Cestomoří - 2.

Sten - Eshe

Eshe rychle proklouzla zadní brankou. Opatrně našlapovala na vrzající dřevěná prkna a obratně se vyhýbala pobíhajícím krysám. Ne každá ulice Stenu byla bezpečná. Ne každá ulice Stenu náležela příznivcům nového krále Svobodného Severu.

Bylo jí to jedno. Dokud byla se strýcem, byla Ruri. Dokud byla s otcem, byla Kaea. Na dvoře své matky byla Oda. Ale jakmile přestala být chlapcem z Východních kmenů, dcerou a žačkou, stala se Eshe. Byla Živá.

Proběhla kolem pootevřených zadních dvířek do jednoho z mnoha nevěstinců, šikovně se vyhýbající nenechavým rukám zákazníků, kteří byli příliš opilí, než aby je v domě lásky a rozkoše strpěli.

Přitáhla si kápi hlouběji do obličeje a doufala, že ji všichni budou pokládat za chlapce. Sten nebyl a nebude bezpečný, ať si strýc i královští rytíři říkají, co chcou. Pomyslela si a co nejtišeji přeskočila podezřele nehybného muže. V matném světle měsíce se mu cosi lesklo na hrudi, ale jestli to byla hluboce zaražená čepel nebo zlatem vyšívaný rodinný erb, nedokázala říci.

"Táhni ke všem prokletým!" Další z mnoha zadních dvířek se otevřely a stará žena tvrdě přistála na dřevěném chodníku. Opotřebované dřevo nepřátelsky zavrzalo a na několik bolestivě dlouhých okamžiků se Eshe bála, že prasknou.

Kaleby, dřevěné chodníky, se táhly skrz celou jižní část Stenu, zakrývající osm ze čtrnácti malých říček, které protékaly ohraničené kamennými zdmi domů. Kdysi v nich přebývala šlechta, ale jako každé velké město, i Sten se rychle rozrůstal a lordi se svými dvory zatoužili po přepychovějších sídlech. Několik století staré domy a kaleby zůstaly. Ale od odchodu Vznešených se o kdysi honosné domy ani kaleby nikdo nestaral. Nebylo vzácností slyšet o nově zmizelých, pod kterými si ztrouchnivělé dřevo propadlo.

Jsem lehká. Jsem vločka poletující. Jsem smítko vznášející. Opakovala si dětskou říkanku Eshe v duchu a s bušícím srdcem rychle minula klející ženu. Jako pára se nadnáším. Jako Mlha usedám. Jsem lehká. Jsem vzduch.

S úlevou v srdci se hbitě protáhla kolem spícího dveřníka, který hlasitě chrápal opřený o veřeje otevřených dveří a téměř neslyšně vklouzla do hostince U Svatých Zvonů. Potmě opatrně vystoupala po kamenných výstupcích ve zdi jako po schodech až na jeden z mnoha trámů. Opatrně přelezla na druhý, třetí, čtvrtý a pátý, na kterém zůstala sedět s nohama složenýma pod sebou.

Kdyby jediný ze saerů vzhlédl, jistě by se zděsil nehybné postavy, vznášející se nad poloprázdnou jídelnou jako přízrak bez tváře.

"Ten starý kozel si dooprady myslí, že ho Marland nechá projít?" zachechtal se jeden ze saerů zle a rozjařeně třískl kovovým korbelem o stůl.

"Zavři zobák," utrhl se na něj polohlasně další. Na sobě měl lesklou zbroj, ale v matném, polétajícím světle pochodní nedokázala Eshme říci jeho barvu. Mohlo být postříbřené, pozlacené i rudé. Hřejivý plamen si dovedně pohrával s odrazy barev. "Stěny mají uši."

"Ne ve Stenu," mávl rukou první saer a zhluboka se napil piva. "Ti pobláznění Seveřani jsou příliš čestní," ušklíbl se a s hlasitým říhnutím odhodil korbel od sebe. "Hospodo, další!"

Rychlé zablesknutí ohně na ostří a saer rychle vystřízlivěl. "Kdybych tě mohl nahradit, už by jsi byl podřezaný jako přebytečné prase!" řekl klidně rytíř ve zbroji.

"Nech ho být," Třetí z rytířů byl celý v tmavém, na rukou měl rukavice a tvář skloněnou ke stolu.

"To ho necháš mi vyhrožovat?" Opilý saer přece jenom nevystřízlivěl. Proběhlo Eshe hlavou a ona si dovolila letmý úsměv nad dotčeným tónem obrovského muže.

"Nechal bych tě ho podříznout, vykuchat, ale nejdřív ze všeho vykastrovat," pokrčil rameny muž se sklopenou tváří. "Kdybys nebyl pořád tak nadržený mohli jsme už dávno být na cestě domů."

"Kdybych nebyl tak nadržený, vůbec byste o C'Edwinově plánu nevěděli," zaburácel saer a prudce se postavil. Lavice se jeho pohybem nečekaně překotila a rytíř ve zbroji s hlasitým zachřestěním přistál na podlaze. Opilec se rozjařeně zasmál. "Podívejme na princátko jak se tady válí ve chcankách!"

Princátko vztekle zasyčel a další rychlý záblesk plamene na oceli se zableskl v krku hromotluka.

"To bylo krajně hloupé," řekl s povzdechem Hledící do stolu a poprvé pohl hlavou.

Eshe se naklonila jak nejvíc jen to šlo, přesto žádný důležitý rys v jeho tváři nezahlédla. S jistotou mohla pouze říci, že neměl světlé vlasy, narozdíl od princátka. Tlumené světlo ale pečlivě zakrylo jizvy, pokud se na jeho tváři nacházely.

Zklamaně si na trámu lehla na břicho. Kdyby jenom bylo více světla! Posteskla si v duchu. Třičtvrtina Seveřanů má tmavé vlasy a více jak polovina lidí z Východních kmenů jsou plavovlasí. A blíže si ke zbývajícím dvou mužům netroufala.

Zprávy, které se tedy městem šířily zůstanou nepodložené. Pokud pod ní opravdu sedí Zaah Rudoruký, dnes se to nedozví.

Na schodech do patra se zasmála žena a Eshe sebou polekaně trhla. "Ty chlípníku jeden," pleskla muže před sebou a rukou mu vjela mezi nohy. Naklonila se, aby jej políbila a pohled jí sklouzl na dřevěné trámy. "Tři a Jeden," zaječela, když spatřila vznášející se stín. "Stínový přízrak! Stínový přízrak nás přišel všechny zabít!"

Hledící do stolu vzhlédl. Část obličeje měl skrytou v kovové masce, ale odkryté rty se zkřivily do nehezkého úsměvu. "Hleďme!" zasmál se na Princátko. "I stropy na Severu mají uši!"

Eshe několik dlouhých okamžiků zůstala zírat na tvář v masce jako oběť dívající se hadovi do očí. Zoufale si přála zapamatovat si to, co viděla, ale zároveň jí bylo jasné, že to je zbytečné. Muž pod ní rozhodně nebyl ze Severu. Jeho oči zaplály odraženým světlem loučí. Žádný člověk nemá bezbarvé oči.

"Požírač!" pohnula rty bezhlesně. Mléčně bílé oči k ní nevzrušeně vzhlížely.

"Chci ji živou, Princátko," Požírač luskl prsty.

Eshe se zvedla a přeběhla přes pět trámů jak ještě nikdy v životě. Se srdcem bušícím až v krku se zachytila kamenů, ale v třesoucích se prstech jí proklouzly. Tvrdě dopadla na kamennou zem, ale bolest v rukou ani kolenech nevnímala.

"Co se děje?" hlídač probuzený křikem ženy vtrhl dovnitř a zatarasil Eshe cestu.

"Chyť tu holku, tupče!" s hlasitým řinčením zbroje se k ní blížil Princátko. "Nenech ji utéct!"

Těžká ruka dopadla Eshe na rameno a bolestivě jej stiskla. "Mám ji," oznámil hrdě i posměšně strážný.

Rozechvělá Eshe udělala to, co jí kdysi učil otec. Popadla hlídačovu ruku za zápěstí a se silou, o které nevěděla, že ji má, jej přehodila přes rameno. Muž se svalil pod Princátkovy nohy a Princátko s hlasitým zaklením zakopl a dopadl na všech čtyřech.

Eshe vyběhla z hostince přes kaleb směrem k západní hranici města. Z hostince ji pronásledoval zvuk Požíračova smíchu. Za sebou slyšela dusot a řinčení. Princátko se nenechal zastavit a vytrvale ji pronásledoval.

Taky bych udělala, co mi Požírač řekne. Prolétlo Eshe hlavou. A nenechala bych se zastavit.

Přeskočila tmavou díru v kalebu a vrazila do pekařského učedníka nesoucího čerstvé pečivo na trh. Hvězdy na obloce začínaly blednout úsvitem. "Z cesty!" vydechla a prudce ho odstrčila. "Z cesty povídám!"

Učedník s výkřikem upustil pečivo, které se rozkutálelo všude po kalebu; několik koláčků s vyčítavým Žluňk! skončilo v dravé říčce šumící jim pod nohama.

Dusot se přiblížil.

"Tohle zaplatíš!" pekařský účedník ji pevně chytil za plášť a trhl. "Slyšíš?"

"Živou, Princátko!" Eshe se s hrůzou otočila za zvukem káravého hlasu. I když byl Požírač několik metrů od ní, jeho mléčně bílý pohled se na ni pevně upíral. Hladově. Pobaveně. Hrozivě. Neúprosně.

Princátko s podrážněným vydechnutím odhodil lesklou dýku. Přistála pár centimetrů od hladové díry v kalebu. Eshe připadalo, že říčka po zbrani přímo žadoní.

"Pusť!" hlesla vyděšeně a prudce sebou šklubla. Pekařův pomocník byl příliš ponořený ve svém hněvu a blížících se postav si nevšímal.

"Do poslední železné mince, rozumíš?" podrážděně z ní zacloumal. Kápě sklouzla na stranu a vyklouzl z ní pramen jejích vlasů.

S rostoucím děsem sledovala své bílé vlasy, rychle měnící barvu do ohnivě červené. Barva strachu. Ne! Ne! Ne! Prosila je v duchu.

Na okamžik se v úzké uličce rozhostilo hrobové ticho. Pak se všechno stalo naráz. Pekařský učedník ji s děsem a zároveň úctou ve tváři odstrčil od sebe. Princátko se vrhl přes díru v kalebu. Požírač prudce vyrazil kupředu. Pekařův účedník od Eshe bázlivě ustoupil. Kaleb hrozivě zasténal.

A propadl se.

Ledové sevření rychle tekoucí vody Eshe vyrazilo dech a měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Chtěla vykřiknout, ale do úst se jí ihned dostala divoce se valící voda. Divoce máchala rukama a snažila se zachytit. Čehokoliv. Kdekoliv.

Kdesi za ní se Požírač divoce rozeřval, uvězněný na kalebu, ponechán bez své kořisti.

Požírači se divoké vody bojí. Uvědomila si a s vděkem se nechala unášet zpívající říčkou. Díky Tří a Jednomu.

Voda se jí převalila přes tvář.

Eshe rozespale otevřela oči. Chvíli kolem sebe nechápavě mžikala a potlačila zívnutí. Chtěla se protáhnout, ale zjistila, že nemůže. Malá postel. Řekla si se vzpomínkou na lid své matky. Lidé z východních kmenů nebyli vysocí, narozdíl od Seveřanů. A jejich stany a vybavení tomu odpovídaly.

Neochotně se převalila na břicho a obličej se jí celý ocitl ve vodě. Na chvíli zpanikařila a bojovala o dech, než si uvědomila, co se doopravdy stalo.

Požírač! Ve Stenu je Požírač a viděl její vlasy měnit barvu.

Zvedla hlavu a se zakašláním bojovala o dech. Voda, jejíž chlad už dlouho nevnímala, kolem ní rychle stoupala. V temném šeru pod kalebem šátrala rukama kolem sebe a snažila se najít cestu ven. Jenže s tělem, které v chladu ztratilo cit, se špatně hledá úniková cesta.

V nových vlnách na ni doléhala únava a zalévalo ji zrádné teplo. Snažila se bojovat, ale byla tak moc unavená.

Ženský smích smíšený s hlubším mužským. Hlasité kroky.

"Pomoc!" zachroptěla s bolestivě suchými ústy. Kdyby měla více síly, možná, že by se té ironii zasmála. "Pomoc!" Hravá vlnka jí šplíchla vodu do tváře. "Pomoc!" Její hlas byl příliš slabý, než aby pronikl dřevěnými prkny kalebu.

Muž se ženou prošli nad ní. Jejich smích postupně odezníval.

Hloupý způsob smrti. Eshe se pousmála. Ale každý jednou musí zemřit. Se tváří obrácenou vzhůru se dívala na temnotu kalebu nad sebou. Škvírami mezi prohnilými prkny mohla pozorovat východ slunce. Strýc Witeru jí vždy říkával: "Smrt za slunce je vždy dobrá smrt." Voda ji nadnášela výš a výš až měla pocit, že za chvíli nosem prorazí kaleb. Možná by mohla, kdyby jenom měla sílu.

Slunce vyšlo. Několik zářivých, zlatých paprsků deroucích se každou možnou skulinkou, prosvětlilo prostor kolem Eshe.

Zvědavě se kolem sebe rozhlédla. Člověk by měl vědět, kde zemřel. Kameny kolem ní byly pokryty černým nánosem špíny a slizce se leskly pokaždé, když o ně sluneční paprsky zavadily.

Ohlédla se za sebe. Na tváři pekařského učedníka se rozléval blažený úsměv. Roztřesenou rukou se dotkla jeho tváře, ale v prstech bez citu nedokázala řici, zda žije nebo zemřel. Kolem zavalitého těla protékaly pramínky vody.

Pohled jí sklouzl pod nohy. Jakési neforemné tvary blokovaly cestu vodě a vytvořily tak zvláštní přehradu vznášejících se látek.

Opatrně se v úzkém prostoru otočila a s vlasy se otřela o plíseň dřevěných prken kalebu. Bylo jí to jedno. Kdyby dokázala alespoň překážku odstranit, voda by ji mohla odnést až na otevřenou řeku tekoucí středem nového Stenu. Prokřehlými prsty se zachytila ve škvíře mezi prkny a pohledem se ujistila, že bezcitné prsty jsou zaklesnuté opravdu pořádně. Nohama zkusmo před sebou kopla. Bota se jí zachytila ve světle modré látce, která se ve vodě vznášela v téměř hypnotickém tanci.

Několikrát nohou omotanou látkou škubla, ale marně. Látka si ji omotala jako pavouk svou oběť. Zatracené pytle! Který blázen je tady hodil? Slunce na obloze pokročilo. Další paprsky prosvětlily šero kolem ní. Další škubnutí a látka se neochotně odtrhla od zbytku oděvu.

Prázdné, mrtvolné, mléčně bílé oči se na ni nepřítomně dívaly z kdysi kulaté tváře. Opuchlá, vodou nasáklá mrtvola se pohla směrem k Eshe.

Téměř nelidský výkřik pronikl přes dřevěný kaleb.

Then – Padma Gadahar

Vzteklým trhnutím konečně zavázala korzet. Tu pekelnou součást pravé dámy císařského dvora jí všichni Prokletí byli dlužni! Boty jí tlačily, šaty jí začaly být malé přes prsa a k tomu aby začala její služebná něco tušit!

"Vypadni!" vyštěkla na ni Padma, rozezlená na vše okolo ní. "A řekni tomu starému nadrženci, že jestli mi tě pošle ještě jednou, vrátím mu tě o hlavu kratší!"

Téměř šesnáctileté děvče zbledlo a rozechvěle přikývlo. "Ano, paní," řekle a rychle vyběhla z pokoje.

Padma se nenávistně zadívala na obraz v drahém zrcadle. Dvořané a služebnictvo zatím nic netušilo, ale ona už na sobě známky dalšího těhotenství poznala. Jen tak tak se ovládla a nehodila po svém odraze sošku z Winslowského mramoru.

Sten - Meastro D'Eberwin

Meastro odhodil brk a spokojeně se opřel v křesle. Není lehké získat dobrého informátora a ještě těžší je udržet si jej – obzvláště pokud se císařská říše otřásá v základech a trůn je bez následníka. Nejenom to mu však dělalo těžkou hlavu.

Nový král Svobodného Severu Kien C´Omkar z duše nenáviděl veškeré dvorské intriky. Několik schopných a drahých informátorů jeho nelibost zaplatilo životem. Ovšem tímto nový král získal mnohé další nepřátele, kteří v tajnosti volali po obnově Sedmi království.

Samozřejmě, že prostý lid krále miloval a oslavoval. Maestro si založil ruce na břiše a přemýšlivě se zadíval do dohasínajícího plamene v krbu. Ale prostý lid neměl zlato. Ani stříbro. Jediná měna, které měli dostatek, byly železné mince – a ty, naneštěstí pro ně, na Severu měly pramalou cenu.

Dva ze Sedmi králů toužili získat zpět svou moc, ale prozatím měli svázané ruce. Vyčkávat na smrt císaře si však rovněž dovolit nemohli. S prvním poslem, který donese zprávu o smrti císaře na půdu Osmi království, vytáhne král Kien do války o svobodu. A s každým, byť i nepatrným vítězstvím, a s každou, není důležité jak velkou, prohrou, budou vazalové Sedmi králi přísahat věrnost Osmému a jedinému králi Svobodného Severu.

A tak, přímo mladému králi pod nosem, rozkvetly bezbarvé květy intrik. Bezbarvé, bez vůně, zato s trny smrtícími.

Třem a Jedinému díky za ty léta v Thenu. Usmál se maestro a pomalu se postavil. Ta hlupačka Ruri si opravdu myslela, že Seveřané jsou nedotčeni intrikařením! Přešel k oknu a pohledem přejel přes probouzející se město. Spleť uliček až příliš připomínala změť intrik, které bujely za nádhernými, přesto však strohými kamennými zdmi paláců. Pozlacené střechy obydlí Vznešených se zaleskly prvními slunečními paprsky. Jako každé pozlátko. Ale jakmile slunce pomine, i jejich jas zmizí.

"Můj pane," podsatitý posel páchnoucí po zvratcích a pivu bez zaklepání vstoupil dovnitř. Meastro mu podal připravený zapečetěný vzkaz. "Jestli jej doneseš do soumraku, dostaneš dvojnásobek své odměny," řekl maestro. "Jestli se zpozdíš, nedostaneš nic, je ti to jasné?"

Muž si prohrábl mastné vlasy a věnoval maestrovi třízubý úsměv. "Posel doručí včas."

Maestro ho vystrčil za dveře a potichu je za nimi zavřel. Po téměř dvou probdělých dnech na něj dolehla únava. Znaveně si stáhl kovový řetěz vyslance z krku a odhodil ho na zemi ke krbu. Posadil se na postel a s funěním stáhl kožené boty. Přistály v koutě.

Ve zbytku oblečení se natáhl na slámou vycpaném pytli, který hostinský velkodušně nabízel jako postel. Tři a Jeden! Jak já už se těším do Thenu!

Then – Bardolf Cadell

Then nabízel tisíce malých a stovky velkých potěšení. Ať už člověk toužil po nezákonném souboji či chlapcově náručí, schopní obchodníci zákazníkovi obstarali vše. Ihned po zprávě, že císař umírá, se ve městě rozmohl černý trh s jedy a krejčí i výrobci ženských zbraní se nezastavili ve dne v noci.

Bardolf Cadell s letmým úsměvem kopl do mrtvoly před sebou. Mladá Arris Hadar za to zaplatila životem.

Člen císařské gardy ji rychle prohledával. V botách měla mladá aristokratka zašity železné mince, které se nyní s takovou oblibou přetavovaly na štíhlé, dlouhé dýky. Mezi ňadry měla schovanou malou, tmavou skleněnou lahvičku.

"Saere Cadelle," vykřikl gardista a podával Bardolfovi zapečetěný dopis.

Bardolf s pokrčením ramen rozlomil pečeť. "Císař umírá," řekl a otočil se k šokovanému mladíkovi zády. "Někteří by jeho skon velmi rádi urychlili. Takže listovní tajemství, zdá se mi, ztrácí na svém významu. Obzvláště pokud je posel mrtvý."

Pečeť patřila jedné, Bardolfovi velmi dobře známé, rodině. Proč by Gadaharové posílali vzkaz Lammerům? A ještě po takové spodině jako je Arris Hadar? Pokud ta zmije Padma ... Myšlenka se mu při přečtení krátkého vzkazu vytratila z hlavy.

Ohromeně se posadil na kamennou zídku vedoucí kolem Císařských zahrad. Ještě dvakrát si přečetl vzkaz, neochotný věřit vlastním očím. Rty se mu zvlnily chladným úsměvem.

"Gardisto!" křikl rázně na postávajícího muže. Jeho krvavě rudé vlasy mu splývaly zpod přilby do půli zad a ostře kontrastovaly se stříbrnou zbrojí.

"Saere," gardista udělal několik kroků a krátce se poklonil. V ruce třímal otěže. Jeho mohutný hnědák neklidně zafrkal.

"Chci, abys mi přivedl Daewana Hadara," Bardolf znovu opatrně složil vzkaz a strčil si ho do vysoké boty. "Pokud možno tak, aby o tom nevědělo celé město."

"Dle vašeho rozkazu," gardista se znovu uklonil. "Kam si budete přát vězně přivést?"

"Vězně?" zasmál se překvapeně Bardolf. Pak mávl rukou. Proč vlastně ne? "Přiveď ho sem. Pokud možno tak, aby si o tom ještě dneska nepovídal celý Then. Teď jdi."

Rudovlasý gardista s krátkým přikývnutím nasedl na koně a kopnutím do slabin jej pobídl k pohybu.

"Pane," mladý gardista, který mu předal dopis, nyní opatrně přistoupil blíž. "Regent saer Azra Kabir bude chtít tento vzkaz vidět."

"Opravdu?" tmavé obočí vylétlo prudce vzhůru. "Sedí snad regent Kabir na císařském trůně?"

Gardista nejistě přešlápl. "Ne, pane."

"Pak tedy regent saer Azra Kabir," řekl sarkasticky Bardolf, "Nepotřebuje vidět nic. Co se této situace týče, nikdy se nestala."

"Lady náležející k císařskému dvoru byla zavražděna, saere," druhý ze čtyř gardistů, kteří s Cadellem dorazili k zavražděné, vypadal stejně pohoršeně jako jeho bratr ve zbrani.

"V regentově městě. V zahradách, které mají být střeženy regentovy vojáky. Vidíte snad nějakého?" Bardolf rozmáchlým gestem obsáhl velkolepost kolem sebe.

Gardisté se na sebe nejistě podívali. Pak potřásli hlavou. Modré chocholy na hlavě jim směšně poskočily. "Ne, saere."

"A nepřijde vám zvláštní, že tady není žádný z regentových vojáků ani teď, když zde vstoupili hlavní branou Císařských zahrad čtyři ozbrojení gardisté?"

Zdálo se, že mladší z gardistů pochopil. "Pane, obviňujete snad regenta..."

"Neobviňuji nikoho," Bardolf vstal a oprášil si neexistující smítko z tmavého kabátce. "Jenom říkám, že pokud si regent nehlídá své město, nemůže se pak divit, když se k jeho prasečím ouškům nedostane vše."

Gardisté se otočili ke Cadellovi zády.

"Nic se nestalo," připomněl jim Bardolf chladně. "Jak jste řekli. Byla zavražděna lady náležející k císařskému dvoru. Dopadnutí jejího vraha tedy náleží císaři."

"Dle vašeho rozkazu, saere," zamumlaná odpověď téměř nešla slyšet, ale Bardolfovi stačila.