Malmö

Koukala na fotky. Fotky, které odpoledne nafotila. Bodláčí. Pichlavé kytky nafocené snad ze všech stran. Jak moc jí tyto lstivé rostlinky byly blízko k srdci. Jak moc. A pak narazila na fotku. Poslední fotku, na které byla ona sama. Zkoušela zapózovat na samospoušť.

Celý život žila v rodině, která čítala 4 členy. Ona, rodiče a bratr. Ona byla vždycky tak nějak divná. On byl dokonalý. Ona byla bílá vrána, on byl dokonalý syn. Ona byla samotářka, on měl rád společnost. ON! Vždycky jenom ON: Nenáviděla ho. Svého bratra. Pořád stála v jeho stínu. Byli dvojčata, ale vždycky to byla ona, kdo byl jiný. Tak jiný, že se jí lidé stranili. Měla jediného tvora, kterému se se vším svěřovala. Želvu Malmö. Pojmenovala ji podle svého oblíbeného městečka, o kterém snila, že se tam jednoho dne podívá.

Jmenovala se Linda. Měla ráda samotu, stranila se společnosti. Ačkoliv byla z bohaté rodiny, její pokoj měl jednoduché zařízení. Postel, stůl, skříň… Tmavě zelené stěny a temné olivové závěsy. Tak se jí to líbilo. Tmavý svět, tmavý život. Život v samotě. Ve škole ji přezdívali Černá vdova, ale měli jí rádi. Nikomu neubližovala, jen žila ve svém vlastním světě, který nikdo nemohl pochopit. Milovala přírodu, často se procházela po kopcích za svou rodnou vesničkou a fotografovala vše, co měla ráda.

Jednoho dne, když se vrátila z procházky, se v jejím životě něco změnilo. Koukala na fotky. Fotky, které odpoledne nafotila. Bodláčí. Pichlavé kytky nafocené snad ze všech stran. Jak moc jí tyto lstivé rostlinky byly blízko k srdci. Jak moc. A pak narazila na fotku. Poslední fotku, na které byla ona sama. Zkoušela zapózovat na samospoušť. Visela očima na fotografii. Ten úsměv, ten pohled. Tak smutný. Srdíčko se jí rozbušilo. Měla sama ze sebe divný pocit. Pocit plný smutku. A přesně v ten den pochopila, jak moc je sama. Bylo jí úzko a neměla se ke komu přitisknout. Ani k mámě. Byla si jistá, že v matčině náruči není místo. Vždyť vždy byla až TA druhá.

Přála si skoncovat se životem. Teprve po sedmnácti letech pochopila, jak moc je sama. Jak nemá nikoho, kdo by jí měl rád pro to, jaká je. Vždyť ani neměla s kým cestovat až do Švédska, kde ji čekalo město, které ji tolik lákalo. Malmö. Sbohem Malmö, sbohem želvičko, sbohem živote… Pronesla do tmy poslední slova a skočila z okna svého temného podkrovního pokoje.

„Konečně jsi vzhůru, už jsem měla strach, že nikdy neuvidím tvé nádherné oči.“ Hladila máma Lindu po vlasech. „Mami?“ zašeptala Linda a polekala se sama svého hlasu. Žije. Je u ní máma! A vzadu i táta a bráška! Byla ráda, že je vidí a že není sama. Sama v nemocnici, sama v životě.

…

Když se uzdravila, musela jít do psychiatrické léčebny, kde se musela srovnat se životem a hlavně se sžít s lidmi. Prošla těžkou cestou, ale nakonec to zvládla a odhodila tu ošklivou samotu daleko od sebe. Ale pořád jí v jejím životě něco scházelo.

…

Procházela se parkem ve městě a fotila si všechny květiny, co zrovna kvetly. Jak byly krásně pestré! Zrovna když chtěla vyfotit velký rozkvetlý jírovec, vešel jí před objektiv cizí mladík. Pro sebe si zaklela něco o pokažené fotce. „Promiň, já nevědět, že ty fotit. Já nevšimnout si tebe.“ Mával rukama provinile klučina. Linda se musela zasmát, když viděla, jak se snaží rozpomenout na česká slovíčka tenhle popletený cizinec. A navíc moc hezký. „Ty se smát, ale mně to být líto.“ Vytvořil kluk smutnou grimasu. „Co takhle ve vší lítosti zajít si na zmrzlinu a zapomenout na to?“ mrkla vesele na nového kamaráda. „Dobře, ale já pozvat tebe, ok? Godstawer!“ představil se. „Já mít tady v Česku prarodiče a být u nich na prázdniny, ale já žít ve Švédsku, v Malmö…“