Možná se zblázním, miláčku...

Když jsem se Natea zeptala, jestli pojedeme za mým otcem, řekl: ,,Možná."
Víc jsem se ho neptala. A on mi kromě toho že ,,musíme rychlet odjet"  nic jiného taky neřekl. K večeru odjel pryč. Vrátil se s telefonem u ucha a naštvaným výrazem. Pobíhal kolem mě jako veverka, která nedostala oříšek. Nejhorší bylo, že tu svoji náladu přenesl na mě. Začala jsem být neskutečně podrážděná. Měla jsem všeho tak akorát dost.  Seděla jsem dole na pohovce, on si šel kolem půlnoci lehnout do mého (ted spíš našeho) pokoje. Vůbec ho nezajímalo, proč nejdu nahoru za ním.
Ještě tak půl hodiny jsem seděla jako myška. Pak jsem nahoru skutečně vyšla, ale úplně z jiného důvodu. Kalhoty měl pohozené ledabyle na zemi.  Sehnula jsem se a prošacovala jsem mu kapsy. Pár tisícovek, kreditka, klíčky od auta, občanka...  Vzala jsem si skoro všechny peníze. Litovala jsem, že nemám řidičák, ale co se dá dělat.  Vzala jsem si na sebe mikinu, kterou mi koupil nedávno. Odolala jsem pokušení naposledy ho políbit. Mohlo by ho to vzbudit a to bylo to poslední, co jsem potřebovala.
V kuchyni jsem mu nechala kratičký vzkaz:

Neboj se o mě. Moc tě miluju            

                                                                Alex

Vlastně jsem neměla vůbec ponětí, co budu dělat. Jen jsem měla potřebu zmizet. Dusila jsem se tu. Dusila jsem se s Natem.
Šla jsem po pěšině, po které vždycky Nate odjížděl. Byla tma, ale nebála jsem se. Les není to, čeho bychom se měli bát - to lidé jsou to nejděsivější, co existuje. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem šla. Brzy se přede mnou objevila křižovatka. Bez velkého rozmýšlení, zcela intuitivně jsem se vydala vlevo. Moje tělo jakoby nepotřebovalo odpočinek. Šla jsem a šla, hnaná touhou bůhví po čem. Brzy jsem minula ceduli s názvem vesnice či města. Podle vzhledu domů jsem to tipla na to první. Z nějakého baru vycházela skupinka mladíků, smějících se na celé kolo. Chtěla jsem je prostě obejít, ale jeden na mě zavolal.
,,Alex? Jsi to ty? Alex!" hulákal a já okamžitě poznala Mattův hlas.  Nechtěla jsem se otočit. Dokonce jsem přidala do kroku.
,,Tak počkej, Alex!" volal na mě za běhu. Než jsem se nadála, chytil mě za rameno.
A zase ten jeho sluníčkový úsměv.
,,Chtěl bych se ti omluvit...ty víš, za co. Ale kam tak pospícháš?"
,,To tě nemusí zajímat," odsekla jsem.  Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale nepustil mě.
,,Ty utíkáš, co?" řekl. Tak mě zarazilo, že to uhodl, že jsem zůstala šokovaně stát.
,,Mám pravdu?" dožadoval se odpovědi.
,,Jo," potvrdila jsem. V očích mu cosi raráškovsky hrálo. To nebylo dobré.
,,A nehodil by se ti odvoz?" zeptal se.

- - -

,,Nejsi náhodou opilej?" strachovala jsem se.
,,Nejsem. Já v tom lokále pracuju, víš? Teprve jsem se chystal někam jít a opít se."
,,Moc ti nevěřím."
,,Ono ti toho moc nezbejvá. Bud mi budeš věřit a nasedneš, nebo tě ten tvůj za chvilku dožene."
Musela jsem uznat, že měl pravdu. Ale já jsem v životě na něčem, jako je motorka, nejela. Bála jsem se.
,,Nasedej," ukázal mi za sebe. A tak jsem nasedla.
Celou jízdu jsem se ho držela jako klíště. Nevěděla jsem, kam jedeme. Bylo mi to jedno.

- - -
,,Tohle je místní přehrada," ukázal mi před sebe. Blížilo se svítání. Nad vodou bylo šero a nijak daleko jsem nedohlédla.
,,Nádhera," řekla jsem. Stoupnul si za mě a ruce mi dal kolem pasu. Zarazilo mě to, ale ještě víc mě udivilo, že se mi s tím nechtělo nic dělat. V ten okamžik jsem chtěla zastavit čas a navěky stát na místě, dívat se na vodní hladinu a nic neřešit. Na ten prchavý moment jsem chtěla být zamilovaná do Matta a ne do Natea... a možná jsem i byla.

 

(Především bych se chtěla omluvit těm, co na další kapitolu čekali. Užijte si ji :-) )