Sanae I

Krátká povídka o pravděpodobně třech dílech. Snad se vám bude líbit. Budu moc ráda za komentáře, abych věděla, jestli má cenu se s tím psát, nebo jestli mám místo toho radši dělat něco do školy :D Díky.

_________________________________________________________________

 

Sanae se s leknutím probudila, když ucítila, jak s ní hrubě třesou cizí ruce. Vytřeštila oči do nočního šera a uvědomila si, že před ní stojí její stará služebná a cosi rychle blábolí. „Paní, paní!“ drmolila zběsile, „musíme pryč, na chodbách jsou vojáci!“ „Co, cože? Vojáci, jací vojáci?“ Sanae byla rozespalá a zmatená, avšak děs v očích stařičké Raké ji vmžiku probral. Přes svoje lehoučké, sněhobílé šaty na spaní si tak střelhbitě oblékla tmavý plášť, co jí žena podávala, rychle vklouzla do bot a následovala ji k postrannímu východu z pokoje.

Musely se dostat k tajnému východu z paláce. Měli o něm sice vědět jen vyvolení, tedy panovník a jeho rodina, ale jeho umístění samozřejmě znaly i nějaké ty jejich milenky a milenci, jejich milenky a milenci, a tak dále. Sanae si to moc dobře uvědomovala. Čím dříve se ony s Raké dostanou k východu, tím lépe, pokud se ho pokusí vyhledat více lidí najednou, hrozí nebezpečí, že bude příliš brzy prozrazen a ony by se z katakomb už nemusely stihnout dostat do bezpečí.

V postranních palácových chodbách byla ještě tma a klid, Sanae s Raké jimi neslyšně prchaly, chvílemi se zastavovaly a naslouchaly, zda se neblíží nebezpečí. Jak se blížily k cíli, zaslechly změť mnoha hlasů. Krčily se u vchodu do rozlehlého sálu a sledovaly dění před sebou. Od komnaty ke komnatě v něm pobíhalo mnoho hystericky se překřikujících žen, několik císařových vojáků jim sem tam zkřížilo cestu, ale po vetřelcích ani stopy. Sanae se odhodlala, kývla na Raké a vmžiku se přemístily do další chodby sousedící s velkým sálem. Byly tam!

Sanae se dotkla žulového kamene a ostatní se neslyšně odsunuly stranou. Raké na pokyn své paní zmizela v černotou zející díře ve zdi. Dlouhovlasá dívka se ještě jednou opatrně rozhlédla. V okamžiku, kdy se rozhodla také vkročit do té prázdnoty před sebou, ještě koutkem oka zahlédla, jak se do přilehlého sálu jako řvoucí lavina vřítilo mnoho po zuby ozbrojených mužů. Už na nic nečekala. Raké ji čekala opodál s rozsvícenou pochodní. Bez ní by se daleko nedostaly. Spíš by se jim povedlo chytit se do některé z nastražených pastí, jež měly odradit případné pronásledovatele prchajících.

Uběhly sotva pár metrů, když se vchod za jejich zády znovu otevřel. Sanae na chvíli strnula v pohybu, když ovšem zaslechla mnoho ženských hlasů, pokračovala. Doufala, že ty nány do tajné chodby vstoupily nepozorovaně a cizinci je nespatřili. Vzpomněla si na Hareda, jenž jí tuto cestu ukázal. Kde je mu asi konec? Žádný smutek ani stesk ji však při tom pomyšlení nepřepadl. Bude volná! Stačí jen dostat se k východu a někde se ukrýt.

Raké zpomalovala. Ostatní dívky je brzy dohnaly a běžely tak nyní společně. Sanae žádnou neznala a nezajímaly ji. Chtěla být co nejdříve pryč. Náhle se však chodbou několik desítek metrů za jejich zády ozvaly vzrušené mužské hlasy. Mohli to být lidé z paláce, Sanae však tušila, že tomu tak nebude. Vzala Raké pod paží a popoháněla ji vpřed. Netušila, jak je to ještě daleko. Začala si zoufat. Dunivé kroky se přibližovaly, ženy se však nezastavovaly. Sanae si přála, aby zdejší ozvěna muže spletla a zahnuli třeba do nějaké nesprávné odbočky.

Východ byl však stále ještě v nedohlednu, když se zpoza zatáčky vynořili první pronásledovatelé. Sanae vyňala ze svého pláště dlouhou dýku, avšak utíkala stále dál. Stará Raké také jakoby zázrakem nabrala sil, dívka ji už nemusela v běhu podepírat. Sanae náhle tvrdě dopadla na kamenné dláždění. Nejprve netušila, jak se tam ocitla, než jí došlo, že ji někdo musel strhnout k zemi za vlající plášť. Pádem si narazila a podřela obě předloktí. Vteřinu se vzpamatovávala ze šoku, než jí kdosi hrubě vytáhl za kapuci na nohy.

Všude kolem ní byli cizí válečníci, žádná z žen jim neunikla. Když spatřila, jakou radost mají útočníci z jejich polapení a nejraději by se na ně ihned vrhli, byla ráda, že neupustila svoji dýku. Muž, jenž ji chytil, ji prudce otočil čelem k sobě. V tom okamžiku bodla. Ještě nikdy nikoho nezabila. Stála před tím nechutným chlapiskem a jako ve snu sledovala, jak jeho oči skelnatí, jeho ruce pouštějí její tělo z pevného sevření a z krku mu prýští rudá krev.