Sanae II

Pořád tam stála s napřaženým nožem, i když se už dávno sesul k zemi. Zdálo se, že se čas zastavil. Náhle všechno ztichlo a ona se rozhlédla po všech okolostojících. Všichni na ni chvíli nevěřícně zírali. Vtom k ní znenadání přiskočil další hromotluk. Prudce do ní vrazil a vahou svého těla ji přirazil k drsné skále. Nestačila vůbec zareagovat. Muž ji jednou rukou držel pod krkem, druhou drtil její prsty, jež stále ještě svíraly dýku o nahrubo otesanou stěnu. Bolestí jí vstoupily slzy do očí a jen nerada zbraň nechala vyklouznout ze své dlaně. Nemohla dýchat. Jen zírala na tu obludu před sebou, které se nenávistí křivil celý obličej.

„To mi zaplatíš, děvko!“ zasyčel a přiblížil svůj páchnoucí ksicht blíže k její bledé tváři. „Byl to můj bratr, ty mrcho!“ Pak jeho stisk trochu povolil, na chvíli ji napadlo, že ji možná nezabije. Chlap však pustil její zmučenou paži a volnou rukou vytáhl z pouzdra za pasem svůj ozubený nůž. „Možná to bude trochu bolet,“ pousmál se a oči mu radostně zasvítily. Sanae nemyslela na nic, v hrůze vnímala pouze mužův děsivý obličej a zubaté ostří, jímž se právě rozpřahoval. Zavřela oči. S řas jí tiše skanula poslední slza.

Nic necítila. Je mrtvá? Odvážila se pozvednout víčka a nevěřila vlastním očím. Ostrý hrot by sice stále namířen na ni, ale ruku jejího vraha zadržovala v pohybu paže kohosi dalšího. „Pusť ji!“ Neznámý mladý muž, jenž jí právě zachránil život, v následujícím okamžiku strhnul paži útočníka stranou a donutil ho zároveň, aby ji přestal škrtit. S úlevou vydechla a snažila se dostat do plic trochu nového vzduchu. Mladík si stále výhružně měřil toho chlapa a dívaje se stále na něj pronesl zvýšeným hlasem: „Od teď se žádný z vás nikoho už ani nedotkne, mohou být užitečnější živí! Kdo to poruší, bude sťat.“ „Odveďte je zpátky do paláce,“ nakázal. Naštvanému pomstychtivci už nevěnoval jediný pohled.

Přistoupil rychle k Sanae, uchopil ji pevně za paži a odváděl ji pryč. Ostatní vojáci ho následovali, ženy hnali před sebou jako stádo ovcí. Tmavovláska se cestou trochu vzpamatovala, ale na svého zachránce se neodvážila ani podívat. Jistě by jí pohled ani neopětoval, nemohl se shodit před muži. Už tak se vystavil nebezpečí ztráty autority tím, že ji nenechal zemřít. Bylo jí jasné, že si mohli jeho rozkaz vyložit tak, že ji chce prostě nechat pro sebe. Ale kvůli takovýmhle „děvkám“ se spolubojovníci nepeskují.

Když se dostali do paláce, předal muž Sanae jinému vojákovi se slovy, ať ji zavede do jeho ložnice a nikoho k ní nepouští. Její domněnka se tak potvrdila. Za svůj život teď bude muset také zaplatit. Svým tělem. Příval vděčnosti, který k tomu modrookému veliteli pocítila, když ji vyrval smrti ze spárů, okamžitě vyprchal. V duchu si vynadala, jak mohla být tak hloupá a myslet si, že mu šlo snad jen o zachování něčího života bez postranních úmyslů.

Voják ji zavedl do jedné z nejhonosnějších místností v paláci. Odhadovala, že patřily císařovu druhému synovi. Zůstala v pokoji samotná, ozbrojenec zůstal na stráži přede dveřmi. Uvažovala, že by se pokusila najít tajný východ, ale pak tuto možnost zavrhla. Cestou sem se přesvědčila, že cizí vojsko dávno obsadilo celý palác a nejspíše už i město. Šla se podívat na balkon. Směřoval do zahrady a byl dost vysoko. Cynicky si pomyslela, že v případě nouze prostě skočí. Nic dobrého ji tu beztak nečeká. S domácím obyvatelstvem, zvláště se ženami, se v dobách války nikdy nezacházelo nejlépe.

Odhodila svůj potrhaný černý plášť bezmyšlenkovitě na zem a přemýšlela, co bude dělat. Párkrát nervózně přešla po pokoji, a pak se posadila do hlavy rozložité postele s nebesy. Ještě chvíli přemítala, jak by se dozvěděla, co se vlastně přesně děje, pak se jí však začaly klížit oči. Věděla, že to není bezpečné, ale nemohla si pomoci, po tolika ranních zážitcích se cítila zcela vyčerpaná. Brzy usnula.

Raem vstoupil do svého nového pokoje, až za soumraku. Na posteli ležela v lehoučkých bělostných šatech dívka, kterou zachránil před Karedem. Spala, tmavé vlasy rozložené na polštáři jako vějíř. Nechtěl ji probudit. Musela toho mít dost. Vzpomněl si na strach v jejích smaragdových očích, když od ní Kareda odtrhával. Byla jako malé zvířátko zahnané do kouta, které potřebuje ochránit. Byla taková roztomilá. Moc se mu líbila. Přistoupil tiše k jejímu lůžku.