Kde jsi???...

Chladný podzim je stále blíž a blíž, už všechny lístky září zlatavými tóny. A já Tě stále nenacházím. Už tomu bude rok, lásko moje, cos od nás odešel. Cos nechal mne tu samotnou a bezradnou se srdcem na dvakrát zlomeným, ale ty se pořád nevracíš. Řekl jsi hned se vrátím, jen potřebuji čas, avšak kolik, na to jsi asi zapomněl?
Když ubrečená v noci budím se, často tě tu postrádám. Do hlavy mi nějak nejde, kam jsi vlastně šel, nač jsi skončil naši lásku?
Tak dlouhý seriál náš život byl, avšak kam se nám pak vytratil??? Každý náš společný krok, jiní nám záviděli. Dokonce i holkám zdál se pohádkový ten náš svět. Lidé, co nás potkávali na ulicích, jen s úsměvem nás obcházeli. Byli jsme králem a královnou všech plesů…
Ale kde jsi teď?…
Teď možná s jinou náš bývalý příběh začínáš, možná že jsi králem a máš od jejího srdce i bytu klíč. Snad nejsi tam sám? S kým se teď po ulicích loudáš, s kým počítáš hvězdy a komu střílíš pouťové růže?
Krepová, růžová a první květina, byla pro nás jako zvonek co zacinkal, že něco krásného začíná, však jak to, že nezazvonil na konec?
Vím, jak moc jsi mi ublížil, ale já ti přece už dávno odpustila, už dávno na ty chyby zapomněla, tak už se jen prosím vrať zas ke mně zpět. Pamatuji si to loučení, když jsi odešel… Ach já hlupák věděla, že to bude na vždy. Vždyť v tvých očích to bylo napsáno tak jasně, když nezářily jak dřív, tolik krásně.
Plyne si čas a já sama tu zůstávám, nenacházím, nehledám, snad už ani nedoufám, že zase najdeš cestu k nám… já už se asi smířila s tím, že nikdy nezazvoníš u nás, že nebudeš stát za dveřmi s plnou náručí těch nejtmavších rudých růží, že nebudeš mi usínat v klíně. Proč to sakra musí tolik bolet?!! Mé pouhé nic brečící noc co noc, když vídá tě ve snech, se chvěje… sama nevím, proč tě stále ne a ne neprokleje…

První vločka z nebe se snáší a za ní celá její rodina, podívej, jak krásně sněžit začíná… Jen mé štěně a já, hledíme z oken ven, jak cukruje se krajina. Už je tu zima a ty se pořád ještě nevracíš. Kdybych aspoň tušila, kde jsi, jak se ti vede. Jenže hledat tě nehodlám, vždyť to ty jsi řekl dost, vždyť to ty jsi přece odešel, ale cestu nazpět asi nenašel, nebo nehledal??? Kdo ví…
Ve skříních stále voní tvůj parfém, v koupelně tvá kolínská, ó ne je mi tak špatně, tolik se mi stýská a samota v mém srdci jen vzteky si vříská…
Už blíží se štědrý den a já jsem tu pořád sama se svým sladkým štěnětem, spolu oslavíme tyto krásné svátky a já v duchu si přehrávám, co bych si přála za dárky. Je to jen jeden, jsi to ty, lásko…
Co to? Kdo to zvoní, jako kdyby hořelo? A ještě ke všemu večer na Štědrý den???
Pomalu se odebírám ke dveřím, avšak malé štěně mne předstíhá a začíná štěkat. Tak se mi to přeci jen nezdálo a opravdu, někdo stojí za prahem mých dveří. Někdo si na mne vzpomněl, že by kamarádky? Ale ne, ty by přeci nevážily tak náročnou cestu, navíc není prohrnuta pod tou haldou sněhových duchen. No dosti už otázek, prostě otevři a podívej se….
Nevrle a se strachem i vzrušením pomalu beru za kliku. Otvírám rychle, venku je přeci strašný mráz. Vzhlédnu od spodu tu postavu, které se něco blyští na tváři a má něco červeného na prsou, zřejmě šála….
Náhle je mi ale tepleji, srdce buší jako o život a mé tváře se začínají červenat, to pokaždé když mám radost nebo mne cosi z nenadání překvapí. Oči se mi rozjasnily a …. Ach ne… nevěřím…
Jsi to ty, lásko, stojíš tu ve dveřích, a to, co se třpytí, to jsou slzy a to rudé to ne šála, ale ohromná kytice těch nejtmavších rudých růží….. V očích se asi ptáš, proč nezvu tě dál, ale já se nezmáhám na slova, pouze tě vtáhnu dovnitř a dlouho se ti dívám do očí, do těch krásných očí, zase září jako tenkrát…
Vím, čekáš, co udělám, ale co mohu udělat já víc, mé srdce se mne neptá, vždyť to je ta chvíle, o které jsem snila, pro kterou jsem tolik slz vyplakala a teď? Teď je najednou tu.
Musím tě políbit, líbám tě tolik a držím pevně, už nikdy tě nechci ztratit…
Ne, já neptám se, proč odešel jsi, ale proč jsi se vrátil…. Vrátil? Ach ano, vrátil, není to sen, vážně se mi to nezdá, sedím tu u tebe a ty máš mé dlaně na své tváři, na své uplakané tváři, oběma tečou nám slzy. Ale to ne bolest, to štěstí, láska…
Nikdy víc tě neopustím, slibujeme si celou tu kouzelnou štědrou noc… Ve tmě se rozplývá naše sladké ,,Miluji tě“ a svět, nám zase závidí, vše je jako dřív, ale tentokrát už doopravdy…