 

„Ukradla jsi mi Draca! Vždycky tě miloval více než mě! Vždycky!“ Křičel na ni. „Crucio!“

Ta bolest, strašlivá, nikdo si ji nedovede ani představit, jen ti co ji zažili. Pán se musí hodně zlobit, když své Oběti tolik ubližuje.

„A teď?! Co teď nadělám?! Už je to jedno! Už tě můžu klidně zabít!“ Křiknul znovu. Přece má pravdu! Vždycky má pravdu on! Nikdy se nespletl…snad jen jednou…

 

Drahý Severusi,

     mnohokrát ti děkuji, že si se Lorraine ujal. Cítím se teď o mnoho lépe. Vím, že s tebou je v bezpečí. Snad se jí nic nestane, víš přeci, jak ji mám rád.

     Ach, ani netušíš, jak moc mi chybíš…Chtěl bych být jen s tebou, s tebou a s Lorraine. Cítím se tady tak nepatrně, jako smítko prachu, nepřidává mi ani to, že jsi teď pryč. Myslím, že mi už žádný smrtijed nevěří, myslím, že už tuší, co se mezi námi děje. Mají tak pronikavé pohledy…

     Bojím se Severusi, bojím se o tebe a o Lorraine. Nechci, aby se vám něco stalo. Dávejte na sebe bedlivý pozor. Moc tě prosím…

     Snad se brzy setkáme, myslím na tebe. Miluji tě.

S láskou Draco

 

     Položil dopis na stolek před sebou. Byl rozhořčen. Mrzutě se podíval na dívku spící na jeho sofa. Udělal toho tolik, Draco mu je jistě vděčný, ale jak k tomu přijde on? Vzal na sebe břemeno, které jej táhlo dolů jako těžký balvan. Zase jednou nedomyslel své činy.

     Co ho to napadlo? Schovávat u sebe utajovanou dceru jeho starého přítele, která byla ještě navíc sestrou jeho milence. Teď po něm půjdou všichni, budou mít další důvod ho nepříjemně sledovat a to nejen jeho nepřátele, ale také jako takzvaní přátelé smrtijedi.

     Dívka na sofa se pohnula. Severus jen hlasitě frknul a vytáhl svou knihu. Proč to jen dělal? No ano pro Draca. Jen pro něj…Pro příště si ale dobře rozmyslí, co pro Draca udělat a co ne…

 

„Už tě nepotřebuju! Už k tobě nemám, žádnou povinnost, ne teď, když je kvůli tobě Draco mrtvý!“ Křičel na ni dál, věděl, že ona ani pomalu neví, o čem jí mluví. Ano, všude se psalo, že je Draco mrtvý, že jeho tělo bylo nalezeno zničeno a zdevastováno někde v lese.

Pořád si pamatuje ten článek v denním věštci, vlastně jej má hned vedle na nočním stolku.

 

Pohroma pro čistokrevný kouzelnický lid: Malfoy je mrtev!

Mladý Draco Malfoy, jediný žijící dědic a potomek světoznámého významného rodu Malfoyů, byl včera v pozdních večerních hodinách nalezen mrtvý.

Stále se spekuluje o tom, kdo nebo co, mohlo mladíkovi způsobit tak ohavné zdevastování těla, že jsme jen stěží poznali, že se jedná o pana Malfoye.

Každopádně, čistokrevný kouzelnický lid utrpěl strašlivou pohromu, o které se bude mluvit ještě velmi dlouho.

Snad se brzy vrah, mladého pana Malfoye dopadne.

     „Chcípni!“ Křiknul.

Pán se moc zlobí, mluví o bráškovi, jako by byl mrtvý, ale ona tomu nevěří, věří jen tomu, že si pro ni Draco přijde a zachrání ji. Jak miluje svého pána, ale pán je na ni někdy zlý, bráška na ni nikdy nebyl zlý. Byla by ráda s nimi oběma, ví totiž, že když je pán s bráškou jsou na ni hodní oba.

„P-promiňte…“ pípla.

„Promiň? PROMIŇ?!“ Křiknul. „Promiň mi, fakt nestačí! Draca mi promiň, nevrátí! Crucio!“

Zase ta bolest, příšerná bolest, proč je na ni pán tak zlý? Proč jí tolik ubližuje, nechtěla, aby se na ni zlobil, jen chtěla být s ním. Ta bolest…Bolest…

„Chcípni! To ty můžeš za to, že je Draco mrtvý! Ty! Sectum Sempra!“

Chlad…Rozléval se po celém těle, byl jako nákaza, pomalu zaplavoval všechno, co mu přišlo do cesty. Tiše, jak se sluší, tak tiše. A krev, její krev, pomalu vytékala z jejího těla. Rudá, jako karmín…A ona pomalu umírala, cítila to, věděla to. Už jí o tom povídal otec, když ji také mučil, povídal ji o chladu a o pocitu prázdnoty, o tom jak se pomalu z jejího těla vytrácí duše, jak ji pomalu opouští síla, to je prý ten pocit, když umírá.

Teď neslyšela pána, jak šeptá requiem, slyšela jen jeho tichý smích…Takhle tedy umírala…

„Mi-miluji vás…“ zašeptala a pak už byla všude jen tma. Necítila ani chlad, ani teplo. Nic neslyšela, nic ji nebolelo. Bylo jí, jen trochu smutno, stýskalo se jí po pánovi a po bráškovi. Kde jenom je?

Severus sesedl z krvavého těla. V zubech si kousal svůj vlastní ret a cítil vlastní krev. Neřekla to, že ne? Že mu právě neřekla, že jej miluje?! Proč by mu to říkala? Nebyla to pravda, nemohla být! Nemiloval ji, tak ona nemohla milovat jeho!

Ozvalo se hlasité zapraskání, typický zvuk, když se někdo přemisťuje. A ten někdo se právě přemístil k němu. Kdo to byl?! Díval se do oblaku prachu a čekal, až konečně sedne, aby mohl vidět osobu, jež ho přišla navštívit.

Osoba v prachu se rozkuckala. Ten hlas!

Vysoký mladý muž s plavými vlasy a alabastrovou kůží. Stál tam, ten, o kterém vždy snil, stál tam ten, kterého miloval, ten na kterého tolik žárlil, stál před ním Draco Malfoy.