Jestlipak Albína někdy viděla mrože?

Jestlipak Albína už někdy viděla mrože?

Na Hliňáku stával starý sirotčinec. Hliňák byl kopec - sirotek v širých rovinách táhnoucích se od Kalužin, které sluly velkým množstvím štik, a říčkou Štičinou, ve které zase žádná štika nikdy nežila. Zato tam byla spousta raků. Přesto byly štiky místním vývozním artiklem číslo jedna. Rybáři od Štičiny chodívali přes pláně do Kalužin, kde na štiky stražili proutěné sádky, nadhazovali sítě i háčky s kroutícími se tučnými červy a zdolávali jeden majestátní úlovek za druhým. Když se jim nechtěně mezi úlovek připletla nějaká muréna nebo mřenka, nenechali ji mřít nadarmo a cestou zpátky do Štičiny se stavili na Hliňáku a obdarovali povětšinou hladově vyhlížející siroty. I když je pravda, že většina rybářů tam nechodila ani tak kvůli sirotkům jako kvůli krásné sestře Albíně, která se o celý sirotčinec starala. Vždycky se hezky smála, a když odcházeli, mávala rybářům z oken a volala na ně: „Pánbůh Vám to oplať“

Jirkovi se Albína také líbila, jak ona uměla mávat rukou, sem tam v ní držela i bílý kapesníček. Jak uměla rozkošně vyslovovat Ť na konci fráze „Pánbůh Vám to oplať.“ I myslil na ni každý večer, než usnul a říkal si, že někde pod jeptiškou se musí také skrývat žena. Představoval, že té ženě podává koš plný murén a ona jen od něj přebírá, lehce se ho při tom dotýká na hřbetu ruky, směje se a říká, že jsou ještě ošklivější, než ty poslední. Pak se spolu procházejí zahradou, nechává si pojmenovávat všechny hladové sirotky: Políček, Hluchoň, Rakovina, Mozkáč, malá Tuberka, Marmeláda, Červená Karolínka, Herkules, Lepřenka, bratři Markoman a Narkoman, Krvinka … Většinou usnul už někde u Marmelády, jen když se sestře Albíně v jeho představách hodně bělaly zuby, usnul až u Krvinky.

Jednou se zvečera vracel Jirka od Kalužiny a táhl krom pěti štičích princezen také jednoho omráčeného mrože. Nebyl to typický úlovek a rozhodně nebyl pod míru. U cirkusáků by za něj dostal pěkných pár dukátů. Ovšem když viděl v soumraku tyčit se kopec Hliňák a na něm architektonickou chatrč, klášter v novoromantickém stylu, ptal se sám sebe, jestli Albína někdy viděla mrože, jak balancuje s míčem na čumáku a jestli tam mají míč. Usoudil, že by se určitě roztomile smála a říkala, že míč nemají, ale mrož že je hezký, jen o trochu ošklivější, než ty murény. A že právě četla v kuchařce, jak připravit mrože s brusinkami na víně, a že půjde otevřít tu láhev, co si schovává pod uvolněným prknem v podlaze na slavnostní příležitost. Když se probral ze svého zasnění, zjistil, že stojí na Hliňáku, před branami sirotčince. Zabušil a po chvilce za dveřmi uslyšel srdceryvný kašel, to přiběhla otevřít Tuberka. Chvíli marně zápasila se západkou, pak se ozval něžný andělský hlas, řekl: „Musíš jemněji, je to delikátní mechanismus, příště si zavolej na pomoc Herkula“ a pak se dveře rozlétly a stála tam ona, Albína v bělostné říze, která jí ladila k vlasům barvy zralého chmýří bodláků. Za ní pokašlávala Tuberka a z dvora nesměle, leč zvědavě nakukoval Krvinka s Hluchoněm. Albína pokynula rukou a pozvala Jirku dál. Vtáhl dovnitř mrože a ona se podivovala, jak může být něco ošklivějšího, než murény a roztomile se smála. Umí toho spoustu s míčem, rozpovídal se Jirka v přesvědčení, že míče mít nebudou. Chtěl udělat dojem. Políček jeden má, hlásila pohotově Lepřenka, která se zčistajasna objevila a hned se někam rozutekla. Jirka duchaplně využil situace a pronesl, že mroži mají rádi vodu a že bude ještě chvíli trvat, než se probere z rány, kterou mu dal pádlem. A tak zatáhli společně mrože do koupelny, která se skládala z velké dřevěné kádě plné vody, menší dřevěné prázdné kádě, dvou smetáků u dveří a zrcadla na stěně. Když ho tam zamknuli, Albína pronesla, že je na čase uložit sirotky na slamáky. Když odcházela, díval se za její povlávajícím šatem a cítil obdiv, jak snadno celý svůj úděl zvládá. Odněkud se ozvalo se zapískání na píšťalku a děti se začaly sbíhat ze všech směrů. Jirka vyrazil do zahrady, sednul si na lavičku a pozoroval, jak se Slunce kloní k západu a babočky paví očka uvolňují na karafiátech místo nočním můrám.

Lomoz v domě zanedlouho utichl a ozvala se andělská melodie ukolébavky. Je to tím hlasem, není divu, že ji vše poslouchá na slovo, pomyslel si Jirka a zavřel oči. I příroda mu potvrdila jeho domněnku. Vítr přestal vát a naslouchal něžné písni, Slunce se zachumlalo do červánku a předstíralo, že spí, motýli i můry znehybněly a bály se tlesknout křídly, aby nenarušily tuto kouzelnou chvíli. Jen kdesi zdálky se ozvala rošťácká kukačka, ovšem kdosi ji sprostě okřiknul a tak zase hned kukat přestala. Pak píseň utichla a život se okolo rozproudil opět naplno. Vítr odvál ještě omámené motýly, kukačka hlásila přesný čas a Jirka tiše podřimoval. Nevšiml si chvíle, kdy si k němu přisedla, ani netušil, jak dlouho tam seděla. Ale muselo to být dost dlouho, protože když ho probudil koncert pro čtyři housle, dvě violy, violoncello a basso continuo č. 9 v podání orchestrálního uskupení cvrčků, tiše oddychovala, opřená mu o rameno. Pozoroval její spánek a byl tím nejšťastnějším Jirkou na světě. Každý detail byl dokonalý, oceánská vlnka úsměvu na rudých rtech, drobná ňadra pomalu se vzdouvající do taktu basového cvrčka, hřející prsty zlehka se dotýkajíc hřbetu jeho ruky. Byla krásná a křehká, bílá jako srpek měsíce žnoucího hvězdné lány. Objal ji a opatrně ji k sobě přitáhl, tiše zavrněla. Jeptiška v ženě spala.

Z novoromantického domu v pozadí romantické scény se ozval srdceryvný dětský křik smíšený s mrožím vytím. Albína se s trhnutím probudila, vyklouzla z Jirkova obětí a bez přemýšlení vyběhla k domu. Jirka jí byl v patách. „To je Políček!“ Běželi za děsivými zvuky, které přecházely od dětského křiku ke spokojenému mrožímu chrochtání, rovnou ke koupelně. U dveří vyvalených dokořán se válel pruhovaný barevný míč. Nahlédli dovnitř a s úlekem pozorovali zdevastovanou koupelnu, které vévodil mrož, z jehož tlamy mezi kly trčely dětské nožičky s červenými punčoškami. V koutě koupelny ležel Políček a v němé hrůze ukazoval na mrože, “Sežral Karolínku!“ „Karolínko!“ Vykřikla Albína, zhroutila se na kolena a začala brečet. Jirka neváhal a začal zachraňovat situaci. Vzal do ruky míč a začal jím mávat mrožovi před čumákem. Mrož zpozorněl, začal panáčkovat, vyplivl Karolínku, která byla trochu oslintaná, v šoku, ale na první pohled se zdálo, že má všechny končetiny. Jirka míč vyhodil do vzduchu, kde opsal balistickou křivku a přistál mroži na čumáku. Mrož začal balancovat, točil s míčem sem a tam, pleskal do něj všemi možnými ploutvemi a právě ve chvíli, kdy jeho číslo vrcholilo trojitým tulupem s míčem nabodnutým na klu, chopil se Jirka smetáku a přetáhl s ním mrože po hlavě. Mrož se zamotal, stihl se ještě uklonit, přičemž rozbil zrcadlo a svalil se do zbytků velké kádě. Políček, kterému již otrnulo, pronesl: „Teď bude mít sedm roků smů…“ Nestihl větu dokončit, protože dostal políček od Albíny, která rozhodným hlasem pronesla: „Ty vždycky musíš natropit nějakou neplechu, mazej spát.“ Políček si držel tvář a vyběhl z koupelny. Jirka mezitím překontroloval podruhé a důkladněji Karolínčiny končetiny a zjistil, že chybí jen ty méně viditelné a méně významné, takže tento incident nebude mít na její společenský život rozhodující vliv. Karolínka se usmála: „To byl ale prýma mroš“ a utíkala do postýlky. Albína si oddychla, objala Jirku a jako dík mu dala pusu na levou tvář. A on jakože byl kdysi v kostele, tak věděl, co se patří a nastavil i tu druhou. Pak stáli v ruku v ruce nad zavalitým tělem mrože a přemýšleli, jak ho nejlépe zužitkují.

Rozbití zrcadla nepřineslo mroži 7 let smůly, po sedmi dnech už z něj nezůstalo nic, co by mohlo smůlu nebo potažmo štěstí mít. Sirotci si dopřávali k obědu mroží řízky s brusinkami, mroží panenku na víně, Mozkáč si dal mroží mozek s rohlíkem, jen Políček měl prozatím zakázáno ochutnat a musel koukat, jak Markoman mlaská a Narkoman píchá do své ploutve neoznačenou platovou injekcí. Facka ho ještě pálila na tváři, přesto se neubránil úsměvu. Kdo ví, kdyby ho s Karolínkou neprobudili, možná by si mrože Jirka odvedl a prodal ho do cirkusu. Teď máme „díky mně“ mroží hody. Věděl, že nakonec se nad ním taky slitují a dostane svůj podíl.
Když Jirka z Hliňáku odcházel, Albína mu mávala z okna, usmívala se a volala na něj to své „Pánbůh Ti to oplať“ A dodala ještě navíc: „A příště přines raděj koš murén, hlavně už žádné ploutvonožce.“ Snášel se z kopce dolů s pocitem blahého štěstí, srdcem se mu rytmicky proháněla sem a tam nerozlitá láska.

O několik dní později se opět vydal na rybolov. Byl to dobrý lov, ulovil 8 štik a ani jednoho mrože. Když prohlížel poslední síť, našel tam ovšem něco, co neočekával. Byla to krakatice. „Dostal bych za ni u cirkusáků hezkých pár dukátů,“ pomyslel si. A hned v zápětí ho napadlo: „Jestlipak Albína už někdy viděla krakatici, jak žongluje s tenisáky?“