miluješ mou dceru?? 15

6. 
   

   Víkend s tátou

   
   

„Karinko, jak dojedeš, tak mi hned napiš a kdyby se něco dělo, tak taky a já pro tebe dojedu. Kdyby ne, tak se uvidíme zítra večer“ loučí se se mnou mamka na zastávce. Včera večer jsem si našla na internetu spoje a líbil se mi ten, co jede v půl desáté s tím, že u taťky budu tak kolem půl jedenácté.

„Mami, budu v pořádku, neboj. Ale ozvu se ti a ty si tu užij s Petrem a moc nevyvádějte“ mrknu na ni.

„Já ti dám nevyvádějte!“ zasměje se se mnou. V tu chvíli se objeví v zatáčce autobus a mamka se se mnou naposledy narychlo loučí. Pusu sem, pusu tam a já už nasedám a jedu směr k taťkovi. Mamce zamávám z okna a jen co se vzdálíme, dám si sluchátko do uší, pustím si písničky a zavírám oči. Nemám strach, že přejedu, protože moje zastávka je poslední, tak kdyby se tak stalo a já usnula, někdo mě vzbudí. Ať taťka nebo řidič. Gabči jsem hned ráno po probuzení napsala, že dávám na ni a jedu na víkend k taťkovi a měla velkou radost. Popřála mi štěstí s tím, že se ji pak musím ozvat jak to dopadlo.

První týden bez Gabči jsem zvládala s potížemi, ale zvládla jsem ho. Chyběla mi v hodinách, nebo když jsem se potřebovala někomu vyzpovídat co se děje doma skrz Petra a mamku. Ano, sice jsem ji napsala dlouhý e-mail, ale i tak mi chybí. Prostě přes počítač chození je na nic. Člověk neví co ten druhý dělá, jestli se mu nesměje a nepíše něco jiného nebo jestli to myslí vážně. Nepozná se to. Může myslet a dělat cokoliv jiného a psát taky něco jiného. No uvidí se jak se vrátí, určitě si popovídáme co všechno se za ty tři týdny stalo.

Když jsem už na místě a vystoupím, taťku nikde nevidím. Nakonec dostanu i strach z toho, že se na mě vykašlal, nebo mu do toho něco vlezlo nebo za to může Zuzka. Zkontroluji mobil, ale žádné zpráva ani zmeškaný hovor tu nemám, tak by to vše mělo platit. Posadím se na lavičku, která je na nástupišti a rozhodnu se počkat pár minut, než mu zavolám.

„Karin!“ ozve se moje jméno a já se po něm otočím. Taťka na mě mává, stojí tam s kočárkem a se Zuzkou a on má dokonce v ruce bílou růžičku. Nezapomněl na mou nejoblíbenější květinu. Zamávám mu, že o něm vím a s obavou se za nimi vydám.

„Ahoj“ pozdravím je všechny.

„Ahoj“ pozdraví mě Zuzka a dokonce i s úsměvem! Taťka mi podá růžičku, za kterou poděkuji a s tím, že se začne ptát jaká byla cesta a tak, se vydáme k autu.

„Jsme rádi, že jsi přijela“ řekne mi Zuzka u auta, když taťka začne rozebírat kočárek.

„Díky, jen doufám, že nám nenarušuji plány nebo něco?“

„Ne, v pohodě.“ usměje se na mě a vezme si malou do náruče. „Laury podívej, tohle je tvoje sestřička“ a ukáže na mě. Ta malá je opravdu kouzelná. Je blondýnka a stydí se, takže se začne zkovávat za Zuzku.

„Můžu?“ zeptám se.

„Určitě“ řekne nadšeně Zuzka a malou mi opatrně předá do náruče.

„Ahoj Laurinko,“ oslovím ji a malá si mě začne prohlížet. Nakonec mě začne tahat za vlasy a smát se. Takže první krok je za mnou, pomyslím si když se malá začne smát. Zuzka mě přivítala v pohodě, malá je nádherná a úžasná a taťka? Zdá se mi, že je šťastný.

„Udělala jsem zapékané brambory s kuřecím masem, prý je to tvé oblíbené“ obrátí se ke mně Zuzka v autě.

„Moc děkuju, neměla sis dělat starosti“ řeknu a podám malé hračku, která ji vypadla z autosedačky.

„To nejsou starosti, sice vařím jinak než maminka, ale snad ti i tak bude chutnat“

„Určitě bude“ usměju se a tentokrát to není úsměv nucený, ale je z radosti. Jsem ráda, že jsem nakonec zvedla telefon a zavolala taťkovi skrz to, že za ním ráda dojedu. Najednou mi to nepřipadá jako hrozný nápad, ale teprve je sobota, tak co můžu vědět co se mezitím stane?

„Tak a jsme tady“ řekne taťka, když zaparkuje před krásným velkým domem. Vypadá přesně jako na těch fotkách, co mi ukazovala mamka.

„Pojď dál, ukážeme ti tvůj pokoj“ pozve mě Zuzka.

„Jak můj pokoj?“ nechápu.

„Tvůj tatínek, když jsme se sem nastěhovali, udělal jeden pokoj pro tebe, kdyby nastala tahle chvíle. Což nastala a proto máme pokoj.“ vysvětlí mi Zuzka a vede mě nahoru, kde tuším budu mít svůj pokoj.

„Nechám tě tu, aby sis vybalila a rozhlídla se kolem. Až budeš chtít tak za námi přijď dolů“ a s tímhle mi otevře dveře a já vejdu dovnitř. Sice jsme se s taťkou dlouho neviděli, ale tenhle pokoj je nádherný a je přesně udělaný podle mého stylu. Obyčejný, ale nádherný. Je do fialové barvy, kterou mám moc ráda a vše tam do ní ladí. Postel, kde je dokonce i fialové povlečení, skříně jsou světle hnědé, dokonce tu mám i psací stůl! Taťka se mnou opravdu počítal!

„Líbí se ti to?“ ozve se za mnou jeho hlas.

„Nádherný tati, opravdu moc děkuju!“ a pořádně ho obejmu. Taťka mě k sobě jen přitiskne a zašeptá.

„Chyběla jsi mi Karinko,“

„A ty mě tati“ a s tímhle ho stisknu ještě víc.

„Ale už jsem tady a jen pro tebe,“ pohladí mě „Pojď, půjdeme za Zuzkou, chystá už na stůl a my můžeme jít ven“

„Tak jo“ souhlasím. Sejdeme dolů schody, kde najdeme Zuzku v jídelně. Mají to rozdělené. Kuchyň a jídelnu zvlášť, což se mi vždycky líbilo. Všechno je to tu sladěné do stejné barvy. Vymalovaný pokoj a do toho i všechny doplňky, ať už se jedná o detaily, ale všechno tu ladí.

„Líbí se ti pokoj?“ zajímá se Zuzka a dá na stůl talíře.

„Je nádherný, děkuju“ řeknu jen „Chceš pomoct?“

„Ne v pohodě. Klidně se běžte podívat po domě nebo na zahradu“ usměje se. Měla bych ji nenávidět, vždyť to ona zavinila rozvod rodičů, ale cítím, že bych ji mohla mít ráda. Myslela jsem si vždycky o ní jen to nejhorší, ale teď mi připadá, že je v pohodě. Vždycky jsem jen slyšela, že když si otec najde novou manželku, ta nebude mít jeho dítě pak ráda, ale tady je to naopak. Připadá mi, že Zuzka mě má ráda a snad si nebudu fandit, ale že je možná i ráda, že tu jsem.

„Tak tohle je zahrada“ vyjdeme na balkón, který je z jídelny. Je tu to krásné. Velká zahrada, bazén, posezení, stromy, houpačka. Panebože, připadám si jako ve snu! Tak dokonalé, tak krásné..

„Páni,“ zmůžu se jen na tohle a rozhlédnu se kolem.

Po obědě mě vezmou ven, kdy mi začnou ukazovat celou vesnici kde bydlí, hřiště, koupaliště a nakonec zůstaneme v jedné místní takové hospůdce, která slouží i jako kavárnička. Ti dva si objednají kávu, zatímco já kofolu a malá dostane sušenku. Povídáme si tam tak dlouho, že se nakonec taťka rozhodne, že se tu rovnou i navečeříme. Zuzka jen souhlasí s tím, že ji to alespoň ušetří práci, čemž se musím i zasmát.

„Už víš jak chceš jít na vysokou?“ zajímá Zuzku.

„Vůbec ne, ale to je ještě daleko“

„Moc daleko ne. Pokud by jsi chtěla jít někam sem, doufám že víš, že můžeš bydlet u nás.“ nabídne mi Zuzka a já zůstanu zírat s otevřenou pusou. „Co se děje?“

„Jen.. já si myslela, že mě nemáš ráda nebo snad, že mě tu nechceš, tímhle jsi mě překvapila“

„Karin, jsi dcera mého manžela a já tě mám ráda, i když to tak nevydalo dřív. A navíc, doufám, že z nás budou kamarádky a nějak to spolu vše zvládneme“ mrkne na mě.

„Díky a myslím, že budeme“ usměju se na ni jen. Gaby, kdybys tohle věděla, že takhle budu vycházet se Zuzkou. S tou, která zavinila rozvod rodičů? Panebože, co se to se mnou děje? Tohle musím napsat Gabči, usmyslím si.

„A žádný kluk poblíž není?“ zajímá zase taťku.

„Kluk ne“ zakroutím hlavou a jen doufám, že je tahle debata už ukončena, ale asi není. Taťkovi ani Zuzce se to nezdá.

„Kluk ne? Tak kdo teda?“ zeptá se taťka.

„Tati, tohle nechci řešit, prosím“

„Karinko, klidně mi to řekni, jsem přece jen tvůj táta“ trvá na svém.

„Tati, já o tom opravdu nechci mluvit“ trvám na svém.

„Jsi na holky?“ hádá Zuzka a dokonale se trefí. Na tohle nemám co říct, jen skloním hlavu a začnu se radši věnovat večeři.

„S Gábinkou?“ hádá taťka. Jen přikývnu.

„Páni“ řekne jen Zuzka.

„Já vím, musí to být šok, ale já.. mám ji ráda, opravdu. Chci s ní zůstat a opravdu jsem šťastná“

„Myslel jsem si to a jsem rád, že je to ona“ usměje se na mě.

„Cože? Jak? Kdy?“ zajímá mě hned.

„Od základky.“ usměje se na mě. „Jak dlouho jste spolu?“

„13 měsíců,“ usměju se na něj.

„Tak to doufám, že těch měsíců bude jen a jen víc. Každý je nějaký Karin, a pokud ty jsi taková, budeš pořád moje dcera a ani tohle to nezmění“

„Díky“ řeknu jen se slzami v očích.

„Maminka to ví?“ zajímá Zuzku.

„Ne, nikdo. Teď až vy.“ pokrčím rameny. Zuzka jen přikývne, ale i tak se pořád usmívá.

Jen co dojdeme domů, Zuzka malou uloží do postýlky a my tři si rozděláme víno a sedneme si do obýváku, kde si povídáme o různých věcech. Oba zajímá můj vztah s Gabčou a já nevím čím to je, ale moc ráda jim to začnu vykládat úplně od začátku až ke konci. Pak probereme různé vysoké školy, různé možnosti a nakonec jdu spát s tím, že přece jen nebude tenhle víkend tak špatný a hrůzný, jak se mi zdál.

„Dobré ráno“ pozdraví mě Zuzka, jakmile mě uvidí ve dveřích kuchyně.

„Ahoj“ usměji se na ni „chceš pomoct?“

„Ne dobrý. Jen zaliji čaj a je všechno udělané, klidně se běž posadit, tatínek už tam je a čekáme na tebe“

„Měli jste mě vzbudit“ řeknu rychle.

„Ne v pohodě, o nic nejde. Nebudeme tě přece budit, když jsi šla včera spát tak pozdě. Vstaneš až se vyspíš“ pokrčí rameny.

„Kdybys něco potřebovala, tak stačí jen říct, pomůžu ti ráda.“

„V pohodě Karin. Utíkej si sednou já tam za chvilku přijdu i se snídaní“ Jen pokrčím rameny a vydám se do jídelny, kde najdu taťku jak si čte noviny a Lauru v nějaké dřevěné ohrádce.

„Ahoj Karin, vyspaná?“ všimne si mě taťka a složí noviny.

„Spadlo se mi skvěle, moc děkuju za úžasný víkend a že jsem mohla dojet“ usměju se na něj a sednu si na židli, kde jsem seděla i včera. Jak mi řekla Zuzka, tohle je od včerejška moje židle a pokaždé, když u nich budu, bude jen a jen moje. Stejně jako pokoj, který na mě čeká a vždycky bude.

„V kolik ti to jede?“ zajímá se taťka.

„V půl jedné“ řeknu jen a v tu chvíli se už u nás objeví Zuzka, která nese tác s hrníčky. Všichni se posadíme ke stolu a pustíme se do snídaně, což znamená že si může každý vzít to co chce. Zuzka donesla na stůl snad vše, co našla. Rohlíky, chleba, máslo sýry a spoustu jiných a dobrých věcí. Po snídani se se Zuzkou pustíme do vaření oběda, zatím co taťka se věnuje malé Lauře. Povídáme si u toho a je mi dobře. Vím, že je to vůči mamce nefér, že se takhle bavím, ale je to tak. Oba moji rodiče jsou šťastní, i když jsou každý s někým jiným. Měla bych možná taťku nenávidět, vždyť od nás odešel, založil si novou rodinu, ale pořád je to můj taťka a já ho mám ráda. Mamce bych přála to samé a doufám, že se mi to vyplní, ale potom co jsem poznala Petra, si myslím, že ano.

„Karin, dofuám, že přijedeš zase?“ ptá se mě taťka na zastávce, kam mě zaveze. Zuzka s Laurou zůstali doma, protože malá musela jít po obědě spát a tak se se mnou rozloučili už tam.

„Určitě tati, neviděli jsme se naposledy. Slibuju“ dodám a taťka mě jen obejme kolem ramen.

„Řekni, je teď maminka šťastná?“ zajímá ho.

„Ano je. Má přítele, je docela v pohodě a vypadá opravdu šťastně“ usměju se na něj.

„To jsem rád, nechci aby se trápila nebo tak. Tak je pozdravuj a pak se mi ozvy, až budeš chtít dojet, ale ne že to bude potom roce“ zasměje se.

„Teď už ne tati. Klidně jeď domů, autobus už je tam tak já půjdu“

„Dobře, napiš mi, až budeš doma, ano?“ požádá mě a já jen přikývnu. Taťka mě obejme, dá pusu na tvář a každý se vydáme na jinou stranu. Já k autobusu a taťka k autu. Zapadnu dozadu na sedačku, pustím si svou mp3 a zkontroluji mobil. Nic. Žádná sms od Gabči, mamky, prostě nic. Gabča mě už docela i děsí a štve zároveň, protože se mi už neozvala docela dlouho, což není jejím zvykem a tak už začínám mít obavy. Ale co, ona určitě napíše, pomyslím si a zaposlouchám se do naší písničky, která ve mně jen vyvolává další vzpomínky a tak ji raději přepnu, protože bych asi těžko v autobude vysvětlovala to, proč tam brečím.

„Ahoj Karin, tak jak bylo?“ přivítá mě mamka a pořádně mě obejme, jako by mě snad neviděla celý rok a ne jen pomalu ani ne dva dny.

„Ahoj, super mami“ řeknu jen a její stiskl silně objetuju. Docela mi i chyběla, bylo to takové divné, když jsem byla někde jinde s někým jiným a mamka tu. Chyběla mi, to si opravdu musím přiznat. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem doma a na druhou ne. U taťky jsem byla ráda, přišla jsem na jiné myšlenky, nemusela jsem si pořád pokládat otázky co se týče Gabči, co dělá, proč nepíše a tak, ale chyběla mi mamka. A tady? Je tu tolik vzpomínek na ni. Můj pokoj, kde jsme se rozloučili, celý byt, kde jsme vůbec spolu začali náš vztah, všechno mi ji tu připomíná. I obyčejná maličkost, které se dotkla, u které byla a já mám hned myšlenky u ní a v srdci tu hroznou díru. Tu díru, která je tam už týden a bude další dva týdny. Nevím, jak to zvládnu dál, ale vím, že musím být silná protože ona se mi za chvilku vrátí a my budeme zase spolu jako před tím. Že ji za chvilku uvidím, obejmu, políbím a vše bude jako při starém.

„Už abys tu byla Gábinko,“ zašeptám. Přitáhnu si plyšáka, co mi dala k výročí a s tímhle usínám. Nechám si zdát něco o tom, jak jsme znovu spolu.