Odejdi se mnou

Norah uchopila mikrofon do své pravice a zazpívala první tóny svým křehkým jazzovým hlasem za slabého klavírního doprovodu. Bar U Zlatého Stromu se dal do pohybu. Svobodní pánové v oblecích se chopili něžných, v rukavičkách zakrytých rukou svobodných dam, manželé vyzvali své manželky, milenci milenky a ti všichni spolu začali tančit pomalé láskyplné kroky, před nízkým pódiem, za doprovodu andělského zpěvu. Záře a lesk dámských šatů pohybujících se po parketu se znásobovali v odrazech barových světel a prosvěcovali celou místnost.
Pan Hawkins postával u zábradlí, a co chvíli kontroloval své zlaté hodinky, pověšené na vnitřní klopě svého tmavého saka. Bylo dávno po desáté a pan Smith se stále neukázal. Lehce pokrčil rameny a otočil se k východu, když v tom se záclona u dveří odsunula a dovnitř vešel asi čtyřicetiletý muž, už od pohledu gentleman, v hnědé vestě, černé košili a béžových kalhotách. V jeho vlasech se sem tam mihl náznak šedin a jeho tvář obsahovala náznaky vrásek. Prošel kolem dlouhého baru a usadil se do třetí lavice. Pan Hawkins neotálel a vydal se rovnou za ním.
,,Pan Smith?“ otázal se jednoduše sedícího pána.
,,A vy budete pan Hawkins, nemýlím-li se?“odpověděl mu a zvedl se z lavice s napřaženou rukou k pozdravu. Krátce si potřásli a posadili se naproti sobě. Dlouhou chvíli jen mlčeli a pozorovali se. Slečna Norah dokončila svou druhou píseň a plynule navázala na další. Taneční parket zůstal stále naplněn, neboť všichni omámeně tančili, pohybující se jako loutky vedeni jejím nadpozemsky krásným zpěvem.
,,Jak jste starý, pane Hawkinsi?“prolomil mlčení pan Smith.
,,Je mi třicet dva let.“odpověděl stručně a nezaujatě pan Hawkins, neboť se zaposlouchal do písně, kterou zrovna slečna Norah zpívala.
,Odejdi se mnou…’ zaznívalo z beden a pan Hawkins zasněně pozoroval slečnu Norah.
,,Pracujete?“ pokračoval další otázkou pan Smith.
,,Mám firmu na Wall street. Přeprava zboží, Evropa a Asie.“
,,Tak to jste v tom případě asi dost procestoval, že?“
Pan Hawkins se neklidně zavrtěl na židli a napil se ze své sklenky.
,,Omlouvám se za to, jestli to vyzní hrubě, ale to si opravdu budeme povídat o mé práci?“
Pan Smith se zasmál a napil se taky.
,,Krásná píseň, viďte? Slečna Norah je opravdu úžasná.“
,,To tedy ano.“poznamenal nechápavě pan Hawkins a podezřívavě si pana Smithe přeměřoval očima.
,,Lisa ji miluje.“řekl tiše pan Smith a pan Hawkins sklopil oči dolů.
,,Já vím.“reagoval ještě tišeji.
,,Jistě, že to víte.“
,,Podívejte, pane Smithy, udělejte, co musíte. Jestli mě chcete uhodit, udělejte to. Jestli mi chcete rozbít o hlavu židli, udělejte to, ale prosím vás, hlavně přestaňme předstírat, že jsme nějací přátelé.“
,,Pokud bych vás uhodil nebo vám nějak ublížil, změnilo by to něco? Pokud bych na vás poslal několik mužů aby vám dali pořádně do těla, změnilo by to něco?“otázal se zcela upřímně pan Smith.
,,Ne.“odpověděl s pevným přesvědčením pan Hawkins.
,,Proč bych to tedy dělal? Čistě pro mé potěšení? Nenalézám žádnou zálibu v soubojích a rvačkách nebo v působení bolesti. Já vás chápu a chci vám pomoct.“
Pan Hawkins zvedl pochybovačně jedno obočí a pousmál se.
,,Jak mi chcete pomoct?“
,,Řekněte, prosím, jak jste ji poznal?“
,,Ale…“
,,Prosím!“ naléhal pan Smith a pan Hawkins tedy začal vyprávět:
,,Stalo se to tady. Tady jsme se poprvé seznámili. Slečna Norah zpívala: Odejdi se mnou, a tu noc podávala excelentní výkon. Stejně jako dneska, taneční parket byl zaplněný. Nikdo nedokázal jen tak sedět až na mně a pár přiopilých mládenců u baru. Usrkával jsem svou sklenici whisky a zasněně si pobrukoval její úžasnou melodii, když v tom vešla dovnitř. Seděl jsem vedle vchodu, takže jsem ji ihned spatřil. Měla na sobě krátké, zlatavé šaty a světle hnědou čelenkou na hlavě. Objednala si gin s tonikem a s okouzleným úsměvem pozorovala parket. Krátce otočila hlavu mým směrem a my se střetli pohledem. Byl to ten nejkouzelnější okamžik v mém mizerném životě. Usmála se na mně. Přistihl jsem se u toho, jak mi sklenice vyklouzává z ruky, tak moc mě ten úsměv zaskočil. Rychle jsem tedy vypil zbytek jejího obsahu na kuráž a vyskočil jsem, abych ji vyzval k tanci, jenomže byl jsem předběhnut nějakým cizincem, který mi zastoupil cestu a začal s ní mluvit. Já se vzdal své šance a otočil se k odchodu, když v tom jsem ale ucítil dotek na svém rameni. ,Smím prosit?' zeptala se mě tím svým něžným hlasem. Já neodpověděl pouze jsem ji uchopil za ruku a přešel s ní na parket. Tančili jsme do pomalého rytmu Nořiných písní a já jsem cítil radostný tlukot mého srdce. Tančili jsme, dokud Norah nepřestala zpívat. Odebrali jsme se k baru, usadili se a dlouze si povídali. Nevypadala, že je zadaná a já si pomalu maloval naší budoucnost, protože jsem byl v radostné extázi, jako malý kluk, který dostane svou vysněnou hračku. Vyšli jsme do hluboké noci a procházeli se kolem Hudsonu, když se najednou zastavila, přitáhla mě k sobě a zašeptala: Není to nádherná…"
Pan Smith jej přerušil:
,,Není to nádherná noc, pro kousek štěstí za svitu měsíce?“
Pan Hawkins jej překvapeně a nechápavě pozoroval.
,,Omlouvám se, prosím pokračujte.“ vyzval jej pan Smith a pohodlně se opřel o opěrátko.
,,Stáli jsme tam a objímali se a znovu jsme tančili v rytmu našich srdcí. Slabě jsem jí do ucha prozpěvoval Nořino: Odejdi se mnou. Už v tu noc jsem věděl, že ji musím mít. Už tehdy jsem věděl, že ji miluji, tak strašně zvláštně a neobyčejně, že mi stačila jedna noc, abych to zjistil. No a tak to začalo. Takhle jsme se poznali a od té doby se nic nezměnilo.“
Pan Smith se k Hawkinsovu překvapení smutně pousmál.
,,Umím si to živě představit a úplně vás chápu. O to víc mě mrzí, když vím, jak to dopadne.“
,,A jak si představujete, že to dopadne?“ zeptal se s lehce výsměšným podtónem pan Hawkins.
Pan Smith se zhluboka nadechl a vypil zbytek svojí sklenice. Kývl na barmana a ten vzápětí přiběhl s novou sklenicí. Norah dokončila píseň a odběhla z pódia, načež se parket vyprázdnil.
,,Je konec, pane Hawkinsi.“
,,Jak to myslíte?“
,,Vy a Lisa...je konec. Velice bych si přál, abyste se teď hned zvedl, přijal to jako fakt a ušetřil se tak zbytečného trápení. Ale vy to neuděláte, že?“
Pan Hawkins rozčíleně vyskočil ze židle.
,,No to si buďte jist, že to neudělám! Podívejte, já ji miluji, ať se vám to líbí nebo ne! Mrzí mně, že vám to ubližuje, protože mi nepřipadáte jako špatný člověk, ale stalo se a já to nevrátím! Nikdy bych to nevrátil! A pokud bude Lisa chtít od vás odejít, budu stát při ni! Dokud neřekne ona, žádný konec není!“
Pan Smith klidně vstal od stolu a znovu najednou vyhltl sklenku.
,,V tom případě vás poprosím, jestli byste mě mohl následovat.“
,,Kam?“
,,Za Lisou.“řekl s posmutnělým nádechem pan Smith a pan Hawkins nechápavě skrčil obočí.
,,Vy si ze mě snad děláte srandu.“
,,Když se jedná o Lisu, nikdy nežertuji. Prosím vás. Nemusíte se bát, nechci vám ublížit ani nás nikde nečeká skupinka mužů, aby vás napadla, dávám vám své slovo. Nic se vám nestane.“
Pan Hawkins začal nervózně lupat klouby na prstech. Vytáhl z klopy svého saka hodinky a rychle zkontroloval čas.
,,Dobře půjdu s vámi,“ přisvědčil nakonec a spolu s panem Smithem se vydal k východu. Naposled se ohlédnul na slečnu Norah, která protahovala své vysoké C a nechávala ho vyznít do ztracena. Bar reagoval nadšeným aplausem. Pan Hawkins uznale pokýval hlavou a zamyšleně vyšel z baru ven.
Pan Smith postával před dveřmi a pokuřoval svou čerstvě zapálenou cigaretu. Zdvořile nabídl i svému společníkovi ale ten odmítl. Pan Hawkins se cítil nervózně, když pozoroval jeho klidný obličej, který neprozrazoval žádné z úmyslů, které by pan Smith mohl mít.
,,Půjdeme?“zeptal se nakonec a přerušil tak další chvíli ticha.
,,Ale jistě, omlouvám se, zamyslel jsem se,“řekl pan Smith a vyrazil kupředu. Pan Hawkins kráčel téměř souběžně s ním a zoufale se snažil přijít na to, co chce pan Smith touto konfrontací získat.
Začal si dokonce myslet, že Lisa ve skutečnosti nikdy odejít nechtěla a teď si spolu s manželem užijí jeho ponížení. Vzápětí ale tyto myšlenky zavrhl, protože mu to příliš nereálné.
,,Krásná noc, nemyslíte?“ poznamenal nadšen pan Smith. Pan Hawkins něco nesrozumitelného zamumlal v odpověď, ale v duchu souhlasil. Byla hluboká jarní noc, lehký vítr jim pohazoval s tenkými kabáty a cuchal vlasy. Zima jim ale přesto nebyla. Procházeli kolem parku, který vykazoval známky rostoucí zeleně a zkrášloval tak šedou fádnost Newyorských ulic.
Nervozita pana Hawkinse se zvětšovala rovnoměrně s tím, jak se přibližovala ulice, na které Smithovi bydleli. Dosáhla nejvyššího vrcholu, když se zastavili před domovními dveřmi.
,,Pane Hawkinsi, stále se můžete otočit, odejít a zapomenout.“ upozornil jej pan Smith. Pan Hawkins ale stál zatvrzele na místě a nehodlal odcházet. Pan Smith tedy vytáhl z kapsy klíče a odemkl vchodové dveře. Vešli dovnitř vysoké budovy a po schodech vystoupali do třetího patra. Pan Hawkins cítil, jak se potí a jak mu srdce buší čím dál tím víc. Nevěděl, co ho čeká a to ho vyvádělo z míry. Pan Smith otevřel dveře jejich bytu a společně vešli dovnitř. Pan Hawkins si uvědomil, že téměř ani nedýchá. V tom uslyšel její lehké cupitavé kroky a Lisa vešla do předsíně. Stejná jako vždycky, stejný úsměv, stejný obličej, stejný postoj ale něco se změnilo, uvědomil si vyděšeně pan Hawkins.
,,Ahoj miláčku, ty už jsi doma? A kdopak je tohle, nějaký tvůj přítel?“
Pan Hawkins ji užasle pozoroval. Věděl, co se změnilo. Pozorovalo ho naprosto neznámým pohledem. Jako kdyby ho opravdu nikdy předtím neviděla.
,,Liz? Co to děláš?“zeptal se ji s obavami v hlase.
,,Promiňte, my se známe?“
,,Liz. Miláčku, co to má znamenat?“
Liz skrčila čelo a tázavě na pana Hawkinse pohlédla.
,,Trevore, kdo je tenhle pán?“
,,Je to jeden můj pacient,“ odpověděl po chvíli hustého ticha pan Smith.
,,A dost! Co to má znamenat! Liz! Co se to děje?“rozkřiknul se zničehonic pan Hawkins a vykročil k Liz s napřaženou rukou. Ta se ale lekla a ustoupila dozadu, zatímco pan Smith uchopil pana Hawkinse za rameno.
,,Uklidněte se, prosím, děsíte ji!“upozornil jej a stáhl ho zpátky. Pan Hawkins panicky trhal hlavou střídavě od Lis k panu Smithovi a doufal, že mu někdo vysvětlí co se děje, neboť si připadal, že se mu za chvíli rozskočí hlava na několik kusů.
,,Co…jak… Liz...no tak, to jsem já!“naříkal zoufale s pohledem upřeným k ní. Liz na něj vyděšeně hleděla.
,,Miláčku, vrať se do ložnice, přišel jsem si jenom pro deštník a vrátíme se tady s panem Hawkinsem ven něco dořešit, dobře?“řekl pan Smith a Liz váhavě opustila místnost. Pan Hawkins mlčenlivě stál a zíral před sebe.
,,Pojďte ven.“zavelel pan Smith a s rukou kolem jeho ramen jej vyvedl z bytu zpátky ven.
Vyšli z baráku a pan Hawkins mlčky a vystrašeně kráčel potácivým krokem kupředu. Pan Smith jej dohnal a posadil na nejbližší lavičku. S hlubokým soucitem pozoroval jeho vyděšený obličej.
,,Nechcete se něčeho napít? Můžeme…“
,,Nechci se s vámi napít! Chci vědět, co se to děje?“přerušil jej pan Hawkins a rozčíleně udeřil do lavice, na které seděl.
,,Nepamatuje si vás,“ odpověděl mu prostě pan Smith.
,,Co mi to tu vykládáte? Jak nepamatuje si vás?“
,,Nepamatuje si, že by s vámi někdy mluvila. Nepamatuje si, jak jste tancovali, líbali se…,“ ztěžka se nadechl, ,,milovali se. Nepamatuje si nic z toho. Nezná vás. Jste pro ní cizí člověk.“
,,To – to,“ koktal rozčíleně pan Hawkins, ,,to je vyloučeno! To je absolutní blbost!“
,,Kéž by,“ odpověděl pan Smith procítěně.
,,Přestaňte mi tu vykládat nesmysly a řekněte mi co to má znamenat!“
,,Pane Hawkinsi, tohle nejsou nesmysly! Má žena…,“ znovu si hluboce povzdechl a jeho ret se lehce rozechvěl, ,,má žena trpí vzácnou nemocí. Trpí výpadky paměti. Ona vás opravdu nezná.“
,,Nevěřím, ne. Prostě ne! To...to není možné!“ zamítal pan Hawkins vytrvale, protože jeho mozek odmítal přijmout tento krutý fakt.
Pan Smith mu shovívavě položil ruku na rameno.
,,Nejste její první, a ani její poslední, s kterým mě takto…podvedla.“
Pan Hawkins ze sebe setřásl jeho ruku a vzrušeně vyskočil z lavičky.
,,Ale...taková nemoc nemůže být. Ne!“
,,Je to velice, ale opravdu velice vzácná nemoc. Nedávno jí zkoumal doktor Alzheimer v Německu. Projevuje se takovýmito výpadky paměti. Lisa prostě jednou za čas odejde z domu a zapomene na mně. Zapomene, že je vdaná. Jde do Zlatého Stromu a zamiluje se tam do tmavovlasého vysokého krasavce, jakým jsem kdysi byl. Stráví s ním nějaký čas a pak se to stane znovu. Ona se vrátí domů a neví co se dělo. Myslí si, že byla nakoupit nebo u nějaké přítelkyně. Neví, že byla měsíc pryč s někým úplně jiným. Nepamatuje si vůbec nic.“
Pan Hawkins ztěžka zalapal po dechu a zhroutil se zpátky na lavičku. Hodnou chvíli tam seděli v tichosti, každý se svými myšlenkami a ono ticho nakonec prolomil pan Hawkins.
,,Jakto, že s ní pořád jste? Jak to můžete vydržet? Když víte, že vás kdykoliv znovu podvede.“
,,Vy sám jste poznal, jak lehké je se do ní zamilovat. Jsem s ní už přes patnáct let. Kdybyste byl vy v mé situaci, miloval byste ji pořád stejně a věděl byste, že ona miluje jenom vás, a že se k vám vždycky vrátí, nezůstal byste? Vždyť ona prožívá naše první setkání pořád znovu a znovu.“
Pan Hawkins si zamyšleně přejel rukou po strništi a pan Smith si pomyslel, že během poslední hodiny zestárl o několik let.
,,Asi...asi zůstal.“
,,Tak vidíte.“
Znovu nastala chvíle ticha, dokud pan Smith nevstal.
,,Je mi opravdu líto, jak to skončilo. Nechám vás už tedy o samotě, máte dozajista nad čím přemýšlet a prosím vás! Nechoďte už za ní. Akorát ji vyděsíte a ničemu nepomůžete.“
Pan Hawkins nepatrně přikývl hlavou, protože věděl, že má pravdu. Silně jej rozbolela hlava a měl pocit, že každou chvíli bude zvracet. Těžko se mu dýchalo, a v ústech cítil sucho. Pan Smith jej naposledy soustrastně poplácal po rameni a otočil se k odchodu.
Když se vrátil do svého bytu už ode dveří uslyšel ten nádherný hlas. Odejdi se mnou, zaznívalo z gramofonu. Pan Smith vkročil do ložnice a s úsměvem pohlédl na Lizu ležící na posteli, oděnou pouze v lehké noční košilce.
,,Vyřízeno? Máš teď chvilku?“ pronesla svým svůdným hlasem, kterému nikdo nedokázal odolat. Sundal si kabát a lehl si vedle ní do postele. Leželi vedle sebe a on ji jezdil prsty po polonahých zádech. Otevřeným oknem do pokoje vklouzával paprsek měsíce.
,,Není to nádherná noc pro kousek štěstí za svitu měsíce?“ zašeptala láskyplně Liz a natáhla se, aby jej něžně a dlouze políbila. V očích se mu zaleskly slzy.
,,To je, lásko. To tedy je.“