Lana

„Snad aspoň dopis…“ Pomyslel jsem si. „Možná kdyby… Ach, stejně mne nezná.“
Beznaděj mne pohltila celého. V depresích jsem trhal kusy papírů. Pak každý, postupně, jsem vložil do pusy. Chvíli žvýkal, dokud jsem si neuvědomil, co dělám.
S každým cárem papíru.
Pomýšlel jsem, jak se bude tvářit, jak bude překvapená, až mne spatří. „Vždyť mne ani nezná.“
Být originální, hlavně být originální a přesvědčivý.
Vymýšlel jsem miliony situací. Večeře po francouzsku, při níž ji do ouška šeptám „L’amour“, cituji Préverta. Nebo snad to nejprostší? Potkat ji na ulici, při noční procházce, svázati ji svými lany a už ji nepustit.
Je mnoho způsobů a spoustu jsem už použil, dříve.
Poslední útržek.
Na něj jsem napsal: „Přijď dnes k Pestré kravatě.“ Nic víc, nic míň. Jen ještě podpis: „Tajný ctitel,“ a mohl jsem jen doufat.
Jemně jsem ho olíznul a nasál vůni jejího bytu. Přeložil jsem ho napůl a vsunul pod dveře.
Teď už jen čekám.
***
Je vcelku plno. Jemně zní „Norwegian wood“ z jukeboxu.
Tři koky mne už tlačí v ledvinách. Musím vydržet: Přijde, já budu na záchodě, a až se vrátím, tak tu nebude.
Poslední ústřižek „přijď k Pestré kravatě. Tajný ctitel.“
A ona přišla.
V květovaných šatech a rozpuštěnými vlasy vypadá krásně.
Svět se mi zpomalil před očima. Skrčil jsem se v koutě, zahalil se do tmy.
Chvíli stála před barem. Otáčela se a měřila si pohledem každého muže. Ti vzdychali, jejich ženy žárlily.
Nikdo k ní nepřišel.
Odfrkla si, pohodila hlavou, připomnělo mi to koně, a odešla.
Teď přišla má chvíle.
Vyrazil jsem zpoza stolu, prošel uličkou, málem jsem vrazil do číšnice.
Otevřel jsem dveře.
Stála venku. Jen v těch šatech.
Bylo mi jí líto, snad poprvé mi bylo někoho líto.
Zaváhal jsem. Močový měchýř se znova ozval. „Doprdele, musím na záchod,“ pomyslel jsem si. Přivřel jsem oči.
Pak, tma.
***
„Kde to jsem?“ Chvíli jsem se nemohl zorientovat. Slepě jsem se rozhlížel kolem. Svět se teď skládal z barevných šmouh.
Pomalu jsem poznával to místo.
Domov, můj sladký domov.
Se zrakem se vzpamatoval i sluch. Tiché mumlání, vzlykot.
Seděla na židli, svázaná mými lany. Přes hlavu pytel.
„Tak jsem to přece jenom všechno zvládl.“ Usmál jsem se.
Popošel jsem k ní. V pohybu jsem ucítil mokro v rozkroku.
„Skoro všechno…“ Povadl mi úsměv, ale hned jsem se začal smát.
To ji trochu vyděsilo. Přiklonil jsem hlavu k jejímu uchu: „L’amour.“
Stáhl jsem ji ten pytel.
Když si pomyslím, jak to všechno začalo…
„Sežvýkám tě celou, má osmnáctá…“
…nemohl jsem zabránit slze.