Vzpomínky...

„Vždy když zavřu oči a zasním se, vidím tebe. Pamatuji si tu chvíli, jakoby to bylo dnes a tys nikdy neodešla. Byl zrovna podzim. Tvé oblíbené roční období. Pobíhala jsi mezi spadeným listím a rozhazovala jsi ho všude kolem. Listopadové paprsky si pohrávaly s tvými kaštanovými vlasy, které ti padaly do obličeje. Nejspíš tě lechtaly, protože jsi pořád tak legračně pohazovala hlavou. Také si pamatuji tvé modré oči. Tak upřímné a tehdy ještě plné naivity a víry v dobro. A tvůj nos, posetý malými pihami, které jsi tolik nenáviděla a já je obdivoval. Stejně jako dolíček na tvé pravé tváři. Pořád jsi nadávala, že nic nemůžeš mít úplné, ale to tě dělalo výjimečnou. Bez toho bys to nebyla ty. Ale ze všeho nejvíc mi chybí tvůj úsměv. Jak jsi tam pobíhala mezi tím listím a nahlas ses smála… Bylo to jak terapie. Stačilo se na tebe podívat a člověk zapomenul na své problémy a musel se smát s tebou. Kéž by šel čas vrátit zpět. Postaral bych se o to, aby tě svět nezklamal, abys mohla zůstat navždy šťastná a usměvavá. Kéž by se jen tehdy naše cesty nerozdělily. Ale bohužel musíme žít přítomností… Udělat tlustou čáru za tím co bylo, abychom měli nějakou budoucnost. Takže buď sbohem, lásko, zůstaň jen ve snách, ať mohu jít dál.“