Láska se neptá: Ctiradova kletba

„NA ČLOVĚKA JE VŽDY NALOŽENO JEN TOLIK, KOLIK TOHO DOKÁŽE ZVLÁDNOUT.“ To byla věta, která mě provázela mým dosavadním životem snad na každém kroku, vlastně nejoblíbenější věta mé matky. Jenže já jí nikdy nevěřila. Kdyby to byla pravda pravdoucí, nemusely by přece být na Nuselském mostě nainstalovány ty nákladné zátarasy proti sebevrahům. Ale jsou tam.
Všechno se stalo před několika lety. Dobrá, lhát Vám asi nemá smysl, tak to vyzradím vše do detailů. Je to jen pár hodin, od doby kdy to všechno skončilo. Pro mě to byl více než rok na houpačce osudu a v zásadě také nejrozporuplnější rok, co se mé citové stránky týče. Nebudu Vám vykládat do detailů všechno, protože to by vydalo nejen na krátkou povídku, ale možná dokonce na celou knihu. Byla by to kniha zajímavá jen pro mne, osobu, která to zažila a více, či méně jí to poznamenalo. Abych tedy shrnula takový můj celkový dojem, nepotřebuji moc slov. Jeden den jsem byla v nebi a druhý jsem lezla kanálem melancholické deprese. Ne že bych taková nebyla vždy, ale rozhodně ne tak extrémně. Jako bych to nebyla já, nýbrž jen figurka z hollywoodského filmu, se kterou si osud pohrával jako v šachové partii. Byla jsem dáma a tou jsem naštěstí také zůstala, i když mě srazil na kolena, pošlapal a zničil mou důvěru. I přes to všechno jsem stále taková malá poražená dáma, kterou srazil vlastní král. Král, kterému můžeme říkat všelijak. Vám je pravděpodobně jedno jestli to bude Vítek, Matěj, Martin nebo Daniel. Jaké jméno si vyberu je v tomto případě jen na mně. Takže to bude Daniel. Známí by se mi asi smáli nad volbou tohoto jména, ale vězte, že jsem ho nevybrala náhodou. To jméno bude právě teď vyjadřovat vše, celý ten můj zbořený černobílý svět.
Abych pravdu řekla, znali jsme se dlouho. Pamatuji si, jak ho matka poprvé přivedla do školky, jak brečel a s nikým se nechtěl bavit. Byli nám tak tři roky. Pak jsme se sešli na základce a Dan rozhodně nepatřil mezi ty kluky, za kterými by se každá holka otočila. Byl zvláštní, jiný a hrozně si vymýšlel. Ale byla s ním celkem legrace. Následoval čas střední školy a to znamenalo odluku na dlouhých sedm let. Ne že by mě to nějakým způsobem vadilo, byl pro mne totiž jen dalším nezajímavým spolužákem. Každý jsme dospívali jinde a také zcela jinak. Aby jste vše správně pochopili, musím Vám na sebe něco prozradit. Moje gymnázium byla nejlepší škola, kterou si vůbec dovedete představit. Změnila mne a já jsem za to opravdu ráda. Možná ze mne vyrostl exemplář prapodivné osoby, ale díky této škole mám něco navíc. Naučila jsem se nejen toleranci, ale i tomu, jak by se k sobě měli lidé chovat. Naše malá katolická škola byla jakýmsi ostrůvkem mravů zastupujících minulé generace. Nejdříve jsem se bránila tomu zpátečnictví, ale nakonec to pro mne byly možná nejlepší roky mého života, protože nikde asi už nenarazím na tak báječné lidi, jako tam. Vyrůstat v dnešní době totiž není vůbec jednoduché, pořád Vás společnost někam tlačí a odolávat zvládne jen málokdo. To co vidíte každý den na ulici, to co Vás možná také pobuřuje při jízdě autobusem, to vše je podle mého názoru následkem davového šílenství a my jsme navíc velice ochotní se chovat jako ovce. Ne že by u nás na škole byli všichni svatí, dospívání u nás proběhlo vcelku normálně, ale přes to všechno to u nás fungovalo, alespoň v pozdějších letech trochu jinak než v jiných kolektivech. Lidé se více snažili být takoví, jako byl ten nejlepší z nás a ne ten s největším egem nebo nejbohatšími rodiči. Kamkoli nyní přijdu, vím, že jsem trochu jiná. Možná ve mně taktéž lidé vidí více dítě, plné naivity a ideálů, ale jsem to já a jiná asi nebudu. To právě se mi s Danem stalo osudným.
Mnoho let jsme se neviděli a pak jsme se najednou potkali. Něco v mé osobě bylo vždy tak nějak špatně, proto jsem si přítele hledala jen velice těžko. Někdo to přisuzoval mojí samostatnosti a někdo jiný zase tomu, že jsem na vkus většiny mužů přeci jen příliš silná osobnost. Popravdě si myslím, že je to kombinace obou aspektů, ale není to vše. Mám na dnešní dobu poněkud konzervativní názory na vztah a můj život směřuje jen k jednomu jedinému cíli-a to je šťastná rodina s více dětmi. Což by nebylo tak divné, kdyby se u mě tento názor neprojevil už v relativně útlém věku. Nuže, v té době, kdy jsem Daniela potkala jsem byla sama, vlastně již dlouho sama. Možná by stálo za zmínku, že jsem skutečný vztah ještě nezažila. S ním jsme si padli okamžitě do oka a tolik porozumění jsem snad ještě nikdy nezažila. Právě zde se začal pomalu odvíjet můj přihlouple romantický příběh. Měla jsem takové tušení, že ten kdo sedí vedle mne na lavičce je osoba, ke které zkrátka patřím. Navíc mi něco našeptávalo, že všechny ty sympatie jsou vzájemné.
Abych stále nemluvila jen velice obecně, popíšu Vám jednu z mnoha situací, do které jsme se během toho roku dostali. Měla jsem pocit, že to nebude trvat dlouho a budeme spolu, měla jsem pocit, že to nemůže trvat snad více jak týden, jestli se již něco nestane právě toho dne. Jeli jsme společně bruslit a já si vysnívala ty nejrůžovější scénáře toho, jak by to mělo vše proběhnout. Od setkání, po první polibek, od prvního letmého dotyku, po prví společně strávenou noc a k tomu všemu se v mé hlavě honily myšlenky na všechny společné okamžiky, které nám budou shůry dány. Byla jsem šťastná dokonce i za ty chvíle, které se ještě nestaly. Ano bylo to tu, kratší páteční projížďka na bruslích kolem Vltavy. Tento okamžik byl jeden z nejšťastnějších za poslední rok a nelituji toho, že se to vše stalo. Díky tomuto okamžiku to za to stálo, i když teď je mi zle a začít znovu bude těžké.
Odpoledne jsme se sešli na Palackého náměstí. On tam už čekal, s úsměvem od ucha k uchu a šarmem, kterému lze jen velmi těžko odolat. Vystoupili jsme na Podolské vodárně a odtud jsme se postupně začali přibližovat k Modřanům po oblíbené cyklostezce. Slunce pražilo a obloha byla jako srst králíčka Azurita. Rozhovor mezi námi rozhodně nevázl. Abych pravdu řekla, mluvím velice ráda, ale často se nezastavím jen z jednoho prostého důvodu- nenávidím totiž trapné ticho. S ním to nebyl problém, protože asi na světě není nikoho s takovou zásobou historek a zajímavých témat. Bylo opravdu vedro, a tak si nemohl odpustit jednu věc, kterou, zdá se dělal dost často a rád. Sundal si košili. Nevím, normálně se dokážu opravdu dobře ovládat, ale jsem také jenom člověk. Pokud si muži myslí, že jen oni mají problém své pohledy občas uhlídat, jsou na omylu.
Daniel byl asi nejkrásnější muž, kterého jsem kdy potkala. Byl pro mne jako magnet a jen sebemenší pohled na něj hypnotizoval- jako lakomce zlato, straku lesk stříbrné lžičky či noční můry světlo domovů. Byla jsem jako kleptoman a chtěla jsem krást ten pohled. Byla jsem zlodějem jeho osobnosti, železem v jeho rukou, jen kdyby mne kul on. Nechala bych ze sebe udělat meč, stačilo by, že bych byla navždy jeho. Tak na mne působil. Dan byl ten ukázkový sportovní typ. Měl nádherné ruce, protože závodil v šermu a jeho oči, ty oči byly takové, jako jsem ještě neviděla. V jarním slunci zelené jako smaragd, při západu slunce šedé jako ocel a občas hnědé jako plaché oči divokého koně. Je těžké ho popsat. Nevím jak toho dosáhl, ale opálený byl vždy, dokonce i v zimě, ale všechno na něm bylo tak neuvěřitelně přirozené. Byl to ten muž s velkým M, ochránce, který ale nikdy neztrácí nic ze své citlivosti. Jen při samotném pomyšlení na to, že bych ho někdy políbila se mi podlamovala kolena a byla jsem najednou zase jako malá školačka s nezkrotnými pocity a návaly emocí. S košilí byl téměř neuvěřitelný a bez ní?…Byl jako sen, který se vám zdá za horké letní noci.
Najednou, když jsme projížděli po uzoučké cestičce se zezadu vyřítilo auto. Já si ho všimla, ale měla jsem pocit, že mi nic nebrání v další cestě po okraji silnice. Jenže pravděpodobně byl opak pravdou. Vrhnul se ke mně jako by šlo o život, objal mne pevně rukama a strhnul z cesty. Vyděsilo mne to, víc než celé auto. Místo toho, aby mne okamžitě pustil jsme tam jen tak stáli, vedle živého plotu a Dan se mne dotýkal celým svým tělem. Nedokázala jsem odolat a přitiskla jsem se ještě víc, ale pak mne pustil. Pokračovali jsme dále v cestě, ale moje nohy začaly pomalu vypovídat službu. Navrhla jsem krátké zastavení a on souhlasil. Posadili jsme se na trávu vedle řeky. Povídali jsme si jen chviličku, ale pak se způsob našeho rozhovoru počal poněkud měnit. Už si nepamatuji, kdo si začal jako první , ale jeden z nás atakoval toho druhého jedním z všudypřítomných klacíčků. Nakonec jsem jich nasbírala několik hrstí a ve chvíli, kdy se položil na záda jsem je počala skládat na jeho hruď. Ano, bylo to dětinské, ale on se ani nepohnul. Oba jsme se jen zasmáli tomu, že na něj skládám pohřební mohylu. Seděla jsem tak blízko a neustále jsme se dotýkali. ´Posunul se tak, aby mu slunce nesvítilo do očí a mohl mne sledovat. Sundala jsem mu sluneční brýle a pokračovala jsem dále ve svém stavitelském umění na jeho prsou. Sledoval mne a každý můj pohyb, při každém dotyku mých horkých dlaní se lehce zachvěl. Kupodivu se nám zpět vůbec nechtělo. Ještě než jsme se vydali domů mne zvládl postříkat chladnou vodou a i já mu tento útok oplatila. Jen u té Vltavy na náplavce jsme spolu strávili neuvěřitelné dvě a půl hodiny. Při zpáteční cestě mi pochválil můj, prý zvláštní způsob ježdění na bruslích. No, na bruslích jsem prý naprosto roztomilá. Bylo už pozdě, když jsme na Kublově nasedli do tramvaje, ale já místo loučení uvažovala nad tím, jak ho donutit, aby udělal první krok. Nakonec jsem si vymyslela, že ještě musím na Vyšehrad, kvůli přípravě nějaké hry pro oddíl. Návnadu spolkl jako hladová ryba a já se těšila na nadcházející romantické chvíle v neuvěřitelné atmosféře zšeřelého a lampami osvíceného Vyšehradu. Přece by mne totiž nenechal jít na takové místo samotnou. Vystoupili jsme na Výtoni a vydali se Neklanovou ulicí vzhůru. Při tom se mezi námi rozvinul velice zajímavý rozhovor. Ptal se mne, jestli jsou všechny holky u nás na škole takové jako já, co se názorů týče. Já bez zábran řekla, že ano. A poté z jeho úst stekla stejně jako kapka krve věta, která mne naplnila bouřlivým vzrušením: „ Tak to se tam někdy v budoucnosti zastavím a najdu si tam svojí životní lásku, až jí budu hledat.“ Samozřejmě mne zajímalo, proč ne hned, proč až někdy v budoucnosti a tu se mi dostalo velice zajímavé odpovědi - Právě nebyla dobrá doba. To byla odpověď se kterou se má hlava nehodlala smířit, a proto jsem stále naléhala, aby mi řekl celou pravdu. Následujících pár vět mi vrazilo nůž do srdce a zastavilo svět kolem mne. Čas se náhle začal plazit a kolena se pode mnou téměř podlomila. Jako bych se najednou pohybovala v hustém sirupu a zároveň jsem byla bezradně neschopná s tím cokoli udělat. Daniel se mi opatrně svěřil s tím, že má přítelkyni, ale moc jim to zrovna neklape. Nebýt toho dovětku, na místě bych se asi otočila a utekla, ale ten ďábelský dovětek naplnil mé srdce hlubokou a horoucí nadějí. Proč by mi ho přeci jinak říkal, kdyby to nemělo znamenat jistou dávku vody na můj mlýn. V poslední chvíli se moje nohy dostaly ze stavu té příšerné strnulosti, a tak Dan ani nic nezaregistroval. Vyšehrad jsme si pěkně prošli a nakonec jsme se zastavili po sochou Ctirada a Šárky. Jakoby se to sousoší vysmívalo mému momentálnímu stavu a Ctirad skládal na mou hlavu své prokletí za smrt z rukou děvínských žen. Hrozný pomstychtivý Ctirad!Tak jako ony ho vpletly do kola, tak on mi upředl můj vlastní zamotaný osud a tím se opět maličko pomstil na ženách. Tedy přesněji řečeno na mně.
Dan mě doprovodil až na Karlovo náměstí, kde jsme se kolem jedenácté rozloučili. Byla jsem poněkud otřesená a stále jsem nedokázala pochopit, jak jen jsem se mohla tak plést. Flirtovala jsem celé odpoledne se zadaným a už to mě mělo trknout, abych od toho rychle dala ruce pryč. Jenže já byla plná žáru a stejně tak jako každý, kdo si hraje s ohněm i mne čekalo brzo ono pověstné spálení.